Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Šílená a šíleně inteligentní feministka Valerie Solanasová chtěla svět bez mužů

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
23. 9. 2020
 20 480

Tak trochu bizarní úkaz, jaký se mohl objevit jen v šedesátkách. A hodně tragická postava, kterou děsivá traumata dovedla k nenávisti. Dívat se na okraje radikálního feminismu je riskantní, nabíjíte hejtrům feministek. Jenže neprozkoumat fascinující, temný a občas taky hloupě a nebezpečně černobílý pohled Valerie Solanasové na svět by bylo škoda.

Šílená a šíleně inteligentní feministka Valerie Solanasová chtěla svět bez mužů
Zdroj: Lili Taylorová jako Valeria Solanasová ve filmu I Shot Andy Warhol. Foto Profimedia.cz

„Život v této společnosti je přinejlepším příšerně nudný a žádná z jeho stránek se nijak podstatně nevztahuje k ženám, takže je na občansky probuzených, odpovědných a odvážných ženách, aby vzaly věc do rukou, svrhly vládu, zrušily finanční systém, zavedly úplnou automatizaci a zlikvidovaly mužské pohlaví.“

Valerie Solanasová nechodí okolo horké kaše a svou politickou vizi vám odhalí hned v prvním odstavci SCUM manifesta. Scum znamená škraloup, šlem, špína, ale taky lůza spodina; v prvním oficiálním vydání ale bylo slovo vysázeno velkými písmeny, za kterými následovaly tečky, jako by šlo o zkratku, která byla hned vyložena: „society for cutting up men“ (společnost pro rozsekání mužů, případně snad i pro vyřezání mužů). Solanasová proti téhle intrepretaci protestovala, ovšem o likvidování mužů doopravdy. Každopádně nebyl to údajný šokantní akronym, co manifest proslavilo. Ostatně vydavatelství knížku vydalo až pár měsíců po té, co Valerie třikrát vystřelila na Andyho Warhola a málem ho zabila.

No one here gets out alive. Smrtící šedesátky

PIckozudovazuZdroj: Shutterstock

Výstřely ve Warholově studiu dokreslují obrázek šedesátých let. Staré pořádky se rozpadají a střelba na slavné a významné lidi není kdovíjak výjimečná – patří sem atentáty na prezidenta Johna F. Kennedyho a senátora Roberta Kennedyho, násilná smrt Martina Luthera Kinga a Malcolma X i zastřelení socialisty a černého pantera Freda Hamptona americkou policií. Solanasová sice na rozdíl od pachatelů právě zmíněných zločinů žádnou ze svých obětí nezabila (kromě Warhola byly terčem dvě další osoby) a sama se přihlásila policii a přiznala, přesto útok pochopitelně propírala všechna média. Atentát taky zobrazuje nezávislý film z roku 1996 I Shot Andy Warhol.

Solanasová pohrdala většinou lidí, a to včetně feministek své doby. Manifest si vydala a prodávala sama (mužům za dva dolary a ženám za jeden nebo zadarmo). Někteří konzervativci si feministky představují právě takhle – jako násilnické lesby, které nenávidí muže. Valerie se jako lesba označovala, i když během svého života chodila i s několika muži.

Solanasová ale nikdy nebyla mainstreamová feministická ikona, osobnost, ke které by se feministické hnutí – až na několik opravdu okrajových skupin – hlásilo. Mnohé feministické aktivistky se od ní distancovaly a i umělecké kruhy šedesátých let ji vnímaly jako „přehnanou“ solitérku. Valerie navíc trpěla paranoidní schizofrenií, nakonec díky tomu místo vězení po střelbě skončila v psychiatrické nemocnici. Do vězení se pak pár let poté nicméně dostala za výhružky a po odchodu z něj zemřela sama a v chudobě. U toho si údajně vydělávala sexuálními službami, což ostatně dělala celý svůj život.

