NOMÁDI: Jak jsme si postavili dodávku pro bikery a kolik nás to stálo

O koupi dodávky jsme snili od našeho prvního tripu s horskými koly do Rumunska v roce 2015. Představovali jsme si, jaká by to byla paráda nemuset vytahovat stan, jen zaparkovat a „bydlet”. Přesně si vybavuji, jak jsme slintali nad každou dodávkou, kterou jsme viděli v bikeparku a nenáviděli „ty vysmáté hajzly“, kteří vedle nich měli pohodu. Snili jsme, že jednou si i my takový stroj koupíme a možná jsme sněním zbytečně promarnili několik let. Ale cestování s naší Škodou Felicia, přezdívanou Gustav bylo tak romanticky punkové, že jsme neměli srdce odstavit ji na druhou kolej. 

Rozhýbat se nám paradoxně pomohl Gusta tím, že dospěl do stavu, kdy bylo nad slunce jasnější, že díky novým, zpřísněným pravidlům už nikdy vítězně neprojede Stanicí technické kontroly. Odchodem do věčných lovišť nás postrčil ke splnění si dlouhodobého snu o vanlife. Respektive o „mtb vanlife“, neboť bez cyklistiky by to pro nás nemělo tu pravou šťávu.

Výběr auta a proč právě Volkswagen T4

Od začátku jsme věděli, že chceme něco malého a nenápadného, ale zároveň dost prostorného pro dva lidi a dvě kola. Tím pádem nepřipadal v úvahu karavan, ale ani velká dodávka. Klasický osobák by nám zase neposkytl požadovaný komfort. Vlastně by se proti Gustavovi nic nezměnilo.

Nemohu říci, že autům nějak extra rozumím. Už jednou jsem při koupi auta naletěl a podruhé jsem to za žádnou cenu nechtěl dopustit. Po zvážení pro a proti jsme si vyčlenili 10 tisíc eur a chtěli 5 až 6 let starou dodávku. Podmínkou byla verze s okny, neboť z přespávání ve stanu nesnášíme, když nevidíme, co se děje venku. Kromě toho skříňové verze dodávek používají jako pracovní auta na přepravu zboží a bývají více zničeny. Dále jsme chtěli zvedací zadní dveře, aby se pod nimi dalo v případě špatného počasí vařit. Výběr se tím pádem značně zúžil. Z možností, které nám zůstaly, jsme ještě kvůli designu vyřadili Peugeot Expert / Citroen Jumpy / Fiat Scudo. Absolutně se nám nelíbilo a na slušný Volkswagen T5 nám zase nestačil rozpočet. 

Co jsme vlastně měli na výběr? Třeba Ford Transit Custom nebo Opel Vivaro. Po třech měsících sledování bazarů a obcházení inzerovaných vozů jsme rychle pochopili, že musíme ze svých nároků slevit, že dokonalou ojetinu prostě neseženeme. Přesně v té době jsem narazil na skvělé české fórum kolem webu Nomadem.cz (www.nomadem.cz) , kde se dokola debatovalo o Volkswagenech T4. T4ka se mi odjakživa líbila, ale odrazoval mě jejich věk. Přestaly se vyrábět v roce 2003. Dát za 20 let starou dodávku se 400 tisíci kilometry na tachometru 6000 eur? To mi hlava nebrala. Nechápal jsem, proč si drží takovou cenu, zvlášť, když jedna z diskutujících podotkla: „Když jsem měla VW T4 a spávala v ní, doslova jsem slyšela, jak to auto v noci rezaví…“

Když jsem se pročetl recenzemi a zkušenostmi majitelů, ukul jsem ďábelský plán. Jak říkáme na Slovensku: „plán ako hovado“. 6000 eur je moc, to je jasné. Všechny T4, které jsem viděl, byly rezavé, i když majitelé tvrdohlavě tvrdili, že nejsou (u dvě dekády starého auta je to pochopitelné, dnes jsou rezavé i čtyřleté) a rozhodl jsem se, že si pořídíme T4 ve zcela základní verzi: VW Transporter s nesmrtelným TDI motorem (přesně 2.5TDI, 75kW). Zaplatíme 3000 EUR a raději nějaké peníze investujeme do opravy, abychom věděli, na čem jsme...

