Být vrahem, bál bych se dnes na místě činu třeba jenom dýchat, hodnotí soudní lékař Igor Dvořáček

Lidovky.cz: Pane doktore, proč a jak jste se stal soudním lékařem?
Velkou roli v tom sehrála rodinná tradice a prostředí, ve kterém jsem se od raného dětství pohyboval. Můj otec byl uznávaný patolog. Už jako malé dítě jsem se pohyboval v přítomnosti jeho přátel, následně velkých osobností patologie a soudního lékařství z Olomouce. Většinu z nich jsem oslovoval „strýcu“. Už v patnácti letech jsem tak věděl, že se chci stát soudním lékařem. To jsem k nemalému úžasu mnohých uvedl i u přijímacího řízení na lékařskou fakultu.

Lidovky.cz: Česká praxe dnes začíná používat pojem koroner. Jste tedy koroner?
Pojem koroner se u nás začal používat až s nástupem zahraničních kriminálek v médiích. U nás nemá historické opodstatnění. V Anglii byl úřad koronera formálně založen v roce 1194 a později byl převzat mnoha zeměmi s návazností na britský právní systém. Úkolem koronera je prošetřování okolností úmrtí v případě, že jde o smrt násilnou nebo podezřelou, není-li známa příčina smrti, došlo-li k úmrtí ve vězení, vazbě a podobně. Koroner může nařídit pitvu nebo zahájit vyšetřování, vydává úmrtní listy a provádí řadu dalších úkonů souvisejících s úmrtím. My jsme ale byli historicky pod vlivem německých a rakouských škol, kde úřad koronera zřízen nebyl. Tradice v našich geografických podmínkách byla jiná. Byť se pojem koroner začíná používat i u nás, právně zatím není v systému nijak zakotven. To se samozřejmě ale může v budoucnu změnit.

Lidovky.cz: Běžně dnes lidé spojují vaši profesi s vyšetřováním úmrtí, ale vy se zabýváte také třeba úrazy...
Ano, v případě, kdy má soudní lékař dostatečnou erudici, může vystupovat u soudu i v roli soudního znalce. Posuzujeme poranění vzniklá při různých hospodských rvačkách a šarvátkách, dopravních nebo pracovních úrazech a podobně.

Lidovky.cz: Co při své práci soudního lékaře děláte nejčastěji?
Soudní lékaři řeší převážně problematiku náhlých úmrtí. Jde především o náhlá úmrtí mimo zdravotnická zařízení – „v terénu“. To znamená úmrtí doma, v práci, na ulici, v dopravních prostředcích... Tedy ta úmrtí, která nastávají mimo areál nemocnice, náhle a neočekávaně, většinou v situaci, kdy se člověk cítí zcela zdravý.

Také řešíme problematiku násilných úmrtí, což jsou taková, která nastupují z jiných než přirozených příčin. Například úrazy, intoxikace, umrznutí, otravy alkoholem a v neposlední řadě sebevraždy. Dnes je obor soudního lékařství mediálně prezentován právě přes násilná úmrtí, ale myslím si, že to nevystihuje tu pravou podstatu náplně naší práce. Pravda je taková, že často vyšetřujeme náhlá úmrtí, a to i u velmi mladých lidí. Musíme vysvětlit, jaký tam byl mechanismus nástupu smrti. A pokud měl dědičný základ, tak i to, zda je pro jeho rodinu možná nějaká prevence v podobě genetických vyšetření. Šíře naši působnosti je proto mnohem širší, než by se třeba v televizních seriálech mohlo zdát.

Lidovky.cz: Lidé, kteří dělají soudní lékaře, asi musí mít trochu hroší kůži. Setkal jste se během své mnohaleté praxe s případy, jež se vám pod tu hroší kůži vryly?
Jde o profesionalitu, nechci říkat zvyk. Ale přesto… Setkal jsem se s případy, které se i přes onu pomyslnou profesní ochranu člověka emočně dotknou. Je ale důležité, aby vždy převážila profesionalita nad emocemi, tak aby to neohrozilo váš profesní názor. Vždy jsou emočně náročnější násilná úmrtí dětí. Mě osobně se více dotýkaly ty případy, které korespondovaly s věkem vlastních potomků. 

