Lubomír Vejražka: Když udavači zase vylézají z děr

Napsal/a Lubomír Vejražka 9. dubna 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Virus dovezený z Číny, omezené vycházení, sluníčko a doma dvě nudící se děti. Tlapková patrola už nás vyloženě otravuje, lokomotiva Tomáš se stává nesnesitelnou, Kačeří příběhy mi pijou krev. Děti prostě musí ven. Velím: „Hadi, zatím nám ještě nezakázali úplné vycházení, sbalit a ven!“ Netušili jsme, jaké setkání nás čeká.

Po dvaceti minutách chůze se šťouráme v písku na malé pláži u říčky. Nikde nikdo. Jsme tu poprvé, podle mapy jsem místo vyhodnotil jako pusté. Cestou jsme vrávorali v prudkém lesním sešupu, kdo další by se sem trmácel!

Podél vody vede lesní cesta, o dvě stě metrů dál končí na loučce. Přichází sem z hlavní silnice, na odbočce však není možnost parkovat, odtamtud těžko někdo přijde. Maximálně pár lidí na procházku od domu u odbočky.

Buďte doma!!!

Za půl hodiny se objeví v zatáčce v lese starší pán tlačící kolečko. Roušku nemá. Nevadí, projede čtyři metry od nás. My roušky zavěšené na krku nasazujeme, za chvíli coby vychovaný člověk slušně zdravím. Místo očekávané odpovědi se útočně a výhružně ozve: „Co tady děláte?!“ Jak šlehnutí bičem, jak z příručky pomocníků Pohraniční stráže.

Stále ještě v klidu se táži: „Je sem zakázaný vstup?“ Nejsem si jist, možná jsme na soukromém pozemku. Sice jsme neminuli žádnou varovnou ceduli, ale třeba je zákaz na začátku cesty…

Mužův obličej ale ještě více potemněl: „Ven se smí jen v odůvodněných případech, máte být doma! Copak to nevíte?“ Kdyby slovo umělo zabíjet, už by se naše těla pohupovala ve vlnách vedlejší řeky.

Voda hučí, není dobře slyšet. Chci proto popojít jen kousek k pánovi, abychom na sebe nemuseli halekat. Vykročím, načež zahřmí: „Nechoďte ke mně!“ Chtěl jsem jen povylézt na půl metru vysoký břeh, i tak by nás dělily tak tři metry, to jest o metr víc, než nařizuje vláda. Krok jsem nedokončil. Jsem vetřelec, malomocný, říznutý morem a cholerou.

Držím (kupodivu) stále klid a vysvětluji: „Vláda ale nezakázala pohyb venku, smí se jít do přírody. Mám snad děti přivázat ke stolu?“

Marné: „Nemáte co dělat venku, jen v mimořádných případech! Běžte domů!“ Muž svou hlášku vzápětí ještě hruběji zopakoval: „Doma! Buďte doma!“ Koncentrovaná nenávist. Vzápětí ještě vítězoslavně doplnil: „A jste tři, maximum je dva.“

Zavolejte Babišovi a udejte mě

Tak a dost. O dost jsem zvýšil hlas: „Jak dva? To neplatí pro rodiny! Nastudujte si to!“

Ozvala se nasupená zaseklá deska: „Jen dva! V televizi to říkali! Běžte pryč!“

Teď už jsem na hlase přidal opravdu hodně, i když vím, že se to v lese nemá: „Zavolejte Babišovi a udejte mě, že jsem tu s dětmi u vody! On vás pochopí, je jako vy! Nebo mě práskněte policii! Nikde nikdo tu sice není, ale to neomlouvá! Nemáte telefon? Půjčím vám svůj! Anebo mám rovnou zavolat já a udat se sám? Ať nás radši zavřou!“

Chlap odpor nečekal. V jeho světě jsem měl poslušně sklopit uši. Určitě si připadal jako vyslanec krizového štábu, obhájce zákona a nejvyššího dobra. Použití mozku je v těchto případech zdá se na obtíž. Při nákupu v obchodě mu hrozí tisíckrát větší riziko nákazy než v terénu téměř bez lidí.

Byl ale zpracovaný propagandou valící se z permanentních tiskovek vlády i z některých médií. Místo uklidňování občanů a vzývání rozumu jen strašení a nepřímo vyzývání k bdělosti, udavačství. Jsou samozřejmě místa a situace, kdy je na místě nejvyšší opatrnost, na jiných místech ale nehrozí vůbec nic, což vláda ignoruje.

Ten chlápek na mě dál zle zahlížel a cosi nenávistně drmolil. Neudržel jsem se a odsekl: „Lidé jako vy udávali gestapu a estébákům.“ Možná jsem to říkat nemusel, ale nemohl jsem si pomoct.

Tatínku, já nechci být zavřená

Pán bafl kolečko a reptaje odkráčel. Dcera se trochu vyděšeně dívá: „Tatínku, já nechci být zavřená!“ „Neboj, ten pán byl zlý, ale nic nám nehrozí.“ Měl jsem ještě chuť dodat slovo „zatím“, ale včas jsem se zarazil.

Synovi jsem zase musel vysvětlit pojmy gestapo a StB a podobnost obou organizací zplozených diktaturou a to, že jedněm i druhým ulehčili jejich špinavou práci také někteří Češi, kteří udávali jiné Čechy.

Udavači opět začínají vylézat ven. Nahlásí souseda – je bez roušky na balkóně. Bonznou paní v parku – dovolila si na chvilku sundat roušku a napít se. Další pleje bez roušky záhon na své zahradě, honem ho prásknout. Jde kluk běhat za tmy do opuštěných ulic? Roušku má pod bradou, aby si ji v případě, že někoho potká, rychle nasadil, a na dvacet metrů na něj řve z balkonu chlap, že na něj zavolá policii? I to se stalo. No a nás mohou udat, že si hrajeme u vody.

Zatím jde jen o epizody. Kdybychom se ale překlopili do (polo)autoritářského režimu, tak ti samí, co dnes volají policii za domnělé přečiny, budou zítra angažovaně likvidovat kohokoli, kdo se jim znelíbí, či kdo jim byl v minulosti jen nesympatický. Jako dřív. Sousedská udání ze msty anebo z ideologické zaslepenosti způsobila za obou totalit hodně neštěstí.

Ano, křičel jsem na starého pána. Možná jsem neměl. Ale byl to on, kdo chtěl omezit mou svobodu, byl útočný a nenávistný. Už z dob bolševika tyhle týpky nesnáším, poznal jsem jich dost.

V rodu jsme měli první odboj, pak mučení a smrt za druhého odboje, o pár let později naštěstí neprozrazený těžký čin proti komunistům. Jsem citlivý na zasahování do mých práv a svobod. Ten člověk je pro mě vyslanec časů „oněch“, kdy udavačství kvetlo, a zároveň předskokanem časů, které opět mohou nastat.

Dnes se bonzuje za domnělá porušení vyhlášky, zítra třeba za nesouhlas s vládou, která přeci dělá vše pro naše dobro!


Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih „Jizvy zůstávají“ a „Nezhojené rány národa“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)