Život na polském venkově aneb O půdě, na níž člověk žije, a proto zná

Označit román Obzor polského spisovatele Wiesława Myśliwského (1932) za žhavou knižní novinku by nebylo nepřiléhavé. Opulentní svazek totiž, jako by si byl vědom svých kvalit, spíš v klidu vyčkává, zda si jej někdo v knihkupectví povšimne a rozšíří si literární obzory. O románech Myśliwského bychom si nejdřív měli říct aspoň to nejdůležitější, i když riskujeme, že to nebude znít přitažlivě. Polský prozaik píše rozsáhlé romány zabývající se polským venkovem a životem na polském venkově. Jeho texty se vyhýbají efektům, které by každý druhý literát určitě použil…

A paradoxně navzdory tomu všemu jde o vynikající romány, o nichž si většina současných autorů může nechat zdát. Myśliwskému se po celou dobu daří držet kontinuitu, především kvalitu. Polský autor byl ceněn od opožděného debutu Nagi sad (Holý sad, 1967), jehož ústředním tématem je vztah syna a otce. Po této novele již přistoupil k románu, jehož forma mu zůstává – navzdory několika odskokům k dramatu – nejvlastnější.

Ztišená historie a politika

Pałac (Palác, 1970) je příběhem vesničana, jenž příznačně zadním vchodem vstoupí do opuštěného šlechtického paláce a v jehož fantazii se poté rozvine dialog mezi urozeným a prostým člověkem. Následoval rozsáhlý román Na kameni kámen (1984), jenž v osmdesátých letech vyšel rovněž v českém překladu. Tento román v odeonské edici nepatřil k nejvýraznějším – málokdo jej dnes doporučí ke čtení –, nicméně nejde o dobovou literaturu o polských družstevnících, jak by si někdo mohl vzhledem k datu vydání myslet. To ani náhodou. Je to velká literatura.

Na románu Na kameni kámen si lze ukázat, jak je polský prozaik literárně neprogresivní. Po meziválečných polských velikánech typu Bruna Schulze (1892–1942) či Witolda Gombrowicze (1904–1969) by čtenář čekal něco jiného. Myśliwski se narodil v Dwikozách u Sandoměře a je autorem vesnických příběhů, přičemž jeho příběhová materie je natolik spletitá a přetéká životem, že nepotřebuje dělat žádné literární fígle. A taky na ně nezbývá místo. Neznamená to, že dělat literární fígle je něco špatného, záleží pouze, jak vhodně a účelně jsou použity.

Možná kapitálním literárním fíglem Myśliwského je obejít se bez fíglů. Není ani politický.Historie a politika jsou v jeho románech přítomné, nicméně pouze ztišeně, jako cosi vzadu, co ovlivňuje život jeho hrdinů – je to často otravné, hloupé, zbytečné, mnohdy to má i tragické dopady –, ale nic z toho neznamená, že se o velké dějiny postavy Myśliwského začnou vážně zajímat, jelikož mají úplně jiné starosti a jejich život závisí na něčem jiném. Jsou připoutáni k půdě nejen v tom smyslu, že zůstávají – či se vracejí – tam, kde vyrostli, ale země je také jejich živitelka. Proto ji někdy brání i se zbraní v ruce.

Úchvatná je v románu Na kameni kámen pasáž o bráně původně panského dvora, který však již zmizel z povrchu zemského. Teď stojí sama v poli a přitahuje pozornost svou záhadností. Vesničanovi přijde hloupé podivujícím se turistům říct pravdu, proto vypráví, že „takový brány u nás rostou samy a v některých krajích dost hustě. Nikdo je nesází, neseje, ale rostou jako stromy.“

Kontinuita

Romány polského spisovatele nejsou progresivní, co se týče formy, spíše tradiční. Pro někoho možná zastaralé, ba zpátečnické, obzvlášť pro toho, kdo je v dnešním Polsku naštvaný, jak tamní venkovské voličstvo posvěcuje okrajování demokracie vládnoucí politickou stranou. Nicméně už byla řeč, že tvorba Myśliwského má nad politickým pinožením nadhled. Vůbec jsou tyto romány plody úžasné schopnosti velkého odstupu a nadhledu, neboť většinou vyprávějí o celém dosavadním životě hrdinů. Nikdo se tu navíc nevytahuje hrdinskými činy, na nic se nevymlouvá, ani neskuhrá.

