Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

S pandemií přichází nová éra, myslí si houslista Daniel Hope

Kultura

  18:00
PRAHA - Toho času berlínský houslista Daniel Hope vystoupí v sobotu v Praze na pontonu se skladbou Four Seasons Recomposed.

V Praze. Nevšední koncert u Národní divadla bude přenášet televize ARTE. foto: Petra Hájská

Má rád sólovou i komorní hru, hudbu všech stylů, klasické i nové projekty, a také hudbu terezínských autorů. Daniel Hope, jeden z nejoriginálnějších houslových virtuosů, narozený v Jižní Africe v rodině s irskými a židovskými kořeny. Jeho otec byl spisovatelem, matka asistentkou legendárního houslisty Yehudiho Menuhina. Jeho poslední žák dnes žije v Berlíně, a vrací se opět do Prahy.

V sobotu 19. září vystoupí na pódiu na hladině Vltavy s veleúspěšnou soudobou skladbou Maxe Richtera podle Vivaldiho Čtvera ročních dob.

LN: Dnes žijete v Berlíně, čím si vás získal?
Moje žena pochází z Berlína a bydlí tam celá moje širší rodina. Ale spojuje mě s ním i dlouhá historie předků z matčiny strany, která trvá několik staletí. Žili jsme mnoho let ve Vídni, také v Londýně, a když moje manželka přišla s tím, abychom se tam přestěhovali, moc jsem se na to netvářil a hodně váhal. Ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Opravdu jsem tam našel svoje dávné kořeny, což je úžasné, a mám tu opravdu silné rodinné zázemí.

LN: Na první pohled to asi není tak krásné město…
To opravdu není. Praha je oproti tomu ztělesnění krásy, to se vůbec nedá srovnávat. Ale Berlín má v sobě neuvěřitelnou energii, hlavně pro umělce, pro ty je to doslova elektrizující. Dnes je to neuvěřitelná směs kultur, stylů a zvyků – na papíře by se zdálo, že to nemůže fungovat dohromady, a přesto to funguje. Pro mě je to nesmírně vzrušující a působivé. A jsou tam samozřejmě krásná místa, ale krásná v jiném smyslu a jiným způsobem.

LN: Mnozí takovou směs a různost mohou vnímat spíš jako ohrožení, hledáte sám nějakou hierarchii, která byla s vážnou hudbou spojena?
Myslím si, že tradiční hierarchie je mrtvá. A to je myslím důležitá zpráva. Jako hudebníci musíme být otevření, protože přichází nová éra, nová epocha. Bylo to patrné už před krizí spojenou s koronavirem, ale teď je to patrné ještě víc. Jsme v jakési hodině nula, je to takový restart. Nic nemůže být věčně stejné a mnoho věcí nemůže dál pokračovat tak jako dosud, musíme znovu promýšlet všechny současné struktury a hierarchie.

Umělci, i ti mladí, mohou mít víc šancí než ostatní – ale musí bojovat, nemohou jenom sedět a doufat, že se něco stane. To je důležité. Umělci musí být flexibilní a musí se snažit se vejít do dialogu – s pořadateli, s politiky, i se sponzory a mecenáši. Pokud budou hudebníci jenom čekat na výsledek, tak přijdou politici a organizátoři, a zařídí si budoucnost po svém.

LN: Do jaké míry věříte v technologie a nová média? Neukazuje se spíš, že bez živého kontaktu s hudbou to prostě nejde?
To je trochu jako věštit z křišťálové koule, ale budoucnost klasické hudby podle mě spočívá ve směsi obojího. Bez živého kontaktu to opravdu není možné, nic bez něj není myslitelné. Hudbu není možné jenom streamovat. To by bylo proti všemu, co jsem kdy dělal – potřebujeme živou hudbu, živý kontakt, publikum, kritiky, redaktory… 

Všichni existují jen s živou hudbou, a to všechno musíme chránit. Na druhé straně, média jsou také šance, kterou musíme vzít do ruky. Koncert v prázdném sále nemá žádnou atmosféru, ale můžete tu atmosféru vytvořit a potom ji přenášet dál. Najednou předáváte i to, co hudba pro někoho jiného znamená – v takovém případě je stream přinejmenším dobré provizorní řešení. A má v sobě naději, že se vrátíme do normálu.

LN: Proč jste si vybral Maxe Richtera a jeho verzi Vivaldiho Čtvera ročních dob?
Já jsem si ho nevybral, původně to nebyla moje idea. A když jsem se dozvěděl, že chce nově komponovat Čtvero ročních dob, tak jsem byl spíš skeptický. Říkal jsem si, proč chcete znovu malovat Monu Lisu? A když jsem mluvil s Maxem, tak jsem rovnou říkal, že nemám problém s originálem a znovu se ho ptal, proč to celé má vzniknout? Ale on mi vyložil svůj postoj. Nechce nic měnit nebo dělat lépe. Chce v nás znovu probudit smysl pro vnímání téhle skladby, kterou řada lidí vlastně neslyší, poslouchá ji v autě, v garáži, jen jako kulisový poslech. To přece není správný způsob, jak vnímat Monu Lisu.

