Minitel: Francie znala online porno i nákupy už v 80. letech

„Pekař v Aubervilliers si s přehledem umí zjistit stav svého účtu přes Minitel. Dá se to samé říct o pekaři v New Yorku?“ chlubil se v roce 1997 francouzský prezident Jacques Chirac. V době největšího rozmachu používalo Minitel asi 25 milionů Francouzů a s pomocí zhruba 25 tisíc různých služeb nejen kontrolovali své bankovní účty, ale také kupovali lístky na vlak, objednávali nákupy a především chatovali.

Když v roce 1981 vyhrál volby Chiracův předchůdce François Mitterrand, Minitel teprve začínal. Už tehdy ale výsledek oznamovaly i „malé francouzské krabičky“ pomocí zjednodušené podobizny. Deset let před Mitterrandovým zvolením se ale v telekomunikacích Francie neměla čím chlubit. Tamější telefonní síť byla považována za nejhorší ze všech průmyslových zemí. Před polovinou sedmdesátých let ale přišla revoluce. „Francie doháněla deficit v telekomunikační infrastruktuře, kabely se natahovaly i na vesnici, vznikala jedna z nejhustších sítí telefonních linek na světě,“ píše na Finmagu Agáta Lukášková. Souviselo to se snahou dohnat a předehnat v technologiích nejvyspělejší evropské země. Jejími výsledky byla třeba vysokorychlostní železnice TGV, nadzvukový dopravní letoun Concorde a svým způsobem i Minitel.

Zdroj: Wikimedia Commons

Takhle nějak vypadal „písmenkový“ portrét Françoise Mitteranda, který obletěl Francii po volbách v roce 1981. Neznámý umělec, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0

Kiosk: čtvrtstoletí před App Storem

Mezi lety 1974 a 1979 bylo ve Francii zapojeno sedm milionů nových telefonních linek. Byla to obrovská příležitost, ale zároveň to přinášelo i praktické problémy. Telefonní seznamy se sice tiskly co půl roku, ale často byly už chvíli po vydání neaktuální. A základní a prapůvodní účel Minitelu bylo fungovat jako on-line telefonní seznam.

Po krátkém testování byl Minitel spuštěn v roce 1983. Terminál si mohl každý majitel telefonní linky vyzvednout zdarma na nejbližší poště. Právě tento revoluční krok vedl k rychlému nárůstu uživatelů. Druhá a třetí generace terminálů už zdarma nebyla, propůjčovaly se za poplatek, ale ten byl spíš symbolický. Měsíční pronájem přišel asi na pět franků, za které jste si jinak v půlce 80. let mohli pořídit třeba dvě krabičky gauloisek.

Služby na Minitelu se rozjely bleskovou rychlostí. Základ tvořil telefonní seznam, nedlouho po spuštění Minitelu jste si na něm ale už mohli číst noviny nebo objednat oblečení. Už v 80. letech jste pomocí Minitelu mohli na dálku ovládat termostat svého domu. „Když si lidé chtějí koupit auto z druhé ruky, letenky, zkontrolovat kvalitu sněhu v lyžařském resortu, Minitel to dokáže lépe, rychleji a spolehlivěji,“ psal ještě v roce 1998 novinář Andreas Pfeiffer o srovnání s internetem. A dokonce ještě o dalších deset let později ve Francii probíhalo pět- až desetkrát víc online nákupů přes Minitel než přes internet.

K rychlému rozšíření napomohl systém Kiosk, který značně usnadňoval lidem nakupování na dálku. Uživatelům internetu trvalo, než se naučili důvěřovat novému médiu natolik, aby mu svěřili své bankovní údaje. Minitelu se to podařilo velmi rychle. Účet za objednané služby se jednoduše přičetl k účtu za telefon. Třetinu ceny si jako provizi nechaly státní telekomunikace, zbytek předal obchodníkovi. Centralizovaný, státem řízený systém sice někteří provozovatelé minitelových služeb kritizovali, zároveň měl ale svoje nepopiratelné výhody, které přispěly k rychlému rozšíření. Všechny platby se zúčtovaly až na konci měsíce, a protože prostředníkem byl telekomunikační úřad, Francouzi se neobávali podvodů. „Právě systém Kiosku byl v mnoha ohledech ‚killer app‘, na kterém stál drtivý úspěch Minitelu,“ píší Julien Mailland a Kevin Driscoll ve své knize Minitel: Welcome to the Internet.