Vedle literárního mistrovství polského spisovatele je tu ještě jeden důležitý fakt, který jeho romány činí nadčasovými a jenž zároveň zamezuje, aby mohly být jakkoli využity či zneužity v politickém či ideologickém boji. Myśliwski píše stejně za socialismu jako „za demokracie“ – jeho dílu jako celku i jednotlivým románům vévodí kontinuita. Nekonjunkturálnost jeho díla se odráží i v jednom nenápadném detailu – nikdy zde není nikdo jenom dobrý a špatný. A nikdo není dobrý nebo špatný jenom proto, že má určitou minulost, funkci či národnost.

Hlavní hrdina Na kameni kámen staví rodinnou hrobku – základní motiv románu –, a jelikož potřebuje cement, jde za bývalým představeným na obec, odkud byl vyhozen. Na vsi se zkrátka musí domluvit všichni se všemi… Tamní předseda není líčen nijak sympaticky, Myśliwski si nicméně nechá ujít šanci udělat z něho karikaturu sprostého a pitomého tupce. To je asi další podstatný rys jeho psaní – nechává si ujít spoustu příležitostí, kterých by se jiní autoři okamžitě chopili. Nechává si je ujít, neboť je nepotřebuje, hraje totiž vyšší ligu.

Představený vysvětluje, proč cement na hrobku nemůže dát, přičemž si pouští pusu na špacír, jako by mluvil s přítelem, a ne s někým, koho vyhodil – údajně pro opilství. A nabídne i skleničku. Mohlo by se zdát, že Myśliwski v proudu řeči nechá předsedu, aby se pochlubil, jaký je pitomec. Což možná v některých pasážích i činí, ale ne nutně vždy: „Člověk byl a není. A na jeho místo se už tlačí stovka jiných. Dokonce i paměť na něj zaberou pro sebe. A dřív, kamaráde, když jsi umřel, zůstalo po tobě ve vsi prázdný místo, něco jako díra v dlažbě. Jenže dřív, abych to tak řek, byla smrt vázaná na lidi.

Všichni prožili celý život na jednom místě, a tak smrt jednoho byla jakoby smrtí všech. A dneska jsou všichni v pohybu, tak i smrt je v pohybu. V pohybu jako na frontě. Zleva i zprava padají, a ty musíš pořád vpřed. Lidi umírají neznámo na co, neznámo kdy, neznámo, jestli se to dá nazvat ještě smrtí. Dokonce ani stonat se nemusí, bez příčiny. Prostě tak, člověk se unavil a je pryč. A dřív se unavil, posadil se na mez, odpočinul si a šel zas dál. Umíráme, kamaráde, a smrt na nás není vidět. Kolikrát ani nerozeznáš, jestli někdo umřel, nebo ještě žije.“

Nahlédnutí celku

Myśliwski neváhá vložit vlastní krédo do úst postavě, která by měla být záporná. Nakonec i ten cement bývalému podřízenému schválí. Jednoznačně však nevyznívá ani hlavní postava Šimek Pietruszka. Život je dlouhý a člověk se mění. Zůstávají jen hroby, stavení, a především země. Snad by se dalo dokonce říct, že polský romanopisec všechny historické kontexty velmi dobře vnímá, ale jejich umenšováním jako by říkal: Můžete si vyhlašovat války a ustavovat různé režimy, ale člověk a půda tady budou pořád.

Budou tady – v podobě potomků a další úrody – ještě, když vy už ty své kolosální nesmysly dávno dotropíte. O tom, že „nemodernost“ Myśliwského je nadále oceňována, svědčí, že po roce 1989 opakovaně obdržel polskou cenu Nike. V roce 1997 právě za opulentní Obzor a v roce 2007 za Traktát o louskání fazolí. Druhý jmenovaný román je na poměry polského prozaika o něco útlejší a českého překladu se dočkal již před deseti lety. Jde o tradiční románové vyprávění Myśliwského, je to široké plátno, celoživotní ohlédnutí.

