Hlavní obsah

Rezignace ideálního ministra. Končí údržbář, který dokázal včas zasáhnout

Foto: vlada.cz

Adam Vojtěch. Než v pondělí rezignoval, uspěl, nebo ne?

Reklama

Adam Vojtěch se ve funkci osvědčil nad očekávání dobře. Doplatil na to, že premiér Andrej Babiš potřeboval obětovat figurku.

Článek

Český zdravotnický systém patří mezi patnáct nejlepších v Evropě, teď ho však bude řídit premiér Andrej Babiš, který v léčení vidí především svůj vlastní byznys.

Do takového prostředí vstupoval 13. prosince 2017 nejmladší ministr zdravotnictví v historii Adam Vojtěch. Měl předurčenou roli příručího, který má pomoci ovládnout resort premiérovu koncernu.

Po dvou letech, devíti měsících a osmi dnech oznamuje ministr Vojtěch rezignaci, jako třetí nejdéle sloužící šéf resortu od listopadu 1989. Zdravotnictví je finančně dobře zabezpečeno, jeho prestiž vyrostla v boji s první vlnou koronaviru, kterou nezvládly mnohem bohatší systémy na západě. O premiérově zdravotnickém byznysu už nikdo nemluví.

Tak vypadá portrét úspěšného šéfa zdravotnictví.

K dispozici je také opačný pohled.

Adam Vojtěch jako muž bez autority, dosazený z protekce u premiéra, nic nedokázal a zdiskreditoval se během koronavirové krize. Zákonitě a oprávněně byl obětován, když nejen on, ale ani celá vláda nedokázali čelit nastupující druhé vlně pandemie.

Nebyl reformátorem

Stručná historie Vojtěchova vládnutí dává za pravdu spíše první variantě.

Každý zdejší ministr zdravotnictví má jednoznačnou výhodu v tom, že nastupuje do stabilního systému. Nevýhodou je velké množství zájmových skupin, které se snaží při každoročním přerozdělování stovek miliard získat co největší podíl. Zvládnout to může ministr, který má elementární manažerské schopnosti a zároveň řídí resort v období, kdy rostou v ekonomice mzdy a tím i příjmy zdravotních pojišťoven.

Je pravda, že ministr Vojtěch nebyl reformátorem v období, kdy se potřebností reforem každý zaklínal. Více či méně skromné reformní snahy obvykle nedotáhl do konce.

Výjimkou byl úspěšný projekt elektronických receptů, naopak na půli cesty zůstala elektronizace zdravotních karet, která měla zabránit nadbytečnému užívání drahé péče.

Systém financování zdravotnictví s názvem DRG, který měl zajistit, aby lékaři dostávali za stejné výkony stejné peníze, se za Vojtěchovy vlády nepohnul. V tomto případě však zdravotnictví spíše prospělo, že se neuskutečnil překombinovaný plán, který Vojtěch zdědil po předchůdcích.

Regiony si mohou oddechnout, že ministr nedotáhl svůj zamilovaný projekt zařídit zhruba ve stovce tuzemských nemocnic nepřetržitý provoz s tzv. urgentním příjmem a zbylou padesátku venkovských ústavů utlumit.

Adam Vojtěch však vystupoval jako chladnokrevný údržbář, který dokázal včas zasáhnout, když se hroutily nemocnice v regionech a kdy ve velkém odcházely z nemocnic sestry. Nelze vyloučit, že tak vypadá v českých podmínkách ideální ministr.

Tři roky a dost

Při hodnocení ministra byl nakonec nejdůležitější fakt, že byl oblíben v kolektivu. To platí pro ministerstvo a další úřady státní správy, které dokázal chránit před poryvy velké politiky a příliš emotivního premiéra.

Adam Vojtěch mohl být označován za Babišův „boxovací pytel“, který se ani nebrání proudu ponižování a urážek, státním zaměstnancům tím však zajistil bezpečný prostor pro práci.

To se osvědčilo během koronavirové krize, kdy vláda sice působila chaotickým dojmem, zdravotnické služby však běžely tak, aby pandemii zvládly.

Ministr nedokázal ve vládě prosadit jednotnou strategii, úřady přesto jednotnou strategii proti koronaviru s úspěchem uplatňovaly. Pomohla i jeho schopnost hledat kvalitní manažery na důležitá místa v systému, v první řadě do klíčových fakultních nemocnic v Praze a Brně.

Osudným se Vojtěchovi stala okolnost, že neměl kvalitní oddělení analýz, které by vyhodnotilo průběh první koronavirové vlny a stanovilo závazný postup pro návrat infekce. Tím umožnil kolegům ve vládě i mocné lobby epidemiologů prosazovat při druhé vlně často protichůdná stanoviska.

Při potížích, které při novém nástupu infekce zákonitě nastaly, pak bylo třeba najít viníka a ministr byl nasnadě. Koneckonců, žádný z šéfů bílého resortu nepřežil tři roky.

Reklama

Související témata:

Doporučované