Zdroj: Joi Ito

Minitelová stanice z roku 1981. Foto Joi Ito, licence CC BY 2.0

Láska po francouzsku

Minitel byl státní, stát ho spravoval a využíval ke své úřední agendě – přes síť si studenti zjišťovali výsledky maturit a jeden čas nebylo možné přihlásit se na univerzitu jinak než pomocí Minitelu. Zdaleka ale nesloužil jen státu a jeho byrokracii, síť žila svým vlastním životem. Jednou z věcí, kterou jeho architekti původně nečekali, bylo využití Minitelu k chatování. Na počátku prý byl – hacker. Ten na jedné z experimentálních městských sítí, které existovaly před ostrým spuštěním celostátního Minitelu, dokázal prolomit systém, kterým provozovatel komunikoval na dálku s uživateli. Když se přátelům neznámého hackera na obrazovkách místo zprávy od vývojářů objevila zpráva od něj, byl to výstřel, který startoval revoluci.

Hack dal vzniknout chatroomům, kterým Francouzi říkali messagerie. Už pět let po jejich vzniku odhadovala francouzská studie příjmy menší messagerie (150 hodin připojení za den) na víc než 173 tisíc franků za měsíc. V dnešních korunách přes 14 milionů za rok.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Specifickou odrůdou messagerie byla ta, které se souhrnně říkalo Minitel rose (růžový Minitel). Ve zkratce: pornochaty. O jejich fungování vypovídá v podcastu Reply All, Jean-Marc Manach, zaměstnanec jedné z messagerií. „Na jednom minitelu jsem hrál 56letou ženu. Na druhém jsem byl 35letá žena jménem Brigitte, na dalším 19letá bisexuální studentka,“ popisuje Manach, který v devadesátých letech několik let pracoval na nočních směnách v místnosti s několika dalšími „operátory“, z nich každý obsluhoval několik přístrojů.

„Všechny messagerie jsou ‚růžové‘,“ psal lakonicky v roce 1986 Michel Landaret, přezdívaný otec messagerií, tedy ten, koho kdysi napadlo využít díry objevené hackerem a nabídnout chatování oficiálně. Francouzi se ale v messageriích rozhodně neoddávali jenom virtuálnímu sexu. V roce 1986 sehrál Minitel svou roli v organizaci masových studentských demonstrací proti školním reformám. V letech 1988 a 1989 se přes messagerie organizovaly zdravotní sestry při protestech proti škrtům ve zdravotnictví. V roce 1992 posloužil pro změnu nespokojeným odborářům na ministerstvu financí…

Cenzura na státní síti

Minitel měl ve své době jednu výraznou technologickou výhodu. Koncový terminál prováděl minimum operací. Trochu podobně, jako je to u současných cloudů, se uživatelé pouze připojovali k vzdáleným službám. Z toho jednak vyplývala rychlost – terminál se zapínal asi vteřinu – a také naprostá absence minitelových virů. Na druhou stranu obavy tato centralizace vzbuzovala v souvislosti s potenciální státní cenzurou.

V prvních letech existence Minitelu provoz nových služeb schvaloval místně příslušný prefekt (Francie má 101 departementů v čele s prefektem). Bez jeho souhlasu služba vůbec nebyla připojena. Po roce 1986 schvalovalo nové služby přímo Generální ředitelství telekomunikací. Pokud se mu zdálo, že služba nesplňuje předem stanovené smluvní podmínky, rozhodnutí prozkoumal ještě oddělený regulační úřad, a pokud se úřady shodly na nevhodnosti služby, nebyla připojena. Smluvní podmínky umožňovaly služby za nevhodný obsah odříznout od sítě bez ptaní a bez možnosti domáhat se znovupřipojení soudem.

Jak je asi jasné z existence „růžového“ Minitelu, cenzura se nijak výrazně nezaobírala ochranou mravnosti. „Fakt, že Minitel byl v 80. letech královstvím online pornografie – prvním světovým hromadným trhem s obsahem pro dospělé – jednoduše ukazuje, že francouzská výkonná moc nebrala pornografii jako něco, co zasluhuje výraznou pozornost,“ píšou Mailland a Driscoll ve své knize o Minitelu. Něco jiného bylo, když nějaká messagerie překročila hranici a začala nabízet prostituci. A pak ještě byly na indexu homosexuálně sadomasochistické messagerie. Mailland a Driscoll zároveň tvrdí, že francouzská vláda původně posuzovat obsah přenášený po Minitelu nechtěla. K aplikaci cenzorské moci a systému povolení se přistoupila až na nátlak mediálních firem, které se (vcelku oprávněně) obávaly konkurence, kterou jim nové služby přinesou. Politickou cenzuru minimálně Mailland a Driscoll ve své knize přímo nedokumentují. Upozorňují ale na odstrašující efekt, který měl samotný fakt, že veškerá komunikace procházela skrze státem ovládané uzly.

