Ženy na patře si udělají psycho. Být zavřený v ženské věznici je velký tlak, říká kaplan Aleš Kocián

Lidovky.cz: Jak coby kaplan vnímáte ženskou věznici?
Nejen ženskou, ale i mužskou. Jako dobrovolník jsem jezdil do věznice ve Valdicích, takže mám jisté srovnání. Ženský vězeňský svět je diametrálně odlišný od mužského. Když se muž takto dostane na okraj, často není rodina tolik do problému vtažená. O muže je ve výkonu trestu nějak postaráno, respektive muž – pokud za to stojí – se po návratu o sebe dokáže postarat. Pokud se ale dostane na okraj společnosti žena, často to odnesou i děti. Vidím také rozdíl v tom, že když se ve výkonu trestu soustředí v duchovenské oblasti muž, bere to vážněji. U žen takové nadšení není. Protože se třeba po návratu musí starat o děti, když o ně stojí a chtějí je získat zpátky. Ženy to spíše začnou brát vážněji v tom smyslu, že si uvědomí, že by se měly kvůli dětem změnit. Jistě, že zde je mnoho odsouzených, které si hrají na to, jak jsou úžasné maminky a přitom jimi nejsou.

Lidovky.cz: Jak často se stává, že u žen nastane duchovní obrat, nebo jakýsi „aha“ moment?
Méně než u mužů. Je ale těžké to kvantifikovat. Spousta kolegů kazatelů kaplanskou práci nedělá právě proto, že těch momentů není zase tak moc. Že by jich muselo být třeba třikrát tolik, aby jim to naplnilo potřebu smyslu. Z dvaceti žen, s nimiž intenzivně pracuji, se po propuštění ozve jedna nebo dvě. Je třeba rozdíl, když přijdete na bohoslužbu do ženské a mužské věznice. Chlapi dávají pozor, ženy si budou užívat to, že tam jsou další z jiného patra a chtějí si povídat. Má to jiný průběh. Muži respektují, že je ticho a probíhá bohoslužba.

Lidovky.cz: Ještě nějakých rozdílů si všímáte?
Vnímám, že ženy, které nikoho nemají, jsou více sociálními případy než chlapi. Systém to neumí řešit, protože vidí odsouzeného jako odsouzeného. Když je někdo sociální případ, má určitou peněžní částku na měsíc. A je rozdíl, když s ní má na hygienické potřeby vystačit muž a když žena. Jsou to drobnosti, které systém neumí pochytit.

Lidovky.cz: S čím se na vás odsouzené ženy obrací?
Přicházejí i mnohdy účelově, protože mylně předpokládají, že když budou mluvit s kaplanem, objeví se jim to v posudku a budou lépe posouzeny. Hlavně řešíme život samotný, co je tíží. Nehody, úmrtí, rozchody, ztrátu bydlení. Vracíme se k věcem v minulosti, ale snažím se s nimi zejména probírat budoucnost a současnost. To, co mohou teď udělat. Motivovat je k tomu, že když mají dlužné částky, musí se o to starat.

Lidovky.cz: Chodí se k vám i pouze vypovídat, bez snahy se zlepšit?
Samozřejmě, často. Procentuálně je mezi všemi odsouzenými více těch, které se o to dále nezajímají. Nemám to jak ovlivnit, každý se k tomu musí rozhodnout sám. Je pravda, že já můžu být osobnější a poukazovat na konkrétnější věci. Jsem ve výhodném postavení zpovědníka, který má zpovědní tajemství. Ženy na patře ale nikoho nemají. Kdyby v dobré víře své niterné starosti někomu svěřily, obrátí se to proti nim, někdo jim to omlátí o hlavu. To je i velký rozdíl mezi mužskou a ženskou věznicí. Když mají mezi sebou problémy chlapi, vyříkají si je, dají si do huby a budou dále nějak fungovat. Ale ženy si na patře udělají psycho. Provádí si různé věci za zády. Být zavřený v ženské věznici je z mého pohledu velký psychický tlak. Tedy ne, že by v mužské žádný nebyl.

Pro mě je ale role kaplana důležitá i v tom, aby si ženy uvědomily, že opravdu nejsou supermatky. A že jestli mají být matkami, měly by tuto roli nějakým způsobem naplňovat. A děti by neměly být zástěrka k tomu říkat: já jsem chudinka, moje děti jsou chudáci. Ony nejsou chudinky, chudáci jsou děti. Aby se to obrátilo a z jejich strany proběhlo přijetí viny. Aby neříkaly, že je sem dostali zaměstnanci vězeňské služby, soudci nebo parta. Ale aby si řekly: ano, nositelem viny jsem já. K tomu, myslím, slouží práce kaplanů jako taková.

