Letoun F-16 vznikl na začátku sedmdesátých let jako frontový stíhač pro vybudování lokální vzdušné nadvlády. Ve výzbroji nahradil řadu starších typů, zejména Northrop F-5 a Lockheed F-104.
Prakticky od začátku výroby byl hromadně zaváděn do řady leteckých jednotek členských států NATO a s celosvětovým vyřazováním staré sovětské letecké techniky po skončení studené války se stal nejpočetnějším bojovým letounem. Ke dnešku je v provozu 2 280 kusů.
Letoun F-16 vznikl ve společnosti General Dynamics v rámci programu Lightweight Fighter, čerpajícího z poznatků z válek v Koreji a ve Vietnamu. Ve finále se utkal s prototypem YF-17 firmy Northrop (autorů letounu F-5). Ten se později stal jako F/A-18 vítězem podobného programu amerického námořnictva.
První F-16A byl dodán americkému letectvu v srpnu 1978. V továrně General Dynamics se při této příležitosti konala ceremonie za účasti zástupců evropských letectev, jejichž vlády se podílely na financování vývoje, Belgie, Dánska, Nizozemska a Norska.
V řadě členských zemí NATO je v současné době nahrazován „neviditelným“ letounem 5. generace F-35, na nové výrobní lince v Jižní Karolíně však výroba pokračuje plným tempem a na letoun přichází stále nové objednávky.
Z bývalých členů Varšavské smlouvy provozuje F-16 zejména Polsko, které po roce 2006 nakoupilo celkem 48 kusů varianty F-16C/D Block 52+. Starší, olétané varianty Block 25 provozuje také Rumunsko, které své letouny pořídilo v Portugalsku a zvažuje je doplnit novými variantami. Osm kusů verze F-16V nakupuje Bulharsko, hned čtrnáct letounů se rozhodlo pořídit také Slovensko.
Lockheedu však poslední objednávky nestačí a věří, že s legendárním strojem na konci kariéry může zažít ještě jednu velkou vlnu obchodních úspěchů.
Viper
Nejmodernější verzí letounu, který se oficiálně jmenuje „Fighting Falcon“ („Bojovný sokol“), je F-16V „Viper“ („Zmije“) výrobní varianty Block 70/72. Jakkoli jsou si letouny první a prozatím poslední verze z vnějšku velmi podobné (rozdíl na první pohled dělají snad jen konformní přídavné nádrže), v případě nejnovější varianty jde uvnitř o úplně jiný stroj, než byl ten, který se 20. ledna 1974 při pojezdových zkouškách neplánovaně poprvé odlepil od země.
Zatímco prázdná hmotnost prototypu YF-16 byla málo přes šest tun, hmotnost moderní verze E/F je téměř o polovinu větší a blíží se deseti tunám. O necelé čtyři tuny se také zvýšila nosnost zbraní, z již tak úctyhodných 106 až na 145 kilonewtonů poskočil maximální tah motoru. Výrazně také vzrostla role pokročilé avioniky a zejména radaru, který má ve všech zásadních módech téměř dvojnásobný výkon proti základnímu modelu z verze A.
Manuál poslední verze sovětského letounu 3. generace MiG-23MLD hodnotí F-16A jako o něco málo slabšího protivníka, přestože šlo o letoun o generaci mladší. Letecké souboje z posledních let (např. bitva nad Kašmírem v únoru 2019) však postavily modernizované verze F-16 do role bezmála neporazitelného soupeře a potvrdily tak správnost cesty rozvoje schopností, kterou výrobce letounu v průběhu let nastavil.
