Kubánská, nebo také Karibská krize, je označení pro konflikt, který v roce 1962 přivedl svět na pokraj jaderné války. Zatímco obecné riziko plynoucí ze soupeření vlád USA a Sovětského svazu je všeobecně známé, událost, která mohla způsobit třetí světovou válku navzdory vládám obou mocností, je už známá o něco méně. Právě jí se tak v tomto článku budeme věnovat.
Pro začátek si ale v rychlosti shrneme historický kontext, v němž k dále popisovaným událostem došlo.
Raketová krize
V roce 1959 levicoví povstalci v čele s Fidelem Castrem svrhli na Kubě vládu generála Batisty podporovanou USA. Spojené státy reagovaly ekonomickou blokádou ostrova a Kuba se tak v tehdejším přísně bipolárním světě začala dostávat čím dál tím více do područí Sovětského svazu.
V dubnu 1961 pak ozbrojení kubánští emigranti provedli pod vedením a za podpory CIA tzv. vylodění v zátoce Sviní. Operace byla naprostým neúspěchem, lehce vyzbrojené jednotky nedostaly očekávanou přímou podporu americké armády a byly rychle rozdrceny. Na Kubě ale stoupl pocit ohrožení a režim začal více prohlubovat spojení se Sovětským svazem.
Moskevská vláda této situace využila a na jaře 1962 rozhodla o operaci Anadyr. Ta zahrnovala vybudování sovětských vojenských základen na Kubě, a především pak rozmístění balistických raket s jadernými hlavicemi. Mělo jít o odpověď na obdobný krok, který o rok dříve provedly Spojené státy v Itálii a Turecku.
I přes snahu Sovětů akci krýt jako hospodářskou pomoc a drobnou obrannou asistenci, USA záhy pomocí špionážních snímků zjistily, co se na Kubě chystá. Rozmístění raket na Kubě bylo pro Spojené státy zcela nepřijatelné. Rozmisťované rakety totiž představovaly velmi reálné a závažné ohrožení území USA, které je v nejužším místě od Kuby vzdálené pouhých 150 km. Reagovat na odpal raket v takto krátkém čase by tak bylo prakticky nemožné.
Kennedyho administrativa tedy začala připravovat reakci. Diskuze byly velmi vyhrocené a zahrnovaly několik variant, včetně masivních leteckých útoků a následné invaze na Kubu, na což se začala americká armáda pod zástěrkou cvičení i připravovat. Kennedy si schůzky se svými poradci a vládou tajně nahrával a máme tak záznamy i o návrhu Kubu zcela zničit.
Blokáda a demontáž raket
Nakonec však zvítězilo méně radikální řešení a Spojené státy vyhlásily námořní blokádu Kuby, označovanou z právních důvodů jako „karanténa“. Vojenská blokáda sice byla úspěšná, nicméně na Kubě pokračovala kompletace již dovezených raketových systémů. Na místě bylo i množství sovětských jednotek, nemluvě o nevypočitatelném Castrovi, který by zřejmě nebýt vlivu SSSR neváhal válku rozpoutat.
Když však byl 27. října sestřelen nad Kubou americký špionážní letoun Lockheed U-2, začala se krize z dnešního pohledu chýlit ke konci. Kennedy dal v reakci na sestřel Sovětskému svazu ultimátům, podle nějž SSSR měl do 48 hodin pod hrozbou invaze ukončit přípravu raket. Spojené státy oplátkou ukončí blokádu a zavážou se neprovést invazi na Kubu.
Sovětský lídr Nikita Chruščov druhý den dopoledne souhlasil. Neveřejnou podmínkou však bylo stažení amerických raket z Itálie a Turecka, což z pohledu části vedení SSSR znamenalo požadované bezpečnostní záruky i bez přítomnosti raket na Kubě. Sovětský svaz tak druhý den k extrémní nelibosti kubánského vedení začal s demontáží a krize byla zažehnána. Mezitím se však nezávisle na vedení obou velmocí odehrávalo samostatné drama, které mohlo skončit velmi tragicky.