Lidovky.cz: Zmínil jste psychický tlak v ženské věznici, je pravda, že mezi ženami stoupá agresivita? Pokud například nastoupí odsouzená žena za vraždu svého nebo jiného dítěte, dokážou se jí ostatní vězeňkyně pomstít?
Ano. Je to natolik časté, že jsou ženy s tímto paragrafem ve specifické skupině, která je kvůli případnému nebezpečí pod drobnohledem. Na druhou stranu za sebe jako pastora musím říci, že je to pro mne velmi vhodná skupina, k níž právě já můžu promlouvat a pracovat s ní. A řekl bych, že se nám s kolegy práce daří. Protože tyto ženy jsou na okraji. Ať přijdou kamkoliv, časem se o nich někdo dozví, že tento paragraf mají. Mám takovou vnitřní nepotvrzenou teorii, že u člověka s dlouhodobými tresty nad sedm let dochází k vnitřní proměně. Je z něj jiný člověk. Jistě - proměna u někoho bude k horšímu, ale u drtivé většiny z nich nastane reflexe toho, co udělaly. Svědomí se začíná ozývat a nějakým způsobem s lidmi pracuje. A i když to jsou lidé, s nimiž dříve nebylo možné mluvit, dnes jsou najednou osobami, které se do vězeňské společnosti zařadily, nejsou samostatné sloupy a ve společenství fungují.

Lidovky.cz: Máte pocit, že jste jako duchovní mezi ženami respektován?
Je to asi otázka pro tu druhou stranu. Ale myslím, že je naše služba respektovaná už jen proto, že máme zpovědní tajemství. Můžeme nabídnout krůček navíc, což třeba vězeňští psychologové nabídnout nemohou. Psycholog stav vyhodnocuje a dává o tom vědět systému. To my nemusíme a je to velká výhoda.

Lidovky.cz: Co ale děláte v případě, že vám odsouzené svěří informace ze zákulisního dění ve věznici a vy víte, že byste je měl předat vězeňské službě?
Není to nic častého, ale sem tam něco prosákne. Potom je na mně, jestli to řešit, nebo ne. Stalo se, že se mi odsouzená svěřila s něčím, co se odehrávalo. Kontaktoval jsem jiného zaměstnance a ptal se, jestli ví o tom a o tom. Jako kaplan nemám nástroj, jak konflikty řešit. Ale samozřejmě musím mít svolení vězeňkyně, která informaci sdělila.

Lidovky.cz: Zde ve Světlé nad Sázavou je i oddíl pro odsouzené matky s dětmi. Recidiva je tu velmi nízká, kolem deseti procent. Je to proto, že tu s dětmi mohou být jen ženy s nízkými tresty?
Vyšší tresty se na oddíl nedostanou, protože zde mohou být jen děti přibližně do tří let. Řeknu to selským rozumem: tyto ženy například měly drogovou kariéru, byly neustále zfetované a děti zažily hrozné věci. Teď najednou jsou s mámou 24 hodin denně, máma o ně má péči, není pod vlivem drog a vytvoří se vazba, která se mateřstvím přirozeně vybuzuje. Maminky tím pádem potom, když vyjdou ven, fungují dále. K recidivě dochází ve vyšším věku dítěte, ne hned po výkonu trestu. Řekněme třeba po deseti letech, když je dítě schopno mít klíče na krku a běhat po sídlišti. Pak se najednou už maminka tolik nestará o něj, ale o sebe a může se k trestné činnosti vrátit.

Lidovky.cz: Možná to není otázka na vás, ale nemůže se stát, že když dítě stráví s matkou ve věznici své první dva nebo tři roky, bude mít třeba později tendence k trestné činnosti?
Věk do tří let dítěte je takto nastaven proto, že si děti nepamatují, kde byly. Ano, nebudou si pamatovat ani hrůzu, kterou zpočátku zažily doma. Tu pozdější už ale ano. Nedávno jsem se bavil s ženou, která byla propuštěná v dubnu 2018, říkejme jí Petra. Má ve výkonu trestu sestru Milenu a stará se o jedno z jejích dětí. Mimo jiné jsem se Petry zeptal na maminku a nejmladší sestru - maminka totiž pečuje o jejich nejmladší sestru, a zároveň má v péči i jednu z dcer Mileny. Dostalo se mi odpovědi: „Jak se má maminka nevím, ale ségru mi sem dává každý víkend. Je hrozné slyšet od ségry, jak je máma drží v jedné místnosti a sama má vedle zábavu. Když k nám holky přijedou, dělají si úkoly, konečně si můžou hrát s ostatními dětmi. Já vím, jak jsme to s druhou ségrou měly my a k čemu jsme pak sklouzly. A holky do toho teď rostou.“ 

Petra měla stejné dětství, jako mají tyto děti. Utíkala z domu, skončila v pasťáku, páchala trestnou činnost. Takže spíše si myslím, že to není vězeňským prostředím, ale tím domácím. Nezájmem rodičů a nezájmem o to, v čem děti budou vyrůstat. Rodiče se sobecky soustředí na sebe, na své požitky a zájmy, ať už jsou to třeba peníze nebo drogy. A je jim jedno, jakým způsobem jejich děti vyplňují svůj čas.