Zatím posledním úspěchem letounů F-16 byl souboj pákistánského a indického letectva v únoru 2017, během kterého pákistánští piloti F-16BM z letky „Griffins“ sestřelili nebo minimálně těžce poškodili jeden těžký stíhací letoun Suchoj Su-30MKI a jejich kolegové z letky „Agressors“ s letouny F-16AM sestřelili jeden modernizovaný indický letoun MiG-21 Bison. Zajímavostí je, že boje se na pákistánské straně nezúčastnily nové typy Block 52 (podobné těm, které provozuje Polsko), ale výrazně starší verze Block 15, které prošly v USA modernizačním programem Mid-Life-Update M3.
Nejlépe posun mezi jednotlivými verzemi F-16 dokladují fotografie vybavení kokpitu. Prototyp prakticky není k rozeznání od letounů 3. generace F-4 Phantom II nebo F-5 Tiger II, je plný analogových měřicích přístrojů a klade značné nároky na pilotovu pozornost. Naproti tomu verze F-16E/F disponuje třemi rozměrnými barevnými displeji a značně zjednodušenou podobou ovládacích pák.
Vývoj letounu F-16 lze nejlépe dokumentovat na podobě kokpitu. Tento je z prototypu YF-16 z počátku 70. let. Knipl už má sice vpravo, což bylo novum, palubní desce však stále vévodí řada jednoduchých analogových měřících přístrojů známých ze starších typů.
Pro srovnání pak přikládáme také plánovanou podobu kokpitu verze F-21, nabízené indickému letectvu, která už disponuje širokoúhlým průhledovým displejem a rozměrným zobrazovacím panelem podobným, jaký je montován do letounů F-35.
První sériová verze už nese digitální číslicový zobrazovač a také centrální monochromatický CRT obrazovku podobného typu, jakou nesly o několik let později první verze sovětských letounů MiG-29 a Su-27.
Dnes nejrozšířenější verze C už má po stranách dva plnohodnotné zobrazovače, vzhledem k datu vzniku pouze monochromatické. Centrální části však stále ještě vévodí klasické analogové „budíky“.
Verze F-16E Block 60 byla uzpůsobena specifickým požadavkům letectva Spojených arabských emirátů. V centrální části i po stranách nese velkorozměrové plně barevné multifunkční displeje, doplněné v centrální části dole čtvrtým barevným zobrazovačem menších rozměrů. Nejnovější varianta F-16V Block 70/72 má po stranách menší zobrazovací jednotky, ale i pro ni výrobce nabízí použití rozměrnějších typů ze specifické verze E.
Letoun F-21 existuje zatím pouze na papíře a má vzniknout za jediným účelem – účast ve velkém tendru indického letectva. F-21 je další evolucí F-16, která přináší mimo jiné širokoúhlý průhledový displej s mnohem větší zobrazovací plochou, a zároveň nahrazuje všechny přístroje na palubní desce velkorozměrovým dotykovým displejem.
Jedna verze pro všechny
V současné době probíhá standardní nákup bojových letounů tak, že po několika kolech různých marketingových průzkumů a poptávkových a výběrových řízení získá vítězný výrobce šanci teprve jednat s odběratelem o tom, kolik a jakých letounů pro něj vyrobí a za jakou cenu. Zejména u bližších spojenců USA, primárně zemí NATO, probíhají nákupy formou přímých jednání vláda–vláda a zavedená praxe stanoví, že podmínky jednání, včetně ceny, jsou tytéž, jaké existují mezi výrobcem a jeho největším odběratelem – americkou vládou.
V praxi však zpravidla následují velmi dlouhá jednání, při kterých si obě strany specifikují, jaké přesně systémy letouny ponesou, čím budou vybavené, jaké se k nim dokoupí zbraně a řadu dalších podstatných náležitostí. S tím samozřejmě také souvisí jednání o ceně. Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory se vedou s každým zákazníkem zvlášť, celý proces přípravy výroby a dodání se značně protahuje. Prodloužená jednání s jedním zákazníkem tak mohou ohrozit výrobu pro další státy, které jsou takříkajíc „v pořadí“.
