Vzpomínáte na Entropu? Na provokativní umělecké dílo Davida Černého, které rámovalo jediné české předsednictví Evropské unii v roce 2009 a je taky asi jediným faktickým výsledkem, na nějž česká politika tehdy během svého řízení EU dosáhla?
Tehdy všem v Unii názorně předvedla, jaké mají předsudky, přičemž si ty své ponechala uzavřené v Entropě, kterou lze dnes vidět v pražské galerii DOX.
Zase umění
Umění doprovází i německé předsednictví Radě EU, které začalo 1. července. Nejde o velký artefakt, který by vyvolával skandál, nýbrž o malou aplikaci, kterou dánsko-islandský umělec Olafur Eliasson nazval Earth Speakr.
Zatímco Černého mystifikační „socha“ byla velmi odstředivá a nutila občany jednotlivých států přemýšlet o jejich stereotypech vnímání, Eliassonova aplikace je dostředivá. Vtahuje do společného prostoru, což je přesně to gesto, jehož chtělo německé ministerstvo zahraničí jako zadavatel dosáhnout a proč si také nakonec vybralo Elliasonovo dílo.
Earth Speakr umožňuje primárně dětem a mladým lidem (7 až 17 let) z celé Evropy vstupovat do multiplikovaného rozhovoru o budoucnosti planety Země, kterého se účastní i politici. Eliasson připravil aplikaci ve 24 jazycích, takže ani pro české děti a dospívající nebude problém využít v aplikaci své kreativity a vnést do univerzálního virtuálního prostoru svou tvořivost a představivost.
Eliasson kompletoval svůj projekt během koronkrize ve svém berlínském studiu ve čtvrti Prenzlauer Berg, kde už třicet let žije. V době uzávěry se stýkal jen se šesti lidmi, včetně spojky ministerstva zahraničí a nevěděl, kdy se svět opět otevře. I to byl důvod, proč nakonec jeho pozornost přitáhl formát či médium aplikace, která vtáhne všechny do dění i tehdy, když jsou v karanténě nebo v jiném omezení pohybu. Umění a myšlení omezení nezná,“ je přesvědčen Eliasson.
„Zajímá mě smyslovost jako fenomén. Jistě, moje díla určitě ještě dál senzibilizují smysly, ale v jasně pojmenovaném smyslu: nechci divákům nebo návštěvníkům brát jejich autoritu – oni sami jsou v umění autoritou. Umělecké dílo je interaktivní, a tedy částí vás samotných. A to jde s aplikací velmi dobře, lidé ji nosí s sebou na svých chytrých telefonech,“ vysvětluje umělec v rozhovoru pro pondělní vydání časopisu Der Spiegel.
Musí umění bolet?
Redaktoři časopisu se snažili Eliassona rozhodit provokativním výkladem dějin moderního umění, podle něhož už od expresionismu platí, že umění musí bolet, aby mělo nějaký efekt, protože jinak na ně konzumem otupělí lidé nereagují, což Eliassonova velmi komunikativní a zábavná aplikace samozřejmě nedělá. „Nekladl bych žádná pravidla, kdy je umění lepší a kdy je horší,“ odpověděl umělec a pokračoval: „Někdy je lepší, když to bolí, někdy ne. Jistě, chceme v umění i krásu, smích, dosud neviděné. Ale téma klimatu a umění, tedy jakou planetu zanecháme našim dětem, to přece bolí, nebo ne? Ale když od toho odhlédnu, cožpak krása nebolí? Podívejte se třeba na obraz Caspara Davida Friedricha Ledové moře. Je krásný, ale také děsivě chladný.“
„Někdy bolí pravda a lež ne, často bolí lži dlouhodobě a pravda vůbec nebolí. Vezměte si umělce Josepha Beuyse. Vysázel sedm tisíc dubů, aby osvobodil romantiku zneužitou nacionálními socialisty.“
Eliasson má rád Josepha Beuyse a jeho velké umělecké akce, o jedné také uvažoval, když přemýšlel, jak umělecky posunout německé předsednictví. „Rád bych viděl Evropský parlament jako umělecké dílo. Vzali bychom studenty a umělce ze všech 27 členských zemí a ti by během německého předsednictví vytvářeli zákony. Pak bychom se podívali, jestli je Evropa lepší,“ svěřil se Olafur Eliasson. „Bohužel jsem měl jen malé naděje, že něco takového na ministerstvu zahraničí projde.“
Autor je spolupracovník redakce