Tentokrát je ovšem koncipováno jako rozhovor, kde ten druhý není slyšet. V tomto směru si Myśliwski vypomáhá někdy i tím, že hlavní postava vypravěč v otázkách „nedoslýchavě“ opakuje to, co měl říct jeho host, což vidíme hned na začátku: „Přišel jste koupit fazole? Ke mně?“ Vypravěčem je přitom člověk, který se po letech vrátil na místo svého dětství, aby tam dožil jako hlídač a vrátný chatové oblasti. V souvislosti s Traktátem o louskání fazolí lze zmínit další typický rys polského spisovatele, starosvětské považování si věcí – neplést si s jejich konzumním používáním.

O tom svědčí třeba pasáž o návštěvě ošuntělého, špatně osvětleného obchodu za účelem zakoupení klobouku. Je to závan let, kdy se věci složitě sháněly, dlouze vybíraly a zdlouhavě promýšlely, neboť taková koupě byla málem „na celý život“. Totéž cítíme i při čtení Obzoru. Především ve vrcholné pasáži, kdy se matka s chlapcem vrací po vlastních stopách, aby se pokusili najít botu, kterou bosky jdoucí hoch, jenž tak chtěl obuv pošetřit, kdesi vytratil ze zavazadla. Kolik romanopisců by to napsalo líp? A kolik by jich o takové zdánlivé banalitě dokázalo napsat tolik skvělých stránek?

Myśliwski totiž ví, co je důležité, a nespěchá, proto dokáže nahlédnout život jako celek, zatímco my ostatní – těkající tvorové – jen fragmentárně. Nakladatelství Havran a překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová po Traktátu o louskání fazolí nabízejí českým čtenářům i Obzor. Přičemž zaznamenáníhodnou maličkostí je, že jde o třetí román Wiesława Myśliwského, navíc vyprávějící vlastně o tomtéž. Ale nejen se čtenář nenudí, nýbrž polský spisovatel se především v žádných detailech neopakuje, což se prozaikům většinou stává a čtenář to toleruje s tím, že jde o autorskou marku.

Nevyužité příležitosti

Sledujeme hocha Petra od válečného dětství až po dospívání za stalinismu a život v socialismu. Ale to jsou ty velké kulisy. Neznalému by se mohlo zpočátku zdát, že půjde o vyprávění v hrabalovském stylu. Opravdu se v úvodu Obzoru Myśliwski dopustí krutého humoru, možná je to ale jen suchý popis reality. Ve vesnici totiž řádí německý voják Hanke s fotoaparátem, jímž terorizuje vesničany, neboť je neustále chce zvěčňovat: „Stařečky musel často postrkovat a tahat, aby se pohnuli jinam, protože už odmítali poslouchat a říkali, ať je raději zastřelí.“

Když přidáme, že po přesunu rodiny na maloměsto – je válka a fronta se posouvá – bydlí malý Petr s rodiči pod bytem slečen Ponckých, dobrotivých a srdečných lehkých ženštin, mohlo by se zdát, že polský prozaik naladil svůj nástroj mezi Postřižiny a Obsluhoval jsem anglického krále. Ale Myśliwski je úplně jiný typ spisovatele, nepoužívá žádné komické hyperboly. Ani – což je zas spíše v protikladu k současným mladším autorům – nevyužije každou příležitost k efektnímu motivu či pasáži, jež se nabízí. Spíše nevyužije žádnou.

Když jsou na shromaždiště na povozech svých sousedů odváženi Židé, je popsána pouze cesta k synagoze a snaha deportovaných si namluvit, že „tam“ bude líp. Jakmile však Péťovi zmizí z očí, už o nich není vidu ani slechu. Protože víme, co se s nimi stane. Navíc když se po válce nevrátili… I v tak rozsáhlém románu může hrát podstatnou roli pomlčení, nedořečení.

Síla a stabilita románů Myśliwského jako by se opírala především o skutečnost, že se v nich mluví o kusu půdy, na němž člověk žije, a který proto zná. O něm může říct něco poctivě prožitého. Ale o tom, co je za obzorem, nedokáže říct vůbec nic. Nebo jenom to, co každý druhý. A něco takového nemá smysl ani říkat. Případně poslouchat.