Lidovky.cz: Jinými slovy, rodina je základ života.
Samozřejmě. Ale o to se musí starat i stát, aby rodinu nějakým způsobem podpořil. Aby rodina byla to, k čemu se lidé chtějí vracet. Ne mít jedno dítě, protože na zbytek nemám peníze.

Vězeňský kaplan Aleš Kocián z věznice ve Světlé nad Sázavou.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na případ, který vám nedal spát?
Jsou příběhy, které mi nejsou jedno, vymýšlím a zapojuji do řešení další lidi. Když má někdo doma pět dětí a muže, který se o ně nestará. Třeba odsouzená, jež odsud odcházela loni. U senátního jednání, kam občas vězeňkyně doprovázím, bylo rozhodnuto, že může vězení opustit po výkonu jedné třetiny trestu. Našla si nové bydlení, což byl ale holobyt, do kterého měla přivést děti. S jednou organizací jsme pomohli sehnat postele, matrace, peřiny, povlečení. Před dvěma týdny jsem vezl zase jinou propuštěnou domů. V bytě měla plíseň, sežraný nábytek, peřiny, školní věci pro děti. Chlupaté plísně na stěně si člověk, který se o děti staral, vůbec nevšímal. Jsou záležitosti, které propuštěný není schopen ovlivnit. Není snadné z věznice odejít s 350 korunami na cestu v kapse. Zajdete na úřad práce, zaevidují vás, ale příspěvek přijde až po nějaké době. Není tak jednoduché se nevrátit k některým aktivitám, které byli propuštění zvyklí praktikovat v minulém životě.

Lidovky.cz: Dává vám práce kaplana ve věznici větší smysl než kupříkladu v kostele?
Mně to smysl dává, proto to dělám. I když nemohu říct, že větší než v jiné duchovenské práci. Je to prostředí, do kterého zase tolik kazatelů, duchovních a kněží nejde. Měl jsem to štěstí, že jsem sem začal chodit jako dobrovolník a v relativně krátké době se na mě nabalil velký počet lidí. Kolega není jazykově vybavený, takže jsem začal navštěvovat cizinky. Ty se mi ozývají dodnes. Dostaly se do cizího prostředí, nejsou schopny mluvit česky, obvykle tu byly za pašování drog. Většinou to reflektují tak, že to bylo naprosto zbytečné a chtějí už sekat dobrotu.

Existují ale občas ‚náhody‘. Mnoho odsouzených žen je uzavřených do sebe a nedají nikomu vědět, že mají problém. Tam vnímám potřebu duchovního rozměru. Klidně tomu říkejte náhoda, já tomu říkám, že mně Pánbůh přihraje, abych věděl: Ano, i tato to potřebuje. A za tyto náhody, kdy se s těmito ženami potkám, jsem každý den vděčný.

Lidovky.cz: Máte i příklad takové náhody?
Pamatuji si na Američanku, i ona zde byla za pašování drog, a čerstvě ji propustili. Byl pátek, vraceli jsme se s rodinou z Pardubic a v hlavě jsem měl nutkání zajet k věznici. Manželka si klepala na čelo, že jsem blázen. Zavezl jsem je domů a rozjel se do Světlé nad Sázavou. Bylo devět stupňů pod nulou a před prodejnou potravin seděla už tři hodiny propuštěná Američanka. Nebyla sociálně orientovaná, vůbec nevěděla, kam má jít, kde je nádraží, co má udělat. Nic. Jen seděla. Někdo je tak introvertní, že není schopný se ve vnějším světě orientovat. 

Zavolal jsem tedy známému z Prahy, který si s ní dříve na mé požádání dopisoval, a ten ji čekal na Hlavním nádraží. Vzal jí na noc k sobě, do extrémně malého bytečku. Na dálku jsem jí zajistil v Praze bydlení v penzionu. Můj známý jí tam doprovodil, měla se však prokázat pasem, jenže ona měla jen doklad o propuštění z výkonu trestu. Podotýkám, byla propuštěna v pátek, do Prahy přijela po pracovní době a v pondělí byl v Americe, tedy i na velvyslanectví státní svátek. Tedy neměla správné dokumenty. 

V penzionu se zrovna ‚náhodou‘ objevil policista, který dozoroval okrsek, a ten řekl, ať ji tam nechají. Bydlela tam do úterka. Až pak pro ni po mnoha telefonátech poslali z konzulátu taxík a vyřídili přesun do Ameriky. Mimo jiné se do procesu zapojila i jiná, dříve odsouzená paní, černoška, která s ní bývala na patře, nosila jí do penzionu potraviny a přinesla i nějaké zimní oblečení.