Takzvaný Chicxulubský kráter je stopou po impaktu asi 10 km velkého tělesa, k němuž došlo na hranici mezi křídou a terciérem asi před 66 miliony let. Stopy leží z větší části ve vodách přilehlého moře, jeho část je však stále patrná na pevninské části poloostrova Yucatán.
Patrné jsou i další stopy po impaktní explozi jako například pukliny ve vápencovém podloží naplněné křišťálově čistou vodou, tzv. cenoty nebo vrstvy materiálu vyvrženého explozí, které jsou k nalezení v širším okolí impaktního kráteru ve Střední Americe. A právě do této oblasti, konkrétně do státu Belize, se v roce 2001 vypravila geologická expedice vypravená z ředitelství NASA ve Washingtonu D.C. jejímž účastníkem i doc. Günther Kletetschka, který byl v té době v NASA zaměstnán.
Yukatánskou exploze měla pro život na zemi fatální důsledky
Materiál nasbíraný během expedice ležel delší dobu v jeho pracovně na pražském Albertově. Vzhledem k trvanlivosti geologického materiálu však mohl vědec pokračovat v jejich analýze i po téměř dvaceti letech. S vedoucí týmu, Adrianou Ocampo Uria (v té době byla krátce po obhajobě její dizertační práce), se dohodli, že může být důležité, jak vypadala celá oblast z hlediska vlivu zemského magnetického pole na horniny během exploze - a co by právě tento magnetický záznam mohl prozradit o povaze impaktní exploze.
„V poslední době se věnuji teoretickým popisům toho, jak vypadá magnetizace materiálů prostřednictvím elektrických výbojů - bylo pro mne proto zajímavé podívat se na starší nasbíraný materiál touto perspektivou,” vzpomíná doc. Kletetschka.
Zkoumaná oblast leží na vápenatém (dolomitovém) podkladu označovaným jako Barton Creek Formation. Je to několik metru tlustá vrstva depozitu složeného z kuliček o průměru mezi 2 - 4 centimetry. Kuličky čili sferoidy, které lze nalézt v příslušné vrstvě, mají často dolomitové jádro a lze v nich nalézt i drobné fosílie živočichů z příslušného období. Jsou proto oblíbeným sběratelským artiklem profesionálních i amatérských paleontologů. Tyto kuličky podrobili magnetometrickému zkoumání, které ukázalo, že zaznamenaly stopu po magnetickém poli až po svém dopadu na zemský povrch. V té době bylo magnetické pole Země orientované opačně než to současné.
Nad vrstvou kuliček se nachází další vrstva, která představuje stopu po 66 milionů let staré události. Vrstva složená ze skel, valounů a jílu nazvaná Albion formation. Její zvláštní složkou jsou oblázky zvané v angličtině Pook´s Pebbles. Valouny, které jsou součástí těchto vrstev (tzv. Pook´s Pebbles), jsou velmi zajímavé právě z hlediska magnetické analýzy. Bližší magnetometrická analýza ukázala, že mají zvláštní neviditelné pole kolem, které vypovídá, že jimi procházel elektrický výboj podobný blesku - povrch se nabíjel vysokým nábojem a dále zkratoval kontaktem s objekty opačně nabitými.
Valouny měly na svém povrchu také zvláštní rýhy (striaci), jakoby byly erodovány větrem nesoucím plno prachových až písčitých zrn, která velkou rychlostí uhladila povrch do oblého tvaru a nechala za sebou rýhatý povrch. Detail rýh ukázal, že zde jsou krystalová dvojčata kalcitu, což je znamení přeměny vápenatého materiálu velkým tlakem a teplotou v době exploze (podobnou metamorfózou vzniká z vápence za vysokých tlaků a teplot mramor).
Závěry studie ukazují, že existují skla, která jsou úplně jiná než běžný materiál. „Způsob jejich namagnetování může tedy sloužit jako jakýsi ‚benchmark‘, podle nějž můžeme rozpoznat produkty takto masivních impaktních explozí kdekoliv jinde, třeba i na mimozemských tělesech - na Měsíci či na Marsu,” vysvětluje Kletetschka.
Podobná věc platí i pro přítomnost kamenných valounů. Ty většinou ukazují na erozní činnost vody (např. řeky či mořského příboje). V tomto případě však mají valouny původ v “obšlehání” kamenů horkým vzduchem v průběhu exploze.
