Naše „horská túra“ začíná u méně známého Ledrenského jezera ve stejnojmenném údolí. Výhledy jsou dechberoucí, holé skály ale nečekejte. Ať se člověk rozhlédne na kteroukoli světovou stranu, vidí jen zeleně zbarvené vrcholy. Přestože okolní hory mají výšku i dva tisíce metrů a údolí, v němž se nacházíme, je zhruba 650 metrů nad mořem.
Kouty nad Desnou. Nový balanc park a novinky v bikeparku |
„Vezmi si kvalitní boty, které zvládnou i horší terén,“ upozorňuje mě můj průvodce, znalec místních poměrů. A jeho radou se naštěstí řídím. I když je mi v botách teplo, poslední dny neklesla teplota v údolí Valle di Ledro pod 30 stupňů Celsia, je to jediná možnost, jak zdolat kamenitou cestu, která nás čeká.
První polovina naší cesty je sice z kopce dolů, nicméně kameny, které jsou po cestě ledabyle poházené a časem již značně obroušené, nejsou úplně ideálním povrchem pro dlouhou chůzi. Občas je zapotřebí přeskočit vymletou díru, sem tam mi noha sklouzne po hladkém povrchu kamene. A k tomu to teplo, na které nejsem z Česka vůbec zvyklá.
  |
„Ještě před pár lety tohle byla jediná přístupová cesta od jezera Ledro ke Gardě,“ přibližuje mi můj italský průvodce a zároveň pár kroků přede mnou vybírá tu nejlepší cestu, abych se k jezeru dostala bez úrazu.
Snažím se dívat se pod nohy, doprava ani doleva radši ne: na obě strany mám pak totiž výhled do strmé propast, kterou částečně vykrývají pouze listnaté stromy. Výšek se skoro nebojím, ale fakt, že kolem není nic, co by plnilo funkci zábradlí, mi způsobuje lehkou husí kůži i přes vysoké teploty, které jako by se s každým krokem jen navyšovaly.
Po cestě potkáváme minimum lidí, jeden člověk jde však zrovna proti nám. Tlačí svoje kolo směrem do kopce kámen po kameni, v tuhle chvíli připomíná cesta spíš schody než kopec. Nezávidím mu, zhruba šedesátiletý pán navlečený v cyklistickém dresu a helmě se ale navzdory ne úplně ideálním podmínkám stále usmívá a zdraví nás typickým italským „Ciao“. Móda elektrokol je evidentní i v Itálii: cyklisté tvoří víc než polovinu přítomných turistů a většina z nich zlehka šlape právě na elektrokolech.
Ani těch ale není moc. Počet turistů, které potkáme během pětikilometrového výšlapu, nepřesáhne hranici stovky. Jelikož byl právě sever Itálie zpočátku pandemie zasažen nejvíc, ani teď, kdy mají v Trentinu pouhé zhruba čtyři nové případy denně, se turismus ještě plně nevzpamatoval. Přestože je hlavní sezóna, užíváme si výhledy, aniž bychom se museli mačkat v davu fotících (se) turistů.
Po zhruba půl hodině cesty si všímám, že se krajina začíná měnit. Výhledy na hory zarostlé zelení se mění na holé skály a hle: olivovník. Jestli jsem si myslela, že nahoře bylo teplo, tak co teprve tady. Nejprve mám za to, že je změna počasí způsobena jen tím, že se blíží poledne: a určitě tomu tak zčásti je. Můj italský průvodce Fabio mě ale záhy upozorňuje na další věc.
„Zastav se a chvíli poslouchej,“ brzdí mě v kroku. A tak vzorně naslouchám. Zvláštní klapání, je mi to hrozně povědomé a zároveň si nejsem jistá, o co přesně se jedná.
Cikády, rozhodně cikády. „Říkáme tomu tady alpské Středomoří. Stačí jít půl hodiny a z alpského zeleného údolí u jezera Ledro se dostaneš do úplně jiného klimatu,“ osvětluje Fabio.
Výhled, který se mi naskýtá, už není jen do propasti, ale konečně vidím i svůj cíl: proslulé Lago di Garda. Zatím sice jen opravdu malou část, takovou zářivě modrou výseč, která se zvětšuje s každým krokem.
Rakouské středisko St. Anton. Pěšky po skalách a na kole do údolí |
I cesta se mění: kameny nahradila hladká silnice, betonové zábradlí se před námi konečně také objevilo. Výhledy jsou jednoduše úžasné, i když musím říct, že osobně preferuji ty v Ledrenském údolí. Ne že by tam byla tráva zelenější, ale voda modřejší rozhodně ano. Vápenec v jezeru společně se slunečními paprsky dělá divy.
Fouká lehký vítr, který pocitově alespoň trochu snižuje vysokou teplotu pátečního poledne. Po levé straně vidím největší město široko daleko: Rivu. I ta má ale podle místních jen něco málo přes 100 tisíc obyvatel. Není divu, celá oblast Trentina, která se pyšní svým autonomním fungováním vůči zbytku Itálie, čítá jen asi půl milionu obyvatel.
Cesta zpět už není zdaleka takové dobrodružství. Novou přístupovou cestu vysekali místní do skály, aby usnadnili přístup v jiných sezónách velkému množství turistů. Široká silnice, kam se vedle sebe prý vejdou i dva autobusy, je pro chůzi zpět do kopce rozhodně komfortnější. Nicméně můj průvodce mě prý nechtěl ochudit „o ten zážitek“. A navíc by byl přeci nesmysl jít tam a zpět tou stejnou cestou.
