Před mobilizací

12. března 1938 proběhl anšlus a Rakousko, rodiště Adolfa Hitlera, za frenetického jásotu národa, se stalo součástí Německé říše. Tím se zároveň obnažila naše dlouhá, nedostatečně chráněná hranice, kde se nacházela, často nedostavěná, lehká opevnění.                                                                          

Maďarsko Hitlerovi blahopřálo. Polsko a Jugoslávie s anšlusem souhlasily už týden předtím. K Hitlerovi se přiklonily s naivním vědomím, že Hitlerovi jde pouze o Rakousko a Československo. Hitler kromě Maďarska získal jako spojence i Bulharsko. Obě země usilovaly o revizi mírových smluv. Hitler, aby si naklonil Mussoliniho v otázce Československa se vzdal nároku na Jižní Tyroli na věčné časy. V té době mělo Československo jediného spojence - Rumunsko, které v příštích několika letech projde turbulentním vývojem - od spojence Hitlera až po jeho odpůrce a několik desítek tisíc jeho vojáku padne při osvobozování Československa.

Velká Británie nechtěla bojovat, proto tlačila na Československo, aby se s Němci dohodla. Kromě toho ve Velké Británii existovali lidé, kteří v Německu viděli hráz před sovětskými komunisty. V té době začali Poláci podporovat Slováky proti Čechům a pomýšleli na vytvoření polského protektorátu na Slovensku.

Ideovým základem k nepokojům v Sudetech byla směrnice z 28. března, přijata Adolfem Hitlerem a vůdcem Sudetoněmecké strany Konrádem Heinleinem pod názvem "Zahájení plánování OA.". V souladu s těmito směrnicemi  měli Sudetští Němci uplatňovat své nároky vůči Československu  s cílem likvidace státu. Tento cíl našel velkou odezvu u sudetského obyvatelstva. Tehdy vzniklo známé heslo "ES KOMMT DER TAG" (Přijde den). 28. května vydal Adolf Hitler směrnici No 42/38 k útoku na Československo s datumem zahájení 2. října 1938.

V pondělí 12. září promluvil Adolf Hitler na sjezdu v Norimberku o otázce německé menšiny v Československu. Řval: "Utlačování tří a půl milionů Němců v Československu musí přestat!" a tvrdě napadl Edvarda Beneše. (Dnes ho napadají někteří tzv. vlastenci¨)  Projev se stal signálem pro povstání německého obyvatelstva v pohraničí. Přepady četnických stanic, služeben finanční stráže, ale i bytů českého, židovského obyvatelstva a německých antifašistů sílil.

Druhý den 13. září nařídila vláda v 13 oblastech stanné právo. Stejný den jednalo vedení SdP v Chebu a žádalo pro uklidnění situace pět podmínek: Státní policie bude ze Sudet stažena, jednotky armády se vrátí do kasáren, zruší se stanné právo, udržení pořádku se svěří místním úřadům a tato opatření se okamžitě oznámí rozhlasem..

15. září vydává SdP prohlášení ve kterém zaznělo: "Chceme domů do říše!" Heslo které rozšiřovaly i jiné německé strany.

Druhý den Henlein a další členové SdP uprchli před zatčením do Německa a SdP je zakázána. Po tomto vládním kroku vzniká polovojenský Freikorps. O vstup byl ohromný zájem. Proto musel Konrát Henlein omezit stav na 40 000 členů. Před nasazením do akce museli příslušníci Freikorpsu přísahat věrnost Adolfovi Hitlerovi (představiteli cizího státi)¨i za cenu života.

Říšskoněmecké noviny, pod vlivem ministra Geoblese, začaly chrlit titulky: českých " Strašlivé ohyzdnosti vraždících banditů!"..."Tento zločinecký stát musí být rozbit!"..."Češi zahrabávají mrtvoly!"..."Strašné zločiny českých bestií v Krumlově!"..."Německá krev žaluje!"..."Kojící matky zbity!"..."Žena a dítě rozdrcena tankem!"..."Krev umučených žaluje!"

V Sudetech byl klid a rozhořčení nad útěkem SdP. Aby i československá propaganda byla účinná a vyvracela lži, vzniklo 16. září ministerstvo pro tisk. Henlein, aby zvýšil tlak na Čechy navázal kontakty s autonomistickými Slováky. 

18. září přinesla Gazeta Polska a další polské noviny úvodníky žádající nápravu "Uloupení Těšínska". V Katovicích a dalších městech došlo k protičeským demonstracím a byl založen "Bojový výbor pro Poláky na Zalší."

V noci z 19 na 20 září zahajuje Freikorps přepady českých celnic a policejních stanic. Dochází k ozbrojeným střetům.

V noci na 21. září vyslanci Velké Británie a Francie předložili Benešovi odpověď svých vlád. Oznámili, že pokud Československo nepřijme požadavky na odstoupení území s více než 50% německého obyvatelstva (podle sčítání obyvatelstva z roku 1910!) dojde k válce, za které bude Československo zodpovědné! (byli bychom označeni jako viníci vypuknutí II. světové války) a Francie a Velká Británie se k ní nepřipojí. Beneš toto stanovisko pokládal za ultimátum a zradu. Připustil, že svolá vládu a pokusí se dát odpověď ještě týž den. Většina ministrů byla pro přijetí ultimáta, ale obávala se protestů veřejnosti. Náčelník generálního štábu armády generál Ludvík Krejčí i generální inspektor Jan Syrový byli skeptičtí, že by armáda dokázala německý útok odrazit; ale slíbili, že armáda dodrží rozhodnutí vlády. Když se Beneš ptal sovětského vyslance, jestli Sovětský svaz přijde v případě války Československu na pomoc, dostal vyhýbavou odpověď.

Československá vláda nakonec požadavky Francie a Velké Británie odpoledne přijala. Toto rozhodnutí bylo v Československu bráno jako kapitulace. Jakmile se zpráva o přijetí britsko-francouzského plánu rozšířila, vypukly v Praze a  i jinde nepokoje. Demonstrovalo se proti vládě i Benešovi. Dav prolomil na pražském Hradě bránu. Musela zasáhnout na rychlo povolaná policie. Lidé žádali vojenskou diktaturu v čele s generálem Syrovým. Demonstrace se konala celou noc. Nazítří ráno se velký dav shromáždil před parlamentem a žádal demisi vlády. Ten samý den Polsko oficiálně vzneslo vůči Československu své územní požadavky. Obratem Polsko podpořil Adolf Hitler.

22. září proběhla generální stávka, která přispěla k pádu Hodžovy vlády a ustanovení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Henleinovcům se podařilo obsadit Varnsdorf a celý zbytek Šluknovského výběžku.

Ve dnech 22. a 23. září Chamberlain znovu jednal s Hitlerem. Hitler také žádal splnění územních nároků Polska a Maďarska.

Vlády Francie a Velké Británie náhle změnily svůj postoj a doporučily Československu mobilizovat, které ve 22.30 mobilizaci vyhlásilo.