Máte-li doma malé děti, vnímáte silněji každou smrt jedince stejného stáří. Bohužel to pokračuje i s jejich narůstajícím věkem. Tu věkovou spojitost pak vytvářejí drobnosti. Oblečení zemřelého, hračky na místě činu, povlečení na posteli, prostě vše, co měly nebo mají doma také vaše děti. Tyto předměty bývají po napadení znečištěny krví nebo jiným biologickým materiálem a potom, ať chcete, nebo ne, ta asociace se vám prostě nepřímo přenese. A pak se můžete chytnout do pasti. A přiznávám, jednou se mi to stalo…

Lidovky.cz: Co to bylo za případ?
Šlo o asi osmiletého chlapce, který byl velmi instabilní a matka ho vychovávala sama. Jednoho rána, při odchodu chlapce do školy, situaci nezvládla a ubila ho v dětském pokoji kladivem. Ta kulisa scény byla opravdu šílená. Šlo o desítky ran. No a když pak vstoupíte do tohoto prostředí a kolem sebe vidíte hračky, které má doma váš stejně starý syn, tak je to něco, co vás nenechá chladným.

Lidovky.cz: Které forenzní postupy v medicíně jsou podle vás nejdůležitější při odhalování pachatelů?
Základem soudního lékařství i odhalování pachatelů je perfektně provedená pitva. Postupy u pitvy se v horizontu posledního sta let téměř nezměnily. Laická veřejnost má takovou představu, že otevřeme tělo a uvnitř najdeme skoro „jako na papíru“ jasně napsanou definitivní diagnózu. Ano, často je diagnóza jasná. Pravda je ale taková, že někdy po provedení pitvy stojí celý kolektiv nad tělem zemřelého a dává dohromady každou maličkost, která by pomohla k objasnění příčiny smrti. Na tomto místě pak musím vyzvednout vynikající práci naší toxikologické laboratoře. Vzpomeňme třeba na kauzu metanol…

Lidovky.cz: Co dnes musí umět soudní lékař oproti jiným lékařům?
Takto jednoduše dnes diverzifikovat znalosti lékařů nelze. I v našem oboru je velmi důležitá interdisciplinární spolupráce. V první řadě musím říct, že každý soudní lékař v sobě musí mít velkou míru autoreflexe a pokory, aby byl schopen přijít ke kolegovi z jiného oboru a požádat ho o názor nebo pohled na věc. A někdy i společně vyhodnotit závěry tak, abychom se co nejvíc přiblížili pravdě. Je laciné dělat rychlé závěry, aniž bychom se poradili se specialisty, kteří se problematice věnují celý život. Stalo se nám nejednou, že jsme si museli jít pro radu do úplně jiného oboru, a to nejenom zdravotnického.

Lidovky.cz: A co je podle vás na práci soudního lékaře nejzajímavější?
Mě osobně těšilo hlavně to, že na výsledky naší práce čekala někdy řada dalších, především kriminalistických specialistů. A tím největším hnacím motorem, chcete-li profesní satisfakcí, byla skutečnost, že díky našim závěrům byla dopadena spousta pachatelů násilných trestných činů.

Lidovky.cz: Jezdíte ohledávat místo činu. Znamená to, že se moc nevyspíte, protože zločiny se nepáchají jen v pracovní době?
Zejména v devadesátých letech jsem se opravdu příliš nevyspal. Po amnestii prezidenta republiky došlo v našem regionu k výraznému nárůstu vražd a násilností. Stalo se, že jsme vyjeli i ke třem vraždám za den. Nikdy jsem si nemyslel, že to, co jsme jako studenti četli ve starých učebnicích, někdy uvidíme na vlastní oči. Bestialita, způsob provádění jednotlivých vražd, jejich četnost, se naprosto vymykala tomu, co jsme do té doby viděli.

Měli jsme štěstí, a vrahové smůlu, že právě v devadesátých letech se na severní Moravě setkal skvělý tým lidí, skutečných profesionálů, který fungoval jako dobře sehraná formace dalších více než dvacet let. Vyšetřovatelé, kriminalisté, kriminalističtí technici a experti, státní zástupci a v neposlední řadě soudní lékaři – všichni jsme se učili za pochodu, na každém novém případu. A bylo se z čeho a co učit!