Přestavba na dům na kolech

Sépiáka jsem našel v Čadci, čerstvě dovezeného z Německa, od potápěče, který s ním brázdil německá jezera. Rezavý byl až běda, měl díry v prazích, kvetoucí blatníky, ale motoricky pracoval eno-ňuňo. Táhl suverénně: byl nejlepší ze všech T4, v nichž jsem do té doby seděl. Interiér byl zachovalý, měl nezávislé topení, tažné zařízení, fólie na sklech, hliníkové disky, kompletní servisní historii, a tak jsme moc nespekulovali a vzali ho. Jednak jsme již byli s Dášou z toho hledání unavení, jednak prodávající vypadal jako slušný kluk. Rok výroby 2000, nájezd rovných 300 tisíc a kupní cenu jsme po slevě ukecali na 3100 eur, což mi přišlo ok.

Auto jsme měli a nyní k přestavbě. Čekací doba na klempíře byla měsíc, měli jsme tedy přesně 30 dní na to, abychom Sépiáka dostali do stavu, že se v něm bude dát fungovat. S přihlédnutím k tomu, že jsme se všechno učili systémem pokus - omyl a faktem, že nemáme garáž, kde bychom mohli auto nechat měsíc v rozloženém stavu, to nebyl až tak špatný výkon. Na vestavbě jsme pracovali na parkovišti před domem. Když pršelo, přestěhovali jsme „dílnu“ pod dálniční přivaděč. A když jsme potřebovali elektřinu, zajeli jsme na Dášinu rodinnou chalupu. Jinak jsme komplet materiál a nářadí skladovali v Sépiákovi a vždy ho 10 minut vytahovali, abychom mohli vůbec začít.

Vestavbu jsme pojali minimalisticky (rozuměj punkově), funkčně a zaměřili jsme se na řešení postavené na přírodních materiálech. Původní sololitové obklady nahradily bukové překližky napuštěné lněným olejem, gumovou podlahu jsme vyměnili za dřevoštěpkové desku a zátěžový koberec. V místech, kam dáváme kola, přišlo na podlahu linoleum. Na všechny kovové rámy jsme nalepili starý potah z gauče. Celé auto jsme zateplili konopnou izolací, podlahu, střechu a blatníky ještě navíc parotěsnou reflexní fólií Sunflex.

O zateplování se vedou sáhodlouhé diskuse. Někdo tvrdí, že auto s okny se nedá dobře zateplit, nebo že jeho zateplování je zcela zbytečná práce. S tím naprosto nesouhlasím, vše je lepší než nic, a i když je fakt, že přes sklo uniká nejvíce tepla, nám se osvědčily tepelné zábrany, které Dáša s mámou ušily ze zbytků Sunflex a upevňujeme je pomocí přísavek přímo na skla. Ani při nule nám v autě není zima. Nezávislé topení jsme zapnuli pouze jednou: v prosinci, kdy bylo v noci minus 5 stupňů. Byl to spíš takový test, jestli vůbec funguje. A pokud v noci teplota kolísá kolem 15 až 20 stupňů, musíme nechat otevřené větrání, abychom se neuvařili...

Jízdní kola uvnitř

Co budete v Norsku dělat? ptá se nás celník na hranici mezi Finskem a Norskem. Jezdit na kole, odpovídám s úsměvem. A kde máte kola? Uvnitř...

Od začátku jsme plánovali, že jízdní kola budeme převážet uvnitř. Proč? Kvůli klidnému spánku a nenápadnosti. Možná, až jednou budeme mít děti, poputují bajky na nosič a jejich místo zabere postýlka.

Měřím 194 cm a mám kolo o velikosti XL s 29" koly, proto jsme museli celý vnitřek přizpůsobit těmto rozměrům. Systém uložení kol za přední sedadla jsme vymysleli ještě předtím, než jsme začali s montováním postele. Vyšlo to totálně nachlup.

Postel má rozměr 195 x 140 cm. I tady došlo na recyklaci, když jsme použili staré matrace, které jsme měli předtím doma a výšku postele přizpůsobili tak, abych na ní mohl sedět a nedotýkal se hlavou střechy. To je obrovská výhoda, pokud venku prší nebo je zima a chceme se najíst uvnitř.

Postel jsme vyrobili z hranolů 3x5 cm koupených v OBI, rošt zase z latěk na plot. Bez legrace, naprosto přesně nám tam zapadly, bez řezání a broušení. Vedle postele jsme si udělali jednu skříňku na oblečení, kterou nazýváme „Peřiňák“, jinak zbytek věcí dáváme pod postel do plastových boxů. Nejdříve jsme uvažovali o výsuvných šuplících, ale na první cestu do Toskánska se nám je nepodařilo namontovat a potom jsme si už tak zvykli na systém uložení v boxech, že prozatím o výsuvech ani neuvažujeme. O čem ale přemýšlíme je přídavná baterka, kterou bychom nabíjeli elektroniku, neboť během tripu ve Skandinávii jsme se dobíjeli pouze během jízdy měničem napětí (který funguje super a dobíjí fakt rychle) a na svícení večer používali powerbanky s USB led pásky. Za pět týdnů jsme nepřišli ani o třetinu z 10 000 mAh ...