Významným uživatelem typu F-16 se v posledních letech stalo Polsko, které po roce 2006 odebralo 48 letounů verze Block 52+ (16 dvoumístných F-16D a 32 jednomístných F-16C). Později je následovala objednávka 32 kusů nejmodernějších letounů F-35A. Provozovatelem F-16 v nejmodernější verzi Block 70 se stane od roku 2022 také Slovenská republika.
„Tradiční proces stanovení cen a přizpůsobování F-16 zahraničním zákazníkům je těžkopádný,“ řekl J. R. McDonald, viceprezident pro obchod společnosti Lockheed. „Samotné jednání a přebírání strojů totiž stojí velmi mnoho času a peněz.“
I proto americké letectvo uzavřelo s výrobcem F-16 dohodu IDIQ (indefinite-delivery and indefinite-quantity), která stanoví, že letouny výrobní verze F-16V Block 70/72 v předem jasně stanovené a neměnné výbavě může odebírat v libovolně dlouhém časovém období a počtu kusů, a to až do rámcové hodnoty 62 miliard dolarů. Při současných systémových cenách tedy může teoreticky odebrat až tisíc dalších viperů – ovšem pouze pro zahraniční zákazníky, samo americké letectvo už odebírá F-35 a letouny F-16 pouze modernizuje.
Transparentní tvorba cen
Jedním z velmi zásadních neduhů současného akvizičního řízení, a to nejen v letecké oblasti, je kromě průtahů v jednáních také ne zcela jasná cenotvorba. Požadavky každé země se liší, a to nejen co do základních variant letounů, ale také jejich vybavení, doplňků, šíře výcviku a počtu zbraní.
Myšlenka na vytvoření jedné standardizované verze a uzavření rámcové smlouvy, skrze níž bude možné zahraničním zákazníkům dodávat stíhačky rychle v předem stanovené konfiguraci, vzešla ze System Program Office amerického letectva. Americká vláda díky ní může skrze program Foreign Military Sales svým spojencům rychle dodávat letouny, které budou mít tutéž avioniku, systém pro správu misí, radar, motor a další bojové a podpůrné systémy. Jak dodává J. R. McDonald z firmy Lockheed Martin, zahraničním zákazníkům to také zajistí dlouhodobě nejnižší možnou cenu. „Je to zároveň cesta, jak udělat cenotvorbu tak transparentní, jak to jen lze. Všichni teď budou vědět co a za jakou cenu dostanou.“
Zahraniční odběratelé přitom nebudou charakteristikami F-16V nutně svázáni. Stále mohou objednat jiné vybavení, než které jim v současnosti nejmodernější verze nabízí. Pokud by chtěli mít v kokpitu například jiný typ průhledového displeje, dostanou jej v rámci separátní smlouvy a na zbytek letounu se použije standardizovaná smlouva pro dodání strojů v rámci dohody IDIQ.
Mezi lety 2017 a 2019 došlo k přesunu hlavní výrobní linky z Fort Worth v Texasu do továrny v Greenville v Jižní Karolíně, důvodem byla nutnost vyčlenit v hlavním výrobním podniku další místo pro výrobu nejnovějších letounů F-35. Kromě USA se F-16 vyráběla v licenci také v Nizozemsku, Belgii, Turecku a Jižní Koreji. Pokud by Lockheed uspěl ve velkém indickém tendru, plánuje výrobní linku letounů F-21 vybudovat také v Indii.
Cena letounů se samozřejmě v průběhu doby mění s tím, jak do hry vstupují nepřímé faktory typu změny hodnoty měny nebo změny v mzdách specialistů, kteří letouny v továrnách sestavují. I na to americké letectvo pamatuje a stanovilo pro příštích deset let tři termíny, ve kterých budou ceny přepočítány podle aktuálních podmínek. Tato vlastnost nové smlouvy s výrobcem je zajímavá také pro české letectvo, které o letounech F-16 uvažuje. První termín by měl vypršet poměrně brzy, druhý bude zřejmě dlouhý dva nebo tři roky. Třetí pak pokryje zbytek kontraktu.
