RECENZE: Pearl Jam na albu Gigaton sbírají drobky po hostině

Pearl Jam nicméně mají jednu výhodu. Přežili. Doslova a do písmene, neboť Nirvana skončila definitivně sebevraždou Kurta Cobaina. Alice In Chains sice stále existují a nahrávají nové desky, zesnulého frontmana Laynea Staleyho nahradil William DuVall, ale pro mnohé už to prostě nejsou ti praví Alice In Chains.

6 fotografií

Pearl Jam vydrželi. Jejich frontman Eddie Vedder vydržel, nepodlehl vábení drog, nepropadl sebevražedným tendencím a dovedl kapelu až do roku 2020.

Do krušných časů domácí izolace a nadvlády Donalda Trumpa. O tom všem na albu zpívá a i díky tomu nezní Gigaton jen jako reminiscence na devadesátá léta. Pearl Jam se vždy zajímali o dění kolem sebe, jak už to globální rockové kapely dělávají. To není výtka, jen konstatování.

Tak prostě hudební byznys funguje a je celkem zbytečné se proti tomu vymezovat. Pearl Jam sice ještě nedosáhli statusu zkostnatělých rockových dinosaurů ráže U2, od nichž něco překvapivého už nečeká snad nikdo, ale je jasné, že Gigaton nebude albem, které bude rezonovat tak jako debut Ten z roku 1991 nebo následující deska Vs., která vyšla o dva roky později. Nejde o to, že by na novince chyběly hity, kdo chce, najde si je tam.

Pearl Jam ostatně nikdy nestáli o to, aby se jejich alba drobila na rádiově vděčné a chytlavé popěvky. A že si skladby jako Jeremy nebo Even Flow prozpěvovali i ti, kteří vzali zavděk vším, co jim média předhodila, lze připočíst náladě, v níž takhle pětka prožívala své nejplodnější časy. Duch doby byl zkrátka jiný než teď. Gigaton je odleskem někdejší slávy, připomenutím si, že Pearl Jam stále existují, tvoří a nejsou úplně trapní.

Gigaton 50 % Pearl Jam

Pár dobrých písniček se jim povedlo, jejich charisma je stále docela silné. Ale na to, aby zaplnili bezmála hodinovou stopáž, to prostě nestačí. Chytáme se jednotlivostí, detailů, píšeme si na sociálních sítích o „taneční“ písničce Dance Of The Clairvoyants, drobíme tu desku na kusy, ale co s ní dělat v roce 2020 jiného? Bohužel nic moc jiného. Grunge je pryč, hudební dějiny s ním zametly. Zbyly drobky, refrény, chytlavé, ale otřepané.

Vztyčený prostředník směrem k Donaldu Trumpovi v písni Quick Escape, v níž Eddie Vedder hledá místo, které Donald Trump ještě „nezkurvil“. Ideově silná a pevná deska, hudebně ale nijak pozoruhodná. Ty uválené melodie, do nichž se frontmam Vedder pokládá stále jistým hlasem, fungují. Ale jen jako ozvěna něčeho, co vlastně nikdy nebylo a nemělo být hudebním hnutím. Pearl Jam možná měli skončit dřív, než se přes ně vývoj převalil. Takto jsou nuceni vydávat desky, které si v pátek večer poslechneme a v pondělí ráno si z nich nevybavíme zhola nic.