Nevyzpytatelné ponorky
Prvního října 1962 vyplula z ruského Murmansku čtveřice sovětských diesel-elektrických ponorek „projekt 641“, v označení NATO třída Foxtrot. Ponorky měly podpořit sovětské konvoje na Kubu a následně posílit obranu ostrova. Ve výzbroji měly každá 22 torpéd, přičemž jedno mělo jadernou hlavici. To ovšem Američané netušili. Netušili ani to, že posádky ponorek mají rozkazy v případě rozpoutání války Američany tyto jaderné zbraně odpálit.
Proto když začala námořní blokáda Kuby, započal i americký hon na tyto ponorky. Dvě ponorky se americkému námořnictvu povedlo donutit vynořit se poměrně snadno, ponorky B-4 a B-59 však stále americkému pronásledování unikaly.
27. října, v den kdy Kennedy dal Sovětskému svazu ultimátum vedoucí následně k ukončení krize, zachytilo průzkumné letadlo amerického námořnictva neznámou ponorku. Byla jí B-59 pod velením kapitána Savického. Američané snahu donutit ponorku k vynoření pojali opravdu extenzivně a pronásledování se tak zúčastnilo 11 torpédoborců a letadlová loď.
Jednou z metod používaných k vynucení vynoření bylo shazování cvičných hlubinných náloží, které ponorku neohrožovaly, pouze měly svými výbuchy signalizovat nutnost vynořit se. Podle lodních deníků amerických lodí také posádky zkoušely shazovat do vody se stejným cílem ruční granáty. Je otázkou, jestli by se Američané chovali stejně, kdyby věděli o jaderné výzbroji.
Kritické podmínky na palubě
Američané si také neuvědomovali, jaké podmínky na palubě sovětské ponorky panují. Posádka se ve snaze vyhnout se americkým lodím nemohla už několik dní vynořit a pohybovala se příliš hluboko na to, aby měla jakékoliv spojení s vnějším světem. Natožpak s moskevským velením. Nejnovější informace tedy posádka měla o stupňující se krizi, o dění v posledních dvou dnech nic nevěděla.
Na palubě ponorky bylo obrovské horko, v nejchladnější části bylo 45 °C. Ve vzduchu se začalo hromadit nebezpečné množství oxidu uhličitého. Ten ve vysokých koncentracích snižuje kognitivní funkce člověka, vede k bolestem hlavy a ztrátě soustředění. Námořníci na palubě začínali omdlévat.
Ponorka navíc nutně potřebovala dobít baterie, což znamenalo opustit bezpečí podmořských hlubin. Diesel-elektrické ponorky totiž na rozdíl od jaderných nemohou operovat příliš dlouho hluboko pod vodou. Dieselové motory potřebují logicky ke svému běhu vzduch (resp. kyslík), kterého se ale pod vodou nedostává. Ponorky tak jsou vybaveny bateriemi, které zajišťují napájení motorů pod vodou. Jednou za čas je však nutné je dobít dieselagregátem. To dříve znamenalo nutnost vynořit se, u modernějších designů pak alespoň vysunout šnorchl. Ponorka se však každopádně musí dostat do blízkosti vodní hladiny a je dobře detekovatelná. A to jak přístroji, tak teoreticky vizuálně podle spalin produkovaných motorem.
Jediný člověk zabránil jaderné válce
V této vypjaté situaci podle Vadima Pavloviče Orlova, člena posádky B-59, kapitán Savickij došel k přesvědčení, že vypukla válka. Nutno říct, že několik hodin trvající exploze cvičných náloží, absence komunikace a zdravotně nevyhovující podmínky na ponorce, zřejmě mohly skutečně k tomuto závěru vést. Kapitán Valentin Savickij každopádně rozhodl, že odpálí jaderné torpédo.
