Měla to být pýcha centra české metropole, ale přijata byla s rozpaky. Odsoudili ji jak modernisté, tak i další generace – funkcionalisty počínaje a třeba představiteli stalinismu konče. Pro ty první byl Obecní dům ukázkou nabubřelého kýče, pro ty druhé zase příkladem buržoazní architektury pro zbohatlíky. Dokonce se uvažovalo i o jeho zbourání, k tomu však naštěstí nedošlo a stojí tu dodnes. Má statut národní kulturní památky a je považovaný za klenot evropské secese.
  |
Historie Representačního domu královského hlavního města Prahy, jak zněl oficiální název Obecního domu, byla skutečně barvitá. Na začátku stál požadavek měšťanů postavit důstojný stánek, který bude sloužit kultuře, společenským akcím a gastronomii. V té době sice Praha už měla Rudolfinum, ale to nebylo v jejím vlastnictví. Naopak – některé městské části i tehdejší satelity naší metropole se již pyšnily svými národními domy. Proto bylo na počátku minulého století cílem postavit takovou budovu přímo v centru – na rozhraní Starého a Nového Města.
Složitosti stavby
Ze všeho nejdřív bylo třeba vybrat pozemek. Volba padla na místo, kde v sousedství gotické Prašné brány stál královský dvorec, jenž sloužil českým panovníkům jako sídlo zejména v období husitských válek a po nich, kdy byl Pražský hrad těžce poničen. Po nutných opravách se však na Hrad vrátili a areál v cenné lokalitě ztratil na významu.
Umístěním nové dominanty se zabýval zkušený projektant Osvald Polívka (1859–1931). Následovala soutěž, z níž porota vybrala studii dalšího prominentního architekta a profesora pražské techniky Antonína Balšánka (1865–1921). Jeho návrh byl pojednán v neobarokních formách, nakonec se ale objevilo doporučení, aby Balšánek s Polívkou vytvořili tým a dopracovali projekt do definitivní podoby. Výsledek byl kombinací historismu a nastupující secese. Oba autoři se v mnohém neshodli, vládlo mezi nimi napětí, a jejich spolupráce tak byla značně komplikovaná. A navíc zápasili s mimořádně složitým zadáním.
Na polygonálním pozemku navrhli křídla podél přilehlých ulic a tehdejšího Josefského náměstí (dnes náměstí Republiky) a do dvorní partie situovali hlavní víceúčelový sál, tedy Smetanovu síň. Ta měla skutečně sloužit nejen koncertům, ale také plesům nebo slavnostním shromážděním. Průčelí do náměstí tvořila centrální část s hlavním vstupem, ukončená kupolí, a z ní vybíhající křídla.
Přízemí a suterén vyplnily gastronomické provozy: vídeňská kavárna, francouzská restaurace, česká hospoda a vinárna a americký bar. První patro bylo určeno pro reprezentační salonky metropole, to druhé vyplnily výstavní síně. V dalších křídlech se nacházely kulečníkové sály, kanceláře a zázemí orchestru, v podkroví pak reprezentační byt pro hosty hlavního města s výhledem na panoráma Pražského hradu.
Jenom kritika
Mimořádnou péči tvůrci věnovali výzdobě, jež byla vskutku opulentní. Podíleli se na ní desítky umělců a řemeslníků, kteří vytvořili skutečný Gesamtkunstwerk, dokonalou jednotu od celku až po sebemenší detail, ať už šlo o nábytek, lampy, textilie, prostírání, nebo technické vybavení. Největší prostor zde dostali sochař Ladislav Šaloun a malíři František Ženíšek, Jan Preisler a Karel Špillar, jenž byl autorem mozaiky v konše nad hlavním vstupem s motivem kněžny Libuše. Samozřejmě nechyběly ani městské znaky a další atributy města a jeho částí. Vtipné bylo i propojení Prašné brány s Obecním domem krytým mostem na úrovni prvního patra.
Stavět se začalo v roce 1905 a trvalo to až do roku 1912, některé dekorativní prvky vznikly ještě později. To bylo na tehdejší dobu dlouhé období, a jak se stavba prodražovala, sílily i hlasy kritiků. Navíc se mezitím vývoj architektury posunul od zdobné secese ke střízlivým formám moderny, reprezentované Janem Kotěrou, dalšími žáky vídeňského profesora Otta Wagnera a Kotěrovými studenty a obdivovateli. Ostatně rozdíl mezi architekturou Obecního domu a novými trendy je dobře patrný na souběžně budovaném Kotěrově muzeu v Hradci Králové s průčelími z režného zdiva.
I následující vývoj směřoval jinam – až k asketismu meziválečného funkcionalismu, přičemž ani poválečné období kritikou nešetřilo. Sám jsem zažil během svých studií v sedmdesátých letech ostré výpady proti tomu „hroznému kýči“. Stavba chátrala, přišla o cenné detaily výzdoby. Jinde v Evropě tomu nebylo jinak – v Bruselu, kde se architektonická secese zrodila, zbourali v roce 1965 Maison du Peuple – další podobnou ukázku tohoto stylu. V Praze k tomu naštěstí nedošlo a Obecní dům byl v devadesátých letech citlivě rekonstruován studiem ADNS.
