LN: Jak jste zvládl ty dva a půl měsíce nouzového stavu?
Ale vcelku dobře, většinou jsem pobýval ve svém venkovském domicilu v Kardašově Řečici, jsem ještě z exilu na samotu zvyklý. Nejtíživější byla povinnost chodit všude v roušce, soukromě se domnívám, že to bylo upřílišněné.
LN: Jak berete koronavirus jako biolog? Je to mediální mýtus, či reálná hrozba?
Ono je to kdesi mezi těmito mrazivými alternativami. Potíž je ta, že na něj dosud nejsme zvyklí, zatímco na chřipku, kosící zcela podobně každý rok staré a oslabené lidi, ano. U nás dosud zemřelo něco málo přes tři sta lidí, to umírá běžně v zemi každý den. U „nové“ epidemie je jistě radno mít se na pozoru, ale s koronavirem budeme muset už navěky žít. Je zcela iluzorní, že jednoho dne budeme slavit přemožení posledního vira v české kotlině, stejně jako to, že v historicky krátké době vyvineme očkovací látku a celé lidstvo proočkujeme. Co nemůžeme odstranit, na to si musíme zvyknout. Zakázali jsme auta proto, že se v nich u nás zabije ročně okolo šesti set lidí? Také by to šlo, občané by byli dopravováni státními pancéřovanými autobusy, pokud by pro nějaký závažný důvod dostali povolení k cestě…
LN: Jak vnímáte virus jako filozof?
Že společnost dnešního typu se bojí o život nejvíc v dějinách. Že smrt chápeme mylně jako trapné nedopatření a selhání lékařů, asi jako když hraběti Zeppelinovi nakonec spadly všechny vzducholodě, ač neměly. Zapomínáme, že jsme svým údělem smrtelníci a smrt k našemu životu patří stejně jako narození a je v zásadě přirozeným vyvrcholením života. Medicínská péče má své limity, trochu se obávám, že „pečovatelský stát“ bude jednou direktivně nařizovat operace…
LN: A dál?
Dále jsem si odnesl poznatek, jak poslušnými jsme se stali, v zásadě jako věčné děti, které sice zlobí, ale na důrazný rozkaz poslechnou a mají jen krátkou paměť. Vždy upřednostníme bezpečnost a blahobyt před svobodou, dnes by se totalita mírnějšího typu zaváděla nadmíru snadno, pokud by se chtělo. Stačilo by lid po internetu trochu postrašit a udělit pár pokut. Digitálně komunikující občan by byl v případě potřeby průhledný jako mladá sardinka. Infantilizace společnosti pokračuje už mnoho desetiletí a je pro spotřebně-digitální společnost vlastně nezbytná. Jen velké dítě touží i v sedmdesáti po nových cetkách a může se učit novým IT kouskům. Nebudete-li jako toto dítě, nevstoupíte do království konzumu.
LN: V nakladatelství Academia vycházejí už několik let vaše spisy: cestopisy, úvahy, odborné práce, beletrie. Která ta tvůrčí poloha je vám nejbližší?
Rozhodně jsou to eseje, od nich se odvíjejí všechny ostatní žánry. Cestopis je esej o jiných zemích, takovéto rysy mají i různé odborně-popularizační práce, i mé romány mají esejistické vložky.
LN: Loni jste vydal dvoudílný memoár Města a městečka. Je v těch spisech a memoáru bilancování, zhodnocování dosavadního života a díla?
Konečné bilancování můžeme dělat jen po smrti a musí to pak učinit někdo za nás. Chtěl bych zde velice poděkovat Osudu, jak byl ke mně laskavý a vstřícný, ač vůbec nemusel. Máme dnes upřílišněný názor na to, „že máme na všechno nárok“. Dospělí jsme teprve tehdy, když pochopíme, že automatický nárok nemáme na nic. Proto ještě jednou chválím Nebesa, že nade mnou už skoro dvaašedesát let drží ochrannou ruku a dala mi prožít třeba „jaro národů“, „zlaté devadesátky“, a to právě v nejpříhodnějším věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ač bych jistě ještě rád pár let prožil a nějakou tu knihu napsal, i kdyby na mne zítra spadl strop či přišel nějaký nový zavilý vir, stálo to za to.
