Masakr ve Srebrenici. Od vyvraždění osmi tisíc lidí uběhlo čtvrt století

Ratko Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. Zdravil se se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do kamery dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“.

Místním občanům říkal, že se nemají čeho bát, protože přijedou autobusy a začnou je odvážet do bezpečí. To se sice stalo, jenže odvezeni byli jen starci, děti a ženy. Mladičovy jednotky vyháněly rodiny z domovů, muže pak povraždily. Navíc se vysmívaly požadavkům mezinárodního společenství. To vše trvalo deset dlouhých dnů, při kterých zemřelo v Srebrenici osm tisíc lidí.

„Tragédie ve Srebrenici bude navždy pronásledovat historii OSN,“ uvedl její bývalý generální tajemník a držitel Nobelovy ceny Kofi Annan.

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním. Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety aliance nakonec přišly, ale byly ukončeny poté, co Srbové pohrozili zabitím 30 zajatých nizozemských vojáků.

Do města vstoupili Srbové 11. července. Většina obyvatel Srebrenice se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se tam tísnilo asi 30 tisíc lidí, ale jen tisíc z nich byli muži. Ti také patřili mezi první oběti vraždění.

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 tisíc lidí se jich do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, další byla zajata a později zavražděna.

Srebrenický masakr označil Mezinárodní soudní dvůr OSN za genocidu. Počet obětí se dodnes odhaduje, nejčastěji se hovoří o osmi tisících. Díky genetice se dosud podařilo identifikovat téměř sedm tisíc obětí. Na výročí masakru se každoročně konají ve Srebrenici nové pohřby.

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy – Ratko Mladić a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) – se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii.

Nástupce tohoto tribunálu vyměřil Karadžićovi doživotí. Již dříve tento trest dostali tři bosenští důstojníci Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara. Mladić na definitivní verdikt čeká, v první instanci dostal taktéž doživotí.

Někteří lidé, kteří Mladiče blíže poznali, tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.