Orlov později slova kapitána po zásahu další cvičnou náloží zaznamenal takto: „Tak, a teď je odpálíme! Umřeme, ale všechny je potopíme – nestaneme se ostudou flotily!“ Síla jaderné hlavice na tomto konkrétním torpédu T-5 není spolehlivě známá, hlavice byly výměnné. Má se nicméně za to, že byla v rozmezí 5 až 15 kilotun ekvivalentu TNT. Pro srovnání – atomová bomba Fat Man shozená na Nagasaki měla sílu ekvivalentu 21 kt TNT. I mnohem menší síla by však opravdu k potopení celé pronásledující flotily pravděpodobně stačila, neboť jaderný výbuch pod vodou způsobí obrovskou tlakovou vlnu a vymrští velké množství vody.
Podle sovětských postupů toto rozhodnutí nemohl kapitán učinit samostatně, musel s ním souhlasit i politický zástupce. Tím byl Ivan Maslenikov a skutečně souhlasil. Šťastnou shodou náhod ovšem na palubě ponorky B-59 byl přítomen i kapitán Vasilij Archipov. Ten velel celé 69. brigádě Severního loďstva, a tedy i všem čtyřem ponorkám vyslaným ke Kubě.
Jako takový byl služebně nejstarší a pro odpal nukleárního torpéda tak v tomto případě bylo nutné získat i jeho souhlas. Archipov si jako jediný z trojice nemyslel, že vypukla válka. Během třicetiminutové intenzivní debaty, nebo spíše hádky, nakonec kapitána Savického přesvědčil, aby se vynořil.
Ponorka se vynořila před zraky čtveřice amerických torpédoborců. Američané nabídli ponorce pomoc, neboť předpokládali technické problémy. Jeden torpédoborec měl na palubě nastoupenou kapelu hrající jazz. Kapitán Savickij tak rychle pochopil, že válka skutečně není. Pomoc nicméně odmítli a v americkém konvoji byli transportováni zpět směrem k Sovětskému svazu. Riziko jaderného konfliktu tak bylo protentokrát zažehnáno.
Co by se stalo v případě odpalu?
Pokud by Vasilij Archipov na ponorce nebyl, nebo nebyl schopen odpalu zabránit, můžeme se jen domnívat, co by následovalo. Téměř jistě by však vypukl globální konflikt. Jak již bylo řečeno, americká flotila by pravděpodobně byla potopena. Zcela jistě by tak následovala odveta, která by dost možná vzhledem k tehdy čerstvému ultimátu prezidenta Kennedyho znamenala zdrcující a zřejmě jaderný útok na Kubu. Sověti by pak zřejmě nejrychleji mohli reagovat útokem na Berlín a Západní Německo, což by bezpochyby znamenalo rozpoutání třetí světové války.
Vadim Orlov navíc v roce 2002 vzpomínal, že možná ještě větším rizikem, než zkratové jednání kapitána, bylo nechtěné odpálení v důsledku technického problému, či prosté náhody. To se prý mohlo stát i za méně vypjatých podmínek.
Nedoceněná odvaha
Pokud byste čekali, že tyto dramatické události s dobrým koncem plnily stránky novin po celém světě, byli byste na omylu. Jak již bylo řečeno, Američané nevěděli, že ponorky vůbec mají nukleární torpédo. Prezident Kennedy se to nedozvěděl nikdy, necelých třináct měsíců po konci karibské krize zemřel rukou atentátníka. Stejný osud potkal v roce 1968 jeho bratra Roberta „Bobbyho“ Kennedyho, který v době karibské krize sloužil jako ministr spravedlnosti a se svým bratrem úzce spolupracoval.