LN: V nejnovějším svazku spisů Zápisky z pozdní doby představujete svou „pozdní“ novinářskou práci, texty z let 2014–2017. Proč jste s psaním do novin skončil?
Důvody jsou v zásadě dva. Jeden je ten, že člověk se za dětství a mládí má starat řekněme o sledování mravenců a jejich výzkum, ve středním věku o záležitosti obce a ve stáří spíše o spásu duše, ať už si pod tím představujeme cokoli. Co si myslím o většině společenských jevů, které se v neměnné letité konjunktuře stále opakovaly, jsem už dávno napsal, a tak jsem si k šedesátinám nadělil ukončení žurnalismu. Druhým důvodem bylo i to, že mediální krajina se stala urputnější a bulvárnější, nežli bývala, je to patrné třeba i při některých rozhovorech rozhlasových či tiskových, kdy se tázající snaží hovořícího stále chytat za slovo a zahánět do úzkých. Pokud se od někoho chceme něco dozvědět, musíme mu nechat trochu prostoru a netlačit ho k extrémním či „politicky závadným“ výrokům, ač by to bylo z hlediska prodejnosti výhodnější. Na tuto polarizační tendenci médií, vyhrocující vše do maxima a nenechávající prostor umírněnějším názorům, jednou západní společnost „dojede“.
LN: Odkazuje to adjektivum „pozdní“ v názvu knihy i k době, v které žijeme?
Mám dojem, že „pozdní“ doba skončila zhruba únorem letošního roku. Adjektivum „pozdní“ zde znamená, že společnost je, či spíše byla určitým způsobem „ustátá a vyzrálá“ po dlouhých letech míru a dostatku, ale zároveň také čímsi bezvýchodná a frustrující, řekněme podobně jako „starý režim“ v předrevoluční Francii.
LN: Co přijde po „pozdní“ době?
Jsem vysokoškolský kantor, ne prorok. Jsem přesvědčen, že zažíváme začátek podobného dějinného přelomu, jako byl rok 1914, jenže bez války, i revoluce 1989 už byla nekrvavá. Jako by se kamenná lavina pomalu rozjížděla po kluzkém svahu. Ve společnosti je spousta různých tenzí a virový šok nepochybně uvede do pohybu řadu změn, možná že poněkud směrem k „lokalizaci“, pokud jsme třicet let globalizaci jednoznačně forsírovali. Technologie, zejména informační, zdaleka předběhly poměrně starobylou strukturu společnosti, zákonů a tradic. Nevíme úplně dobře, co s tím. Mnozí očekávají nebývalou obrodu, jiní příchod katastrof. Ono to bude jistě spíše strakaté, cosi jako „rájopeklo“, ale jiné než to, na které jsme byli zvyklí…
LN: Jedna z otázek, kterou si nad Zápisky kladete, zní: „Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?“ Proč mlčení?
Je to míněno tak trochu taoisticky. Každý výrok o něčem, každé chycení do slov je svým způsobem násilím na skutečnosti, minimálně ji napíná na skřipec našeho jazyka; čím je výrok radikálnější a jednoznačnější, tím víc. Naše doba mimoto zažívá strašlivou inflaci slov, za dva roky prý jich naprodukujeme na internetu stejně jako od doby starého Babylonu do začátku onoho dvouletí. Svádělo by to k umlknutí, jaksi natruc.
LN: Počítáte pro své spisy ještě s nějakou novou knihou, třeba s beletrií?
Jistě že bych rád ještě něco napsal, ať už esejistického, či populárně-naučného. Pokud se ptáte na beletrii, začal jsem právě psát román o životě Bohuslava Balbína. Nikde není garantováno, že jej taky zdárně dopíšu, je na tom mnoho práce, asi jako na barokním kostele, a je nutno si k tomu přečíst mnoho o dobových reáliích. S Balbínem jsem se zapletl už před pár lety, kdy jsem s komentářem vydával spolu s Jiřím Čepelákem v českém překladu jeho přírodopis Čech, první díl Rozmanitostí z historie Království českého (1679). Nějak mne tehdy zaujal a teď se k němu zkusím vrátit.