Krok k F-35?
Dohoda IDIQ již vstoupila v platnost a jako první ji využije letectvo Čínské republiky (Tchaj-wanu), kterému ke značné nelibosti Čínské lidové republiky po letech odkladů slíbila americká administrativa dodat 66 kusů letounu F-16V. Druhou zemí, která dostane tytéž letouny, bude Maroko, které si jich objednalo 24.
Zbrojovka Lockheed přitom věří, že s tímto typem přístupu může hrát významnou roli při přezbrojování letectev někdejšího východního bloku a to i bývalých sovětských republik. Zejména ve východní Evropě a střední Asii létá stále 348 letounů 2. generace MiG-21 a dalších 214 strojů typu 3. generace MiG-23.
Operačně nejúspěšnějším letounem F-16 je izraelský F-16A „Netz“ sériového čísla 107, který podle údajů izraelského letectva sestřelil v roce 1982 během bojů nad Libanonem čtyři syrské letouny MiG-23 (jeden ve spoluúčasti), jeden vrtulník Gazelle a dva bombardéry Su-22. V červnu 1981 se také zúčastnil unikátní operace, při níž izraelské letectvo zničilo irácký jaderný reaktor Osirak, vzdálený 1600 kilometrů od izraelských leteckých základen.
Potenciál Lockheedu ve státech bývalého Sovětského svazu nechtěně potvrdil také Viktor Kladov, ředitel mezinárodní spolupráce v podniku zahraničního obchodu Rostec (který kontroluje oba hlavní výrobce ruské letecké techniky, společnosti MiG a Suchoj). Ten prohlásil, že řada států, včetně postsovětských republik, se obává amerického zákona CAATSA, postihujícího odběratele ruské vojenské techniky. Zmínil příklad Indonésie, která hodlala nakoupit jak americké letouny F-16, tak také Su-35, a dodnes se kvůli tomu potýká se značnými technickými i mezinárodněpolitickými obtížemi.
J. R. McDonald ze zbrojovky Lockheed Martin však oponuje. Podle něj sankce nehrají takovou roli, jakou jim Rusové na mezinárodním trhu přisuzují. Podle něj jde o výkony amerických letounů, nízké provozní náklady během celého životního cyklu a v neposlední řadě napojení na americký bezpečnostní aparát, který vlády získávají skrze nákup americké letecké techniky. „Pro některé státy,“ dodává McDonald, „může být navíc F-16 předstupněm ke stealth letounu F-35, jehož prodej Pentagon bedlivě sleduje a umožňuje ho pouze americkým spojencům a nejdůvěryhodnějším partnerům.“
V průběhu let vznikla celá řada oficiálních vývojových typů či odvozených letounů, ale také zajímavých prototypů. Zde F-16XL, který neúspěšně soutěžil s letounem F-15E v rámci programu Enhanced Tactical Fighter na letoun pro hloubkové údery, který nahradí typ F-111. Hlavním rysem F-16XL byla absence samostatných vodorovných ocasních ploch a překonstruované křídlo mnohem větších rozměrů.
„Ne všechny státy jsou dnes připraveny na letoun, jakým je F-35. Ať už proto, že zatím nemají se Spojenými státy tak úzkou spolupráci, nebo prostě proto, že na to jejich letectvo není připraveno. Je těžké skočit z MiGu-21 rovnou do F-35,“ říká McDonald. „F-16 je tak perfektní cesta k budoucímu pořízení F-35.“
Rychle dodané F-16 s pevně danou výbavou a dopředu stanovenou cenou se tak možná pro řadu východoevropských zemí stanou vítaným přechodovým typem mezi sovětskou a nejmodernější západní technikou a zastanou tak roli, kterou v České republice splnil švédský JAS 39 Gripen.
