Mohla by to být taková hezká tečka za jednou zcela zbytečnou kauzou. Prezident Miloš Zeman omylem – a podle všeho tedy lživě – obvinil někdejšího publicistu Ferdinanda Peroutku ze sepsání článku, v němž měl obdivovat Adolfa Hitlera.
Omluvit se odmítl, následovaly soudní tahanice, které ve čtvrtek vyvrcholily pravomocným verdiktem.
Jenže ani tím to po pěti a půl letech od pronesení inkriminovaného výroku nekončí. A navíc nejde jen o nějaké nepravdivé tvrzení. Celé to vyvolává i otázku zodpovědnosti hlavy státu za její kroky. Zvláště po zavedení přímé volby, která sice prezidentovi nepřinesla nové pravomoci, ale posílila jeho mocenský apetit.
Kapitola by se nyní měla uzavřít tím, že se za prezidentova slova omluví stát prostřednictvím ministerstva financí. Zní to sice absurdně, ale takto to vychází z právně-úředních pravidel. Ostatně i v Ústavě ČR se praví, že „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. (A je skoro s podivem, že argumentačně vynalézavý Hrad nepřišel třeba s tím, že v ústavě naopak není nikde zakázáno, že prezident může o komkoliv živém či mrtvém říkat, co se mu zachce.)
Nicméně jak Peroutkova vnučka Tereza Kaslová, tak i ministerstvo financí daly najevo, že se hodlají s dovoláním obrátit na Nejvyšší soud. Prvně jmenované vadí, že soud jí nedal za pravdu ve všech bodech obžaloby. Dotčenému rezortu pak zase to, že by měl nést zodpovědnost za kroky hlavy státu. Takže je zřejmé, že spor se potáhne dál.
Přesto to už nyní lze hodnotit ve dvou rovinách. První je řekněme lidská. Odmítavý postoj Miloše Zemana omluvit se za omyl je nejen nemorální, ale spíše než projevem síly je projevem slabosti. A hlavně je jeho zarputilost zbytečná. Samozřejmě pokud zmíněný Peroutkův článek skutečně neexistuje. Opak se ale Hradu ani po více než pěti letech nepodařilo prokázat a jeho existenci rozporují i literární historikové.
Druhá rovina je ústavně-institucionální. Na jednu stranu je dobré, že hlava státu může rozhodovat suverénně, bez nátlaku a není možné ji během výkonu funkce „zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt“, jak je opět napsáno v Ústavě ČR. Výjimkou je samozřejmě velezrada či jiné hrubé porušení ústavního pořádku.
Pokud ale přímá volba dodává prezidentovi – a nemusí jít jen o Miloše Zemana – pocit silnější legitimity a větší moci, mělo by se uvažovat o nějakém vyvážení. A nejde samozřejmě ani tak o nějaké nepodložené prášení, které zas tak moc škody napáchat nemůže. Hlava státu má v některých oblastech silné pravomoci a jak se už několikrát ukázalo, dokáže je šponovat až na hranici ústavnosti, ne-li dokonce za ni.
Co absurdnější totiž je než věta, kterou při zdůvodnění čtvrtečního verdiktu vyřkl předsedající soudce Tomáš Novosad: „Česká republika se musí za svého prezidenta omluvit.“ A to šlo jen o nepodložený, urážlivý výrok.