Max říká, chci znovu aktivovat naše senzory pro vnímání této hudby, chci do toho díla znovu proniknout a podívat se na něj jako pod lupou – a pak teprve člověk znovu objeví, jak je udělaná. A když jsem takto uvnitř, objevuji najednou prvky minimalismu nebo jazzu. Nemá to být nový Vivaldi, ale zachycení mého slyšení. To je můj výchozí bod. A až v tu chvíli jsem si řekl: dobře, tohle můžeme zkusit. K originálu se ta skladba vztahuje s velkým respektem, a když jsem to dílo pak poprvé viděl, tak mě přesvědčilo.

LN: Takže jste ho vybral i pro Prahu?
Od našeho uvedení uplynulo pět let, ale když mě teď Marek Vrabec znovu oslovil, tak jsem si uvědomil, že tohle dílo má velkou moc lidmi pohnout. Lidé z celého světa se tehdy sjížděli na jedno místo, aby ho mohli živě slyšet. A pak má v sobě ten jasný vzkaz. Jako lidé musíme svou kulturu a dějiny chránit – ale musíme také hledat nové cesty. Chráníme poklady, ale hledíme dopředu. To je pro mě symbolická rovina celého koncertu v Praze.

LN: Je obecně známo, že jste posledním žákem Yehudiho Menuhina, ten se proslavil nejen jako houslista, ale i svými humanistickými a politickými postoji. Byla to opravdu klíčová osobnost ve vašem životě?
Byl to skutečně jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, bezpochyby. A nejen tím, co udělal pro mou rodinu a pro mě. Byla to fascinující a inspirující osobnost. Hlavně mi ukázal, jak umí hudba s člověkem pohnout a že má důležitou společenskou roli. To je potřeba zažít a umět si toho cenit. Jedna věc je odehrát dobrý koncert a mít úspěch. Ale je tu ještě něco podstatnějšího než tohle. Když jsem poprvé hrál pro postižené děti nebo ve vězení – tam jsem pochopil, že hudba má něco jako společenské svědomí. A právě k tomu mě Menuhin nasměroval.

LN: Máte v repertoáru také Erwina Shulhoffa, Gideona Kleina a další takzvané terezínské autory. Jak jste je objevil?
Vzpomínám si, jak jsem jednou v autě slyšel z rádia jakousi skladbu, bylo to smyčcové trio, nepoznal jsem to a zkoušel tipovat – trochu Bartók, trochu Janáček, Stravinskij také ne, tak co to je? Provokovalo mě to, takže jsem zůstal v autě, dokud moderátor neohlásil, že to bylo trio Gideona Kleina.

 Já to jméno slyšel poprvé, takže jsem hned na hotelu začal pátrat. A tak jsem postupně objevil Terezín, a také Haase, Ulmanna, Krásu. A když jsem pak slyšel Schulhoffa, měl jsem pocit, že to je kus mého já. Těžko se to popisuje, pro mě ta hudba má v sobě něco přímo fundamentálního. Dlouho jsem pak studoval, setkával se s pamětníky, vzniklo CD Theresienstadt s Annou Sofií von Otter a spolu s tím i mnoho krásných přátelství.

LN: Všechny spojuje tragický osud, ale když bychom od něj na chvíli odhlédli, čím na vás tato hudba nejvíc působí?
Po hudební stránce je to nesmírně vzrušující. Je to velký kus české hudební tradice, který někam zmizel. Právě tady nacisté umlčeli celou jednu generaci, která nemohla tvořit. Je tu na jedné straně něco českého, pokud to jako cizinec mohu posoudit, tedy lyričnost, folklorní elementy, inspirace jazzem a smysl pro experiment. Není to skupina skladatelů, spíše okruh, a pro mě je to skutečný protiklad a protiváha k druhé vídeňské škole. Je to obrovská kapitola, která v knihách o dějinách hudby chybí.

LN: Byl jste jmenován prezidentem letošního Beethovenova roku v Bonnu. Co pro vás zbylo z letošních oslav 250. výročí narození tohoto skladatele?
Beethovena jsem letos hrál navzdory všem okolnostem velmi mnoho. A právě prostřednictvím Beethovenova domu v Bonnu. Mnoho věcí z letošního roku se přesouvá na ten příští. Podílím se na velkém narozeninovém koncertu 17. prosince, kdy v Bonnu zazní jeho Devátá s orchestrem mladých hudebníků z Blízkého východu pod taktovkou Daniela Barenboima. Co tu pro mě pořád zůstává, jsou beethovenovské ideály. Byl to první svobodně tvořící umělec, který šel svou vlastní cestou a ukázal tolik nových cest. Zůstává velkou inspirací, a můj úkol je, aby se lidé pro něj znovu nadchli.

Autor: