Informace jsou jako drogy. Vyžadujeme je, třebaže víme, jak neblahý dopad na naši psychiku mohou
mít. Propadáme jim, toužíme po dalších, detailnějších, zajímavějších, senzačnějších. Poslední dva, tři
měsíce byly poněkud monotématické. Koronavirová krize. A některé z nás dovedly až ke koronavirové
depresi. Zkrátka, co je moc, to je moc.

Vědomě, či podvědomě každý z nás touží po něčem laskavém, co zapůsobí jako pohlazení.

A najednou je to tady. Na vlastní uši slyším v rozhlase o tom, co mám rád. O rajčatech.

Tak si představte! Vědci na univerzitě v německém Göttingenu zkoumali rajčata. Nikoli ty rostoucí, co
se na nás usmívají v zahradě, ale ty, které jsme utrhli, donesli domů a chystáme se je v nejrůznější
podobě konzumovat. Protože je nezpracujeme hned, musíme je uložit. A zde se naskýtá otázka, která
vědce zaujala. Máme je uložit do chladničky, přibližně do teploty kolem 5-7 stupňů Celsia, nebo je
máme nechat v pokojové, asi přesněji řečeno v kuchyňské teplotě? Kde si více udrží svou specifickou
vůni a zejména chuť, která nás tak přitahuje?

Protože mám salát z rajčat, a ještě více rajčatový džus opravdu rád, napjatě poslouchám, k čemu ti
vynalézaví vědci z Göttingenu po svém zkoumání dospěli. Je to napínavé. Napřed museli přesně určit
a pojmenovat vlastnosti rajčat, která posuzovali. Škoda, že jsem jim nemohl poradit. Převaluji
v ústech hlt oblíbeného džusu a snažím se určit, co mé chuťové buňky právě zaznamenávají.
Především je to trpkost. Ale jaká? Nepatrně stahující, vzápětí zaplavující ústa neobvyklou sladkostí…
Ne, ne, mám v puse ještě spoustu chutí. Lituji, že je nemohu konfrontovat s chutěmi těch vědců.

Možná nespoléhali jen na svá ústa a přizvali si k posuzování té věci i odborníka. Nějakého
„chuťmajstra“. Jak si asi počíná? Jako someliér? Převaluje kousek rajčete na jazyku. Vymačkává z něj
stiskem zubů šťávu? Polyká ji hned, nebo až se vyrovná s její chutí? A jak dlouho takové hodnocení
„chuťmajstra“ trvá?

To mě ale mrzí, že u toho nejsem. Tak jak to dopadlo? Dozvídám se zprávu, která mě ještě víc zmate.
Určitému druhu rajčete prospívá při jeho uložení chladné prostředí. Udržuje všechny nuance vůně i
chuti koncentrovanější a výraznější. Jakmile se ovšem kapku zahřeje, je chuť rozplývavější, už ne tak
určitá. A rozhodně ne tak výrazná. Aha, říkám si, tak tedy zítra šoupnu koupená rajčata rovnou do
ledničky.

Ale pozor! Vědci mi komplikují život. Sdělují mi, že u jiného druhu rajčete je to přesně naopak.
Obecné pravidlo, kam s rajčaty, prý není možné stanovit, záleží vždy na jeho druhu. Jak zjistím, o jaký
druh té dobroty se jedná? Kolik takových druhů je?

Nahlédnu do encyklopedie. Druhů rajských jablíček je bezpočet. Tak co teď? Nevím. Ale těším se, až si
je zase koupím. Hned zítra! Jakýkoli druh!

Vědci z Göttingenu mi ovšem pomohli. Svým výzkumem mě přiměli aspoň na chvíli zapomenout na
koronavirus.

Podruhé se to podařilo Ondráškovi. Jeho maminka, sympatická pečovatelka, která rozváží obědy
z Aurory, mi prozradila, že se její malý Ondrášek večer předtím, než po dvou měsících zase otevřeli
základní školy, tak těšil, až znovu usedne do své školní lavice, že na sebe v noci tajně navlékl džíny a
mikinu. Přespal oblečený. Aby se ráno tím oblékáním nezdržoval a určitě přišel do školy včas.

No není to krásné?

Je to prima, když se máme na co těšit. To nás nejlíp povzbudí.

Tak ať je toho co nejvíc…