Lidovky.cz: Setkal jste se někdy s pachateli tváří v tvář?
Samozřejmě, nesčetněkrát. Mnohdy to bylo za vypjatých situací, třeba i v blízkosti místa činu. Prováděli jsme často i prohlídky pachatelů, kteří byli ještě potřísnění krví. My jako soudní lékaři jsme věděli, kde například krevní stopy na pachateli hledat. Když měl pachatel na sobě čistou košili, podívali jsme se důkladně na všechny knoflíčky. Když neměl při činu boty, dívali jsme se na plosky nohou. To jsou takové specifické úkony, které se obvykle u lékaře neprovádí, ale soudní lékař je dělá úplně automaticky…

Lidovky.cz: Často se hovoří o tom, že kriminalistům stále více pomáhají stopy DNA. Mohou vás nahradit?
Nahradit určitě ne. Mohou významně pomoci. S nástupem genetiky a DNA analýz se podařilo vyřešit do té doby řadu neobjasněných vražd. Dnes postoupila analýza DNA tak daleko, že být vrahem, bál bych se na místě činu i dýchat. Rozhodně to ale neprobíhá tak, jak to dnes vídáme v televizních seriálech, že si pachatel odplivne a my okamžitě víme, komu slina patří. Za expertizami DNA je obrovský kus laboratorní práce a to vyžaduje čas. Upozorňuji ale, že i přes všechny novodobé technologické pokroky expertizy DNA nikdy nenahradí pitvu.

Lidovky.cz: Veřejnost vám říká patolog, ale to vlastně není přesné označení.
Není. Dnes je stěžejním úkolem patologa provádět analýzy vzorků živých pacientů, hovoříme o cytologických a bioptických vyšetřeních. Patologové se dnes dominantně starají o diagnostiku nádorových onemocnění z odebraných tkání. Na základě výsledků jejich práce víme, zda jde o zhoubný nádor, či nikoliv. Kromě toho se na patologii provádějí pitvy osob, které zemřely v nemocnici a lékař nařídí takzvanou patologicko-anatomickou pitvu.

Lidovky.cz: Můžete objasnit rozdíl mezi zdravotní a soudní pitvou?
Dnes rozlišuje naše legislativa celkem čtyři druhy pitev. Zdravotní a soudní pitvy jsou prováděny na soudním lékařství, pitvy patologicko-anatomické patří do kompetence oboru patologie. Pitvy anatomické jsou prováděny na lékařských fakultách a mají výukový charakter.

Rozdíl mezi pitvou zdravotní a soudní je v tom, že o provedení zdravotní pitvy rozhoduje lékař, který provádí prohlídku těla zemřelého, zatímco pitvu soudní nařizuje policejní orgán nebo státní zástupce. Zdravotní pitva je uzavřena pitevním protokolem, ve kterém uvádíme, kromě jiného, základní onemocnění a příčinu smrti.

Soudní pitvu nařizuje obvykle policejní inspektor. K provedení pitvy přibere dva soudní lékaře – znalce. Položí znalcům otázky, na které jsou znalci povinni formou znaleckého posudku odpovědět. Tento úkon bývá časově limitován. Zpravidla odevzdáváme pitevní protokol do jednoho měsíce od zadání.

Lidovky.cz: To, že je vaše žena uznávanou patoložkou, asi není náhoda…
O náhodu opravdu nešlo. S manželkou jsme se seznámili na gymnáziu. Víceméně i ji ovlivnilo mé rodinné prostředí, zejména osobnost mého otce. Původně chtěla být oční lékařkou, ale on ji nakonec přivedl k problematice cytologických vyšetření, která se v té době rozvíjela. A ona na něj nakonec dala a rozhodla se jít touto cestou. Myslím, že dosáhla svých met a mnohých úspěchů.

Lidovky.cz: Myslíte, že nové české kriminální seriály či filmy popisují práci soudního lékaře realisticky?
Otevřeně přiznávám, že tyto seriály moc nesleduji, protože jsou z mého pohledu nevěrohodné. Věrohodné byly filmy z šedesátých let, které poměrně věrně popisovaly práci soudních lékařů. V současnosti musí tvůrci kriminálních filmů a seriálů vyhovět publiku a dělat kompromisy. A děláte-li kompromisy, pak se vzdalujete realitě.

Lidovky.cz: Přitom se dnes tyto seriály těší mimořádné sledovanosti…
Nejde jen o seriály. Touha veřejnosti „vidět krev“ je mimořádně silná. A bohužel jde ruku v ruce s touhou o vyšší sledovanost, čtenost a podobně. A při veškeré té masivní medializaci vražd zcela zapomínáme na děti obětí a další pozůstalé. Na jejich bolest a vše, co jim tato medializace způsobuje. Autoři by měli vždy myslet na to, že články či seriály budou číst a sledovat také lidé, kterých se skutek v důsledku dotkl nejvíce. Obecně se snažím i já přivyknout nové realitě, že dnes novináři mohou napsat cokoliv, byť pravda bývá někde zcela jinde. V nedávné minulosti jsem byl i já společně s manželkou a dcerou vystaven řadě mediálních pomluv a lží, které následně vyvrátily až vyhrané soudní spory. Ale taková je dnešní doba.