To ale ještě dirigent nevěděl, že druhá vlna pandemie dorazí právě ve chvíli, kdy budou Dvořákovou síní Rudolfina znít tóny jednoho z nejpříznačnějších barokních oratorií. A tak se Händelova hudba v sobotu večer zařezávala do zarouškovaného publika s jistou mírou úzkosti a nejistotou očekávání, které však naději na vzkříšení života snad ještě posilovaly.

Händelova Mesiáše z roku 1741 rámuje slavná historka o zběsilém tempu skládání a následném psychickém i fyzickém ochrnutí autora, který se však zázrakem hudby probudí do nového života. Zmrtvýchvstání tu v křesťanské tradici žití jako nápodoby Krista prožívá sám skladatel, jak nezapomenutelně ve svých Hvězdných hodinách lidstva mytizoval spisovatel Stefan Zweig.

Z mrtvých zde v jistém smyslu vstává i hudba, když se radostně vymyká ze vznešeného religiózního rámce a v radostné zpěvnosti překračuje hranice mezi sakrálním a profánním, mezi arteficiální a populární tvorbou, mezi vysokou a nízkou kulturou. Ne náhodou si Mesiáše každý rok před Vánocemi zpívají v kostelech a koncertních sálech tisíce Britů, protože zpěv spolu s gestem rukou mířících k nebesům patří k nejpřirozenějším výrazům božské existence, vyjádřením vztahu člověka a boha.

Mesiáš je přirozeným a uvolněným tokem hudby, který se snadno zapisuje do paměti každého, je tedy radostnou zvěstí svého druhu - evangeliem slasti z hudby.

Luksovo sobotní provedení Mesiáše mělo tuto překlenovací hudební sílu neustále na paměti. Dirigent si dával záležet na melodické průzračnosti, která prolamuje všechny posluchačské bariéry a zcela odzbrojuje, ale i na proměnách temp, což je jakási Luksova barokní obsese, byť i bytostná barokní manýra.

Když pomalu, tak velmi velmi zvolna; když rychle, pak divoce jako bouře nebo valící se vlny. Expresivní, neklidné baroko. Bylo to patrné už v úvodním Comfort ye, my people (Potěšte můj lid), které rozjímavě, až něžně vtahuje do celé skladby. Dirigent se snažil rozprostřít zvuk do co nejširší plochy, takže tempo se blížilo až k hranici zastavení. Vystupovala nejpomalejší pomalost.

Collegium 1704 hraje Beatus vir z Monteverdiho sbírky duchovních skladeb na latinské i italské texty. | Video: Collegium 1704

O to důležitější byla role tenoru, který je na této pouti posluchačovým průvodcem. Jaroslav Březina, sólista Národní divadla, se po počátečním poněkud nejistém vstupu händelovsky našel a dokázal Luksův záměr přenést i do výrazu svého hlasu. Nesla se v něm ona něžnost, s ní však i naléhavost, příslib očekávání, které bude na konci dlouhé skladby - spojující mesiášské proroctví, život Kristův i reflexi vzkříšení - dokonale naplněno.

Bas Romana Hozy byl pěveckým stabilizátorem, žurnalistickou frází řečeno "standardním výkonem" či nezbytným sloupem, o nějž se mohli všichni opřít, aby se směle nadechli ke svým vyčnívajícím sólům. V ženských hlasech bohužel tato ambice nebyla naplněna.

Související

Podcast Petra Viziny: Baroko ukazuje, jak může umění pomáhat v krizi, říká Luks

Markéta Cukrová, jindy na jevištích skvělá, jako by se v baroku narodila, se s naladěním Luksova Händela zvláštně míjela. Zpočátku jejímu altovému partu chyběl výraz, i když ho ale uprostřed skladby našla, byl její zpěv více vyjadřováním nejistoty než hudební radosti. Nejpovedenějším místem jejího vystoupení se stal duet se sopránem na konci první části oratoria, který měl naléhavost i vnitřní sílu výzvy "pojďme k němu všichni".

Totéž platí pro sopranistku Terezu Zimkovou, která tu byla méně utopená sama v sobě, její studánkově čistý, skoro až dívčí hlas nabíral v altu Markéty Cukrové více ženské moci. Duet v kontextu předvedeného mimořádný.

Totéž se naneštěstí nepovedlo v závěrečném duetu tenoru a altu Oh, death, where is thy sting? (Kde je smrti tvá zbraň, tvé žihadlo, osten). V něm se oba pěvci míjeli nejen co do barvy hlasů, ale také v rytmu a vzájemném vrstvení téměř ironického poznání, že smrt díky Ježíšově oběti přestala mít absolutní moc nad životem. Závěrečné Amen to však nijak nekazilo.

Související

Před měsícem hráli baroko, teď sedí za kasou. Na pomoc od státu nedosáhnou

Dirigent Luks si s vyvrcholením Mesiáše dal pečlivou práci. Stupňovaná rezonance otevřených tónů sboru, které jako by představovaly schody k nebeské výšině, kumulovala magickou sílu Händelovy hudby. Byla to dokonalost svého druhu, nejen završení geniální a v dobrém smyslu populární hudby, ale také předvedení velkých interpretačních možností Collegia 1704.

Přídavek zlidovělého Hallelujah z konce druhé části Mesiáše byl už jen úlitbou všem, kteří vzdor novému covidovému strachu do sálu přišli.

Luksova verze Mesiáše byla mimořádně precizní a propracovaná, a i když orchestr a sbor tentokrát slyšitelně převyšovaly sólisty, na zážitek z radosti hudby to kupodivu nemělo tak velký vliv. Čekáte-li propracované Händelovo baroko, s Collegiem 1704 nakonec stejně přijde, ať už se vám zpěváci zamlouvají, nebo ne.