Příběh televize „Žena“ – muslimky nechce na obrazovce ani manžel, ani matka
Jsou mladé a velmi statečné. Neprovokují. Jen chtějí dělat práci, která je v zemi, kde se narodily, považována za nevhodnou pro ženy. Nemravnou. Sprostou a závadnou. Jsou novinářky.
Na hlavě mají vždy šátek, ale nikdy si nezakrývají tvář. Jsou fenoménem. Hrdinkami, které ale nebojují v zákopech. Afghánské žurnalistky.
Zatímco v Evropě si tváře z obrazovky zakládají na tom, že je na ulici lidé poznávají, v Afghánistánu je popularita životu nebezpečná.
Zabili Mangalovou
Stalo se to vloni v květnu. V sobotu ráno. V sedm hodin dvacet minut kábulského času. Nedaleko kábulského bazaru, kde Mína Mangalová bydlela. Vyšla z domu a přemýšlela, zda ten den stihne schůzku s vládními úředníky i přípravu zpráv o případech domácího násilí páchaného na ženách. Bylo to její téma. Znal ji celý Afghánistán, tedy ta část, která má elektřinu, a tedy i televizi. Nebo alespoň generátor. Ženy ji obdivovaly, muži se na ni rádi dívali, ale doma by ji nechtěl mít nikdo z nich.
Motocykl, který se k ní blížil po silnici, viděla už z dálky. Jeli na něm dva mladí muži. Jeden řídil a druhý začal střílet, když bylo jisté, že ji zasáhne. A že ji zasáhne několikrát.
Mangalová byla nejen slavná novinářka, která se nezdráhala hovořit z televizní obrazovky, ale i poradkyně parlamentu pro kulturu.
Deset let pracovala pro televizní kanály Airana TV, Lamar i Shamshad TV. Byla aktivní také na sociálních sítích, kde prosazovala právo žen na vzdělání i důstojné pracovní zařazení.
K této sérii textů pořádáme soutěž o roční předplatné a knihy Deníku N. Na soutěžní otázky můžete odpovídat každý týden po vydání článku.
Kromě toho porušila jedno z nejpřísnějších afghánských tabu – rozepsala