Jak říkám, šlo nám o funkční řešení. V plánu nebylo nic, co bychom dělali zbytečně dlouho, protože jsme se už nemohli dočkat, kdy vyrazíme na první cestu. Pod vlivem tohoto zadání mě nejvíce těší pochvala od Rudy Tisovského, známého motocestovatele, který uznale konstatoval: „Máte to takové útulné.“ Rudovo vnímání komfortu je sice trochu posunuté (o cestách Rudolfa Tisovského více čtěte ZDE a ZDE), ale domov nedělají věci, nýbrž atmosféra. Minimalistická přestavba nám spolkla asi 500 eur.

Klempíř a změna barvy

Po měsíci nám volal klempíř, že můžeme auto dovézt. Dvacetiletý vůz má přeci jen své nemoci i bolístky. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme narazili na kluka, který to nefláká (kontakt rád poskytnu) a po dohodě vyměnil rezavé prahy, podběhy i celé blatníky. Vše, co se dalo vybrousit, vybrousil, co bylo třeba zavařit, tak zavařil. Žádné látání, jednoduše stará poctivá klempířina. Podvozek a dutiny dostaly asfaltový nástřik. Vlastně většinu dílů bylo nutné nastříkat a když už byla ta možnost, rozhodli jsme se, že chceme změnit barvu na nějakou živější, ať to pěkně vypadá na fotkách.

V techničáku je zapsána pouze modrá barva a jak jsem se dozvěděl, že když není více než 40 % z celkové plochy jinou barvou, nemusí se to přepisovat údaj. Takže jsem si vybrali bílou střechu. Jednak je to cool designový prvek, který byl použit již na prvních „hippievanech“, a za druhé, bílá střecha nepřitahuje slunce a vnitřek auta se tak zbytečně nepřehřívá. Na boky jsme si vybrali tyrkysovou a celá tato sranda nás vyšla na 1300 eur.

Reálná barva je naživo ještě krásnější než na fotkách a zdá se, že nejvíce imponuje dětem, které nám z chodníků mávají a nás náramně těší, že jsme jim mentálně blízko.

První výlet a láska jménem vanlife

Spaní bylo hotové, Dáša s mámou ušily závěsy, koupili jsme si nové autorádio, dodělali zadní repráky, protože jsme extrémně závislí na poslechu dobré hudby, koupil jsem deflektory do oken, zástěrky na přední kola (Volkswagen má i po 17 letech od stopnutí výroby skladem originální), potahy na sedačky a na vnitřní zpětné zrcátko zavěsil zelenou žirafu, která mě provází od prvního auta. První noc jsme, ještě nesměle, strávili kousek od domu, kdyby se náhodou něco podělalo.

A pak už tradá do světa, konkrétně do Toskánska. To si většina bikerů s mtb vůbec nespojuje, ale ve skutečnosti nabízí ježdění na podobné úrovni, jako známější Finale Ligure. Tam jsme si vše vyzkoušeli, našli systém uložení věcí - zde bude 20 litrový kanystr s vodou, tu nádobí na vaření, zde oblečení, zde náhradní věci na kola.

Plní dojmů jsme se na zpáteční cestě zastavili v OBI. Koupili si materiál na poličku pod střechu na odkládání knížek, telefonů a dalších drobností. Jinak nám vůbec nic nechybělo a nic bychom ani po pětitýdenním výletu do Skandinávie neudělali jinak. V jednoduchosti je totiž krása. OK, nemáme auto načančané tak, že by si hipsteři na instagramu z toho ucvrnkli do gatí. Oproti ježdění ve felícii je to mílový posun. 

Cestování obytným autem je suverénně nejjednodušší a nejpohodlnější způsob objevování světa. Nevadí ti výkyvy počasí, nemusíš se strachovat, kde budeš spát, můžeš si naložit plné auto zásob, takže tě netrápí ani hlad a žízeň, a možná si to vše ceníme jen proto, že jsme si ve stanu vedle felície odspali své... Kdo ví, snad to tak celé nakonec mělo být. Neboť složité otázky mívají jednoduché odpovědi a my jsme přesto v první řadě bikeři. Cestování jen pro ubíhající krajinu za oknem nás nebaví. Bez přidané hodnoty, kterou jsou pro nás traily, je to nuda a ty svůdné hory, které na nás každé ráno dívají oknem dodávky, nám nedají pokoj. Jsme prostě Mountain BIKE Lovers.