Tenis už nejspíš nikdy nepoznal podobnou osobnost, jakou byla Suzanne Lenglenová. Změnila ženskou hru z nevinné zábavy na sport, na který i muži obdivně zírali.
„Pokud normálnost tehdy znamenala pro ženu být v kuchyni, Suzanne a jí podobné mířily úplně opačným směrem,“ uvedla televize ve 20. letech minulého století, kdy se stala nejspíš nejznámější sportovkyní planety.
Stačí pár čísel:
Za svou krátkou kariéru získala 241 titulů, vyhrála 341 zápasů, z toho 181 v kuse. Zaznamenala jen 7 porážek, takže její procentuální úspěšnost činí 98 procent!
Šestkrát vyhrála French Open, ale bylo to šest jejích triumfů na Wimbledonu, které z ní udělaly superhvězdu.
Od roku 1919 do roku 1926, který byl posledním v roli amatérky, prohrála jen jeden jediný zápas! V tom období dokonce ztratila jen dva sety. Tak dominantní díky svému atletickému a agresivnímu tenisu byla.
„Změnila ženský tenis k nepoznání. Ukázala, že ženy mohou být stejně atletické, stejně agresivní a schopné jako muži,“ líčil autor knihy o ní Larry Engelmann. „Po tom všem utrpení, které Francouzi prožili v první světové válce, přišla tato mladá žena, která byla velmi dominantní ve svém sportu.“
Byla revolucionářkou. Se vším všudy.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Jednak svým zvláštním, ale účinným a agresivním stylem hraní, ale také svým smyslem pro módu, kterou do značné míry určovala. Byť v sobě neměla modelkovské rysy, návrháři se prali o to, aby ji mohli oblékat.
„Šaty často byly víc průhledné, než by se hodilo. Nosila halenky s krátkým rukávem, hodně krátké sukně, které odhalovaly její stehna, a v době, kdy byla bílá kůže velmi ceněná, ona ležela na slunci a schválně se opalovala, aby byla hnědší,“ popisoval Engelmann.
Tenisem se přitom živit neměla.
Měla být baletkou
Jako malou ji to táhlo k tanci.
Zkoušela balet, gymnastiku, i různé další druhy tance, proto o ní později lidé říkali, že tenis hraje, jako kdyby tančila.
„Když byla hra přerušena, chodila po dvorci jenom po konečcích svých prstů. Měla taky zajímavé kreace, když se chystala na podání,“ vzpomínal Engelmann.
Její intenzivní touha po vítězství zase pocházela od otce Charlese. Suzanne v mladém věku přišla o bratra a otec se tak upnul na ní. Chtěl z ní mít úspěšnou sportovkyni, a tak se kvůli kariéře své dcery zbavil autobusové franšízy a neustále jí opakoval, jak dobrá musí být.
„Což ji občas dost srazilo. Když prohrála, byla v depresi. Žít s takovým tlakem pro ni bylo velmi náročné,“ všiml si Patrick Clastres, historik sportu na Sorbonnské univerzitě.
Ve dvanácti letech dostala od otce dětskou raketu za tři a půl franku a pár tenisových míčů. „Uvidíme, co dokážeš za sítí, řekl mi,“ vzpomínala.
Od té doby ji koučoval. Taky přišel s nápadem, že bude trénovat převážně s muži, protože její ženské protějšky pro něj nebyly dost dobré.
A tak často hrála s kamarádem René Lacostem i mnoha dalšími velkými jmény.
Ve čtrnácti už byla ve finále French Open, v patnácti vládla světu. Její kralování tenisu ale propuklo až po první světové válce.
Ze sportu udělala divadlo
Když v roce 1919 poprvé coby 20letá vyhrála Wimbledon, šokovala tamní publikum svým podáním nad hlavou. To tehdy praktikovali pouze muži, dokonce i její soupeřka ve finále Dorothea Douglassová Chambersová podávala spodem.
Šokovala pak už neustále.
Nosila krátké sukně, kožichy ze zvířat, hranostaj, čelenku bandana. Nosívala i prazvláštní střih vlasů. Pro to všechno ji Francouzi milovali.
V očích francouzského tisku byla novou Johankou z Arku, začalo se jí říkat Bohyně nebo naše Suzanne.
„Měla v sobě něco, co jsme na lidech tehdejší doby milovali. Měla v sobě nádech dramatu,“ řekl Engelmann. „Když šla po ulici nebo třeba po zápase uličkou, vyzařovala z ní vášeň, drama, nádhera i utrpení. Hloubka pocitů, kterou všichni hledali. Když se jí v zápase nedařilo, hodila raketu do sítě. Fanoušci nic podobného do té doby neviděli. Ze sportu udělala divadlo.“
Až do roku 1922 hrála obhajující šampionka Wimbledonu pouze finále, Lenglenová to ale změnila, nechala se nasadit do pavouka, což změnilo ženský formát turnaje.
„Její odpůrci se jí báli, protože se na kurtu pohybovala jako lev. Nebylo zvykem, aby dáma dávala tak silné údery. Byla velmi odlišná od ostatních žen, velmi svobodomyslná,“ všiml si historik Patrick Clastres.
Taky hrála jen tehdy, kdy sama chtěla. Určitě ne ráno a nikdy před polednem, protože právě do poledne vyspávala. „Měla zvláštní požadavky a někteří lidé proti tomu protestovali. Ale co proti takové síle zmohli?“ směje se Engelmann.
Během zápasů popíjela koňak, který jí údajně pomáhal zklidnit nervy před zrakem náročných rodičů.
Její amatérská kariéra de facto skončila v roce 1926, kdy v „Zápase století“, jak je mu přezdíváno, porazila 20letou Američanku Helen Willsovou – pozdější vítězku 19 grandslamů a její nástupkyni na trůnu.
Do té doby se obě ženy společným turnajům vyhýbaly.
O to víc byl tento střet sledován a vykonstruován médii. Propagace zápasu byla na tu dobu neuvěřitelná. V Cannes se sešlo mnoho králů a královen. Kolem hotelového kurtu se tehdy mačkalo na sedm tisíc fanoušků.
V pouhých 27 letech ukončila Lenglenová bohatou kariéru (6x French Open, 6x Wimbledon, 2x olympijské hry) a začala pracovat v obchodním domě. Založila také tenisovou školu poblíž Roland Garros, kde sama nikdy nehrála.
Tenisový chrám u Boulogneského lesíku byl postaven až rok poté, co ukončila kariéru. Přesto druhý největší dvorec v areálu nese její jméno, stejně jako trofej pro vítěznou tenistku.
Je u něj i socha znázorňující její nejslavnější pohyb.
Pojmenovali po ní také stanici metra v Paříži, sportovní centra, park a mnoho dalšího.
V červnu roku 1938 tisk oznámil, že trpí leukémií. O tři týdny později oslepla. Zemřela 4. července 1938 na chudokrevnost.
V pouhých 39 letech.