K omezování pornografie se ale uchýlili zaměstnavatelé. Podle jedné studie zaměstnanci francouzských firem trávili až 15 procent pracovní doby na messageriích. Firmy proto začaly na firemních Minitelech blokovat služby na placených předvolbách. Provozovatelé služeb Minitel rose pro změnu zaměstnávali lidi, jejichž cílem bylo usměrňovat debatu v messageriích od potenciálních nezákonných konverzací (například zmíněné nabízení prostituce).

Inspirace ze záhrobí?

Nástup internetu v druhé polovině 90. let byl ve Francii pomalejší než v sousedních zemích. Vysvětlovalo se to právě existencí Minitelu, kterého se drželi nejen uživatelé, ale přirozeně i poskytovatelé služeb, kteří měli do stávající infrastruktury zainvestováno. Své jistě udělala i národní hrdost a odpor k novinkám z ciziny, zejména té anglicky mluvící. Ještě v roce 1995 bývalý šéf Generálního ředitelství telekomunikací prohlašoval: „Internet? Ten zakážeme a vytvoříme si vlastní, francouzský.“

Jenže druhá fáze přechodu na internet už byla rychlejší a Francie zbytek světa rychle dohnala. Minitel nebyl schopný držet krok, nedokázal inovovat svou zastaralou strukturu – nadále neumožňoval přímé propojení mezi dvěma terminály, všechno muselo procházet přes Generální ředitelství telekomunikací. To, že samotný minitelový terminál neprováděl příliš mnoho operací, byla původně výhoda, která urychlila rozšíření Minitelu. V 90. letech se z toho naopak stala přítěž.

Oproti neaktualizovanému Minitelu internet nabízel daleko širší možnosti. Jednak u něj odpadala byrokratická zátěž, se kterou se museli potýkat poskytovatelé služeb na Minitelu. Jednak oproti strohým minitelovým terminálům mají osobní počítače daleko pestřejší možnosti zobrazení a interakce s webovými stránkami. Oba tyto faktory přispěly k opožděnému, ale nakonec drtivému přechodu na internet.

Definitivně Francie vypnula Minitel v roce 2012, kdy měl stále ještě asi 400 tisíc uživatelů. Podle deníkuNew York Times jeho zánik oplakali především bretaňští farmáři, kteří ho v té době využívali nejhojněji. „Počítače jsou taky fajn, ale není to to samé. Na internet moc nedám,“ řekl jeden z nich americkému deníku.

Bůh ví co by se s Minitelem stalo, kdyby vydržel o pár let déle. Dnešní internet už dávno totiž není tím samým, decentralizovaným prostorem, který na přelomu tisíciletí převálcoval podivuhodnou ale kostrbatou francouzskou síť. Je sice stále mytologizován jako hnací motor překotné inovace, ale fakt je, že je t prostor z drtivé části ovládaný několika gigantickými firmami, které podle některých hlasů začínají pokrok spíše přibržďovat.

Fungování současného internetu vlastně nabízí nejednu paralelu s tím, jak vypadal Minitel. Nejde jen o jeho rámcovou podobnost s moderními cloudy. Za pozornost stojí například srovnání ekosystémem Applu. „Kiosk[ový systém Minitelu] fungoval velmi podobně jako Apple Store – nabízel centralizované uložiště stránek a služeb a pohodlný způsob placení a přijímání plateb,“ píší Mailland a Driscoll.

Stejně tak jako se francouzské minitelové služby bránily přechodu na internet, můžou dnešní technologičtí giganti mít strach z budoucích změn. V posledních letech sílí debata o tom, jestli není potřeba vytvořit nový rámec pro fungování obrovských firem, které pro komunikaci, hledání informací i zábavy (včetně pornografie) používají miliardy lidí. Odkaz Minitelu by měl být její nedílnou součástí. „Technologičtí giganti, kteří neplatí daně, hromadí bohatství v daňových rájích, monopolizují si data a nabourávají soukromí, těží z volnotržní mytologie internetu. Ale krátký rozmach Minitelu nám ukazuje, že jiné cesty, jiné světy, jiné platformy, jsou možné,“ píše Richard Seymour ve své loňské knize Twittering Machine. Minitel se nevrátí. Může ale poskytnout inspiraci i varování pro budoucí podoby naší digitální komunikace.