Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Nejhorší je komplex zneuznaného umělce, říká kytarista Luboš Andršt

Kultura

  10:00
Bilanční knižní rozhovor redaktora kulturní rubriky LN Ondřeje Bezra s kytaristou Lubošem Andrštem probírá „kvas“ 60. let, potupné doby normalizace i nadčasové okouzlení blues.

Luboš Andršt a Lukáš Martinek foto: Blues Alive

Rockový, bluesrockový i jazzový kytarista a skladatel Luboš Andršt má na co vzpomínat. Zažil pionýrské doby českého bigbítu, na pódium se poprvé postavil v roce 1966. Podílel se na albových milnících Město Er (1971) kapely Framus Five Michala Prokopa či Pozorovatelna (1973) jako člen Jazz Q. Hrál hard rock i fusion ve vlastní skupině Energit, obsáhl slovník komorního jazzu a celoživotně kultivoval lásku k blues. Jeho muzikantská dráha se prolínala s cestami Vladimíra Mišíka, Emila Viklického, Jiřího Stivína, Petera Lipy nebo Marty Kubišové.

Ale především, Luboš Andršt umí vzpomínat. Což zdaleka není samozřejmost. Nejen, že v knize symbolicky pojmenované Ještě hraju vestoje poutavě vypráví, veden zasvěcenými dotazy Ondřeje Bezra. Podstatnou část svazku zpracoval sám, v podobě úvah i jakýchsi autobiografických povídek. Právě tyto vždy čtivé, barvité a zároveň informačně syté pasáže ukazují Andrštův literární talent.

Nejen pro čtenáře později narozené patří k nejpoučnějším kapitolám knihy ty věnované nedůstojnému přežívání rockových muzikantů v době totality. Včetně vůbec ne idealizovaného pohledu na 60. léta, sice v kontextu éry „budování socialismu“ svobodnější, ale zdaleka nikoliv prosté komunistické šikany. A plasticky vylíčené příběhy z dob normalizace působí na člověka, který onu éru nezažil, jako výjevy z absurdistánu. Andršt živě popisuje scény, kdy musel hudebník potupně dokazovat svoje schopnosti a hlavně „správný“ politický názor před schvalovacími komisemi. Vzpomíná na z dnešního hlediska nepochopitelné zákazy činnosti i kriminalizaci muzikantů a lidí kolem muziky. Na atmosféru doby, kdy bylo udavačství a nemravná kontrola soukromí člověka normou.

Hudba jako rizikové povolání

Luboš Andršt má pověst seriózního, „vážně“ se tvářícího, v podstatě konzervativního umělce. Jenže řada vtipných pasáží knihy prozrazuje pravý opak. Například ta, ve které kytarista popisuje profesi muzikanta jako krajně rizikovou činnost:

„Píchneš se o konec struny a dostaneš zánět. Hraješ tvrdý rock, hrozí ti ztráta sluchu. Běžné jsou otravy hospodským jídlem na šňůrách. Další hrozbou je alkoholismus, požívání drog a úrazy v souvislosti s neplacením alimentů… Ale nejhorší je komplex zneuznaného umělce. Buď musíš nadobro přestat hrát, nebo se stát zvukařem, abys to ostatním zavařil. Kdyby ani tohle nepomohlo, zkus se stát hudebním kritikem, to by mohlo zabrat.“

Nesporným kladem knihy je i to, že se autoři nebáli zabrousit do muziky a techniky hry na kytaru trochu odborněji. Pořád srozumitelně, ne tak hluboko, aby odradili zcela „laického“ čtenáře. Ovšem s vědomím, že publikaci si s chutí přečtou také hudebníci, kteří ocení alespoň letmý „pohled pod pokličku“.

V knize vzpomínek pochopitelně najdeme i pár nepřesností, protože paměť při pohledu zpět prostě mění perspektivu a zkresluje. „Částečného“ pamětníka trkne, když Andršt uvádí, že bubeník „Tolja Kohout po roce 1968 emigroval do Británie“. Nejde sice o informaci vyloženě nepravdivou, ale určitě o prohlášení matoucí. Vždyť Kohout ještě prakticky celou druhou polovinu 70. let hrál v kapele Katapult. Jeho emigrace nebyla bezprostřední reakcí na okupaci České republiky, jak by se mohlo z nepřesné formulace zdát.

Autor Ondřej Bezr v doslovu také „vyhrožuje“ odbornějším probráním tematiky autorského práva z Andrštova hlediska. Což má logiku, Luboš Andršt dlouhodobě působí jako předseda dozorčí rady OSA. Jenže na tohle zajímavé a důležité téma jaksi nedošlo, což můžeme v životopisné knize vnímat jako celkem podstatnou díru. Z hlediska povedeného celku, kde zůstává hlavním tématem muzika, jde ovšem o výtky nepodstatné.

Samozřejmostí u pečlivě zpracovaných publikací vydavatelství Galén je příloha v podobě podrobné kytaristovy diskografie i rejstříků názvů a osobností. Kniha Ještě hraju vestoje každopádně užitečně a přitom záživně doplňuje spektrum publikací, mapujících historii zdejší populární hudby, navíc má vítaný přesah k tématům obecným.

Autor: