„Explo“, teplotní rekordy a žádné zprávy o dětech. Belgický skauting je jen pro otrlé rodiče
Belgický deník Markéty Boubínové: Tohle je země zaslíbená skautingu. Na zhruba jedenáct milionů obyvatel připadá téměř 173 tisíc skautů a skautek, zatímco v téměř stejně velkém Česku jich je asi 67 tisíc. Skautská tradice tu ovšem od roku 1911 na rozdíl od Česka nebyla násilně přerušená, a po celý rok proto máte téměř stoprocentní jistotu, že o víkendu potkáte všude možně výpravy otužilých dětí v kraťasech a sukních.
Přihlásit dítě do skautského oddílu je v Belgii téměř nemožné, v Bruselu jsem jich musela obvolat asi osm, než mi děti vůbec vzali, a to ještě každé do úplně jiného na opačných koncích města. Dětem se nejdříve do nepříliš upravených kluboven moc nechtělo, nakonec se jim ale skauti (respektive synovi vlčata, dceři skautky, francouzsky guides) zalíbili.
My rodiče jsme si mnuli ruce při představě šestnácti dnů, kdy budeme v době letních táborů bez dětí. Belgičané se ovšem s mnoha věcmi příliš nepářou, a tak ani instruktáž rodičů v týdnech před odjezdem nebyla příliš detailní. Dozvěděli jsme se pouze, kam a kdy děti jedou (osmiletý syn do francouzské části pohoří Jura, třináctiletá dcera do belgických Arden). V den D jsme děti odevzdali, dceru na vlakovém nádraží, syna u autobusu, a čekali jsme, co bude dál. A nebylo skoro nic.
Z francouzsko-švýcarské hranice jsme dostali hezké foto na Facebooku, na kterém přijíždí (po jedenácti hodinách cesty!) autobus, z čehož jsme vydedukovali, že syn dorazil v pořádku. V průběhu celého tábora se už neobjevila žádná další zpráva ani fotka, belgičtí rodiče se ale divili, proč jsme neklidní. Nikdo se neozývá,