Situace byla samozřejmě jiná u sovětského vedení. To se po vynoření ponorky a jejím návratu do Sovětského svazu o události dozvědělo. Kapitáni hned den po návratu museli podstoupit sérii výslechů na velitelství sovětského námořnictva. Později se vyšetřování přesunulo na vyšší úroveň do kolegia ministerstva obrany. Patřičné sovětské vyšetřovací dokumenty jsou dosud vedeny jako tajné, nicméně můžeme se opírat o účastníky vyšetřovacích schůzek.
Zmatek na sovětském velení
Sovětské vojenské vedení prý kapitány ponorek ostře kritizovalo za to, že porušili svou tajnou misi a nechali se odhalit. Všichni čtyři kapitáni ponorek (přičemž jedna z ponorek americkým lodím unikla bez vynoření) atmosféru na jednáních popisovali jako velmi nepříjemnou. Maršál Malinovskij, tehdejší ministr obrany SSSR, byl nemocný, a ústní hlášení tak měli podávat maršálu Grečkovi. Ten prý však podle kapitánů nebyl ochotný cokoliv poslouchat a pořád se vracel pouze k tomu, proč se před Američany vynořili a „udržovali s nimi blízký kontakt“. Naprosto přitom nechápal, že ponorky se kvůli vybitým bateriím prostě vynořit musely.
Nakonec se ukázalo, že nejvyšší sovětské vedení mělo za to, že na Kubu poslalo mnohem modernější jaderné ponorky „projekt 629“, v označení NATO třída Golf. Ty by se pochopitelně vynořit nemusely. Od tohoto plánu se však upustilo a na Kubu byly vyslány diesel-elektrické stroje. Když se Grečko, který mimochodem jako sovětský ministr obrany o pár let později prosazoval a řídil invazi do Československa, o této skutečnosti dozvěděl, nenesl to vůbec dobře. Maršál si prý sundal brýle, zuřivě je rozbil o stůl a opustil místnost.
Podle knihy vydané jedním z účastníků rozhovorů prý dokonce několik přítomných důstojníků prohlásilo, že radši než se vynořit, měli proti Američanům použít svá torpéda…
Posmrtná sláva
Ačkoliv důstojníci původně očekávali, že za své nesplnění mise budou potrestáni, nakonec k tomu prý nedošlo. Sovětské velení si uvědomilo, že zvolilo velmi nevhodné ponorky a kapitánům nic moc jiného nezbývalo. Vasilij Archipov tak mohl pokračovat v postupu po kariérním žebříčku a námořnictvo opustil až v polovině osmdesátých let v hodnosti viceadmirála.
Vasilij Alexandrovič Archipov zemřel v srpnu 1998 ve věku 72 let. Osudnou se mu stala rakovina ledvin, za kterou „vděčil“ zřejmě incidentu na jaderné ponorce K-19. Na té v roce 1961 došlo k poruše a následnému přehřátí jaderného reaktoru. Námořníci s nasazením vlastních životů chlazení ve snaze zabránit jaderné katastrofě opravili. Sedm jich zemřelo ihned, čtrnáct do dvou let. Zbytek byl ozářen, mezi nimi i Archipov. I tato zkušenost pravděpodobně pomohla v kritické situaci zachovat chladnou hlavu.
Na veřejnost se příběh muže, který zabránil třetí světové válce, dostal v roce 2002. Tehdy Vadim Orlov o události promluvil na tiskové konferenci v Havaně k výročí Kubánské krize. Archipov se tak posmrtně stal hvězdou. O události byl natočen film, vyšlo několik knih a v roce 2017 byla v Londýně jeho potomkům předána cena The Future of Life Award, udělována lidem, „kteří se zasloužili o kolektivní budoucnost lidstva“. Uznání se Archipov dočkal i od amerických představitelů.
Sám Archipov byl podle své manželky tichý a skromný člověk, který se neustále zajímal o světové dění a snažil se stále zůstat v obraze. O incidentu s nukleárním torpédem doma prý promluvil pouze jednou.
