Poklona, střelče! Loučí se fotbalista, který se vymykal normám

Za národní tým nasázel Milan Baroš jednačtyřicet gólů, ale uznejte: když si máte vybavit jeden, bude to tenhle, ze zápasu s Nizozemskem na Euru 2004.

Nebyl vítězný, nerozhodl o postupu, jen o vyrovnání na 2:2. Ale udělal z Baroše hvězdu, protože padl v památném zápase, v památné chvíli a na památném turnaji, během kterého se trefil ještě čtyřikrát.

Česko ani Československo nikdy jindy nemělo nejlepšího střelce Eura, jen tehdy v Portugalsku.

Je to už šestnáct let, co se Barošova hvězda tak silně rozzářila.

V neděli večer doma v Ostravě blikne naposledy.

„Dál to nejde. Věk nezastavím, zdraví jsem měl v téhle sezoně už špatné,“ oznámil v pátek hodinu po poledni v sále plném novinářů.

Vyrovnaně, jistým hlasem, bez slz v očích, s dikcí připomínající kulomet – v tom se nezměnil.

Sousedi, poťte topat!

Jinak pochopitelně kariéru končí jiný Baroš než ten, o kterém i zahraniční novináři v létě 2004 psali jako o živém stříbru, králi a zázraku.

Třikrát se vrátil do milovaného Baníku, nechal si narůst husté vousy, bolí ho kolena, tahají achilovky, do zápasu zvládne naskočit na pár minut – což bude zřejmě i případ nedělní rozlučky proti Plzni.

Spíš než jako dravec působí jako psychologický element. Gól dal naposledy loni v září, takže se na hřišti snaží spíš rozhodit soupeře: ať už dotěrností, důrazem nebo nekonečným debatováním s rozhodčími.

Nic z toho ale nebrání před Barošem hluboce smeknout. Za to, že vydržel skoro do devětatřiceti, a za vše, co dokázal: s jeho koncem český fotbal ztrácí poslední hvězdnou tvář zlaté generace, druhého nejlepšího střelce reprezentační historie.

Muže, který se vymykal.

Odmala se lišil zabejčeností, tvrdohlavostí a zápalem pro fotbal, jaký se jen tak nevidí.

„Ještě neuměl ani pořádně mluvit, když běžel k sousedům pod okno a volal na ně: poťte topat,“ vyprávěla jeho babička v době, kdy se z Baroše rodila česká superstar a do jeho rodných Vigantic se hromadně sjížděly televizní štáby.

Reportéři se dozvěděli leccos. Třeba jak desetiletý Milánek dostal doma za uši, když naházel všechny ušetřené peníze do hracího automatu v hospodě.

Rodiče, hlavně táta Milan, Baroše drželi zkrátka a vychovávali ho přísně. Díky tomu se už další hazardování nekonalo, junior se držel fotbalu. Přes nedaleký Rožnov pod Radhoštěm se ve dvanácti dostal do ostravského Baníku a za pět let už se převlékal v kabině áčka.

Uvedl se po svém: hned na prvním tréninku loktem nechtěně rozbil nos zkušenému obránci Bolfovi.

„Kdo mě zná mimo hřiště, diví se, jaký jsem na trávníku rapl. I manželka mi to říká,“ líčil Baroš v pátek. „Ale takový jsem byl vždycky: nechám prostě na hřišti všechno.“

Jen se zarputilostí by nevystačil, předností měl daleko víc. Ta hlavní? Tah na branku. Baroš nikdy neútočil na rohový praporek – když vzal balon, nerozmýšlel se, nekličkoval, nespekuloval.

Mastil to rovnou na bránu.

Podobně přímočaře si to namířil i do zahraničí: z Ostravy v devatenácti skočil rovnou do slavného Liverpoolu. První půlrok proseděl na tribuně, ale když dostal první šanci v lize, hned se dvakrát trefil.

Do Anglie za ním létali novináři, Baroš je ochotně provázel, zajímavě vyprávěl, nebál se mluvit. Až později s médii válčil – právě po slavném portugalském Euru.

Barcelona? Real? Nevyšlo to

Během turnaje se z žolíka, který naskakoval ve druhých poločasech, přeměnil na hvězdu a tahouna. Pět gólů a trofej pro nejlepšího střelce z něj udělaly idol fanoušků, dlouhé tmavé vlasy sepnuté čelenkou a líbivá tvář lákaly zástupy žen.

Na koho by to ve dvaadvaceti nedolehlo?

Uvnitř Baroš zůstal stejný. Když přijel domů do Vigantic, zašel na pivo se starými kamarády, mezi „partyju“. Ale ve velkém světě, který se mu začal otevírat, se vymykal kontrole.

Po Euru se rozešel s dlouholetou přítelkyní Evou a zvlášť po přestupu do francouzského Lyonu rozjel kolotoč eskapád.

Francouzskou dálnici si spletl se závodištěm, ve ferrari se po ní řítil rychlostí 271 kilometrů v hodině.

V zápase proti Rennes si ucpával nos před hostujícím obráncem tmavé pleti Mbiou, za což si vysloužil nařčení z rasismu.

 A nestranil se večírků, takže se na něj v nejlepším fotbalovém věku nalepila pověst průšviháře.

„Až se ožení, tak se uklidní,“ věřil reprezentační kouč Karel Brückner. Měl pravdu.

Po boku manželky Terezy a synů Patrika a Mattea se Baroš usadil, přestal divočit a kariéru znovu nakopl v Galatasarayi Istanbul, kde ho fanoušci díky víc než šedesáti nastříleným gólům nábožně uctívají dodnes.

Velké jméno má i v Liverpoolu, se kterým vyhrál Ligu mistrů – spolu s Vladimírem Šmicrem jako první Čech.

23 fotografií

V zahraničí prošel i Aston Villou, Portsmouthem a tureckým Antalyasporem, slavil sedm trofejí. Je skoro hřích se ptát, jestli mohla být tak pozoruhodná kariéra ještě výraznější.

Ale mohla! Vždyť po památném Euru ho naháněly nejblyštivější fotbalové značky. Lorenzo Sanz, kandidát na prezidenta Realu Madrid, sliboval: Když mě zvolíte, koupím Baroše! Nezvolili a z obchodu sešlo.

Ani Barcelona nepochodila, protože Liverpool chtěl za přestup víc než půl miliardy korun. Ale ostravského patriota pálí na konci kariéry jiná věc: „Baník je srdcovka a mrzí mě, že jsem s ním nevyhrál žádnou trofej.“

O to víc sil dá určitě Baroš do nedělní rozlučky.

I kdyby měla trvat jen pár minut.