Andyho Warhola nejprve okouzlila svou inteligencí – Warhol si její „hlášky“ nahrával a pak je – nepřiznaně – používal do svých filmů. Warhol jí slíbil, že se podívá na její hru Up Your Ass (Strčte si to do prdele), která se mu líbila, jenže rukopis pak ztratil a přestal s ní komunikovat. To ještě víc posílilo její paranoiu. Valerie měla pocit, že jí Warhol využil a jako „cenu útěchy“ ji obsadil do svého filmu, za který jí dostatečně nezaplatil.

Valerie se od jiných umělců obývajících tehdejší Brooklyn nejvíc lišila v jedné věci – byla opravdu chudá a často se pohybovala na hranici bezdomovectví. V raném dětství ji sexuálně zneužíval otec. V šestnácti byla matkou dvou dětí – jedno bylo vychováno jako její sestra a druhé dáno k adopci. Snad právě odtud pramení její nenávist k mužům a vzhledem k celoživotní chudobě i ke kapitalismu, obojí posílené duševní chorobou.

S.C.U.M. Manifesto
Zdroj: Beat Books

Obálka prvního vydání 1968

SCUM Manifesto byl nejprve cyklostylovaný samizdat, který autorka prodávala po ulicích. V srpnu 1968, zhruba tři měsíce po střelbě na Andyho Warhola, vychází první vydání v nakladatelství Olympia. Od té doby se kniha dočkala mnoha reedic i několika (Wikipedia uvádí 13) jazyků.

Šlem manifest
Zdroj: Obalkyknih.cz

České vydání 1998

Česky vyšlo v roce 1998 v nakladatelství Votobia pod názvem SCUM Manifesto čili Šlem manifest v překladu a s doslovem Alexandry Berkové. Na antifeministické polistopadové Česko dobré.

Muž jako neúplná žena

Není jasné, nakolik Valerie svůj manifest brala vážně – ona sama tvrdila, že smrtelně – a nakolik se jednalo o satiru. Její popis mužů nicméně zní jako přesné obrácení stovek let filozofických textů, které za slabého, neúplného člověka považovaly právě ženu. Platón psal například o tom, že pravá láska může existovat pouze mezi dvěma muži, Solanasová naopak tvrdí, že to je možné jen mezi ženami, jelikož ty jsou na rozdíl od sebestředných mužů schopné lásky.

Muže označuje za jakési duševní mrzáky od přirozenosti, za egocentrické, morálně slabé, ovládané pocity viny, studu, strachu, s malým sebevědomím. Muž chce ve skutečnosti být ženou a svoji pasivitu nenávidí, a tak z ní obviňuje právě ženu. Vzhledem ke své prázdnotě si pak vymyslel náboženství a filozofii, aby v nich upokojil svůj neklid:

„Většina mužů naprosto zbaběle promítá svou vrozenou slabost do žen, označují ji za ženskou a věří, že sami mají sílu ženy; většina filozofů čelí celkem statečně faktu, že v mužském pokolení existují jistě nedostatky, ale nedokážou se vyrovnat se skutečností, že existují pouze v mužích. A tak stav mužského pohlaví překřtili na stav Lidstva a pojali svůj problém nicoty, která je děsí, jako filozofické dilema. Tím dali své zvířeckosti figuru a grandiózně přelakovali svou nicotu na ‚Problém Identity‘ a nepřestávají pompézně žvatlat o ‚Krizi Individuality‘, o ‚Podstatě bytí‘, ‚Existenci Prapodstaty Jsoucna‘, ‚Existenciálním Modu Bytí‘, atd. atd.“

Ženy podle Solanasové takové hlouposti neřeší. Veškeré slabosti, které přisuzujeme celé společnosti, jako rasismus, vylučování lidí s jiným názorem, podle Valerie pramení pouze z mužského pocitu nedostatku sebevědomí, a jsou tedy výlučně mužskými slabosti.

Valerie se vtipně strefuje do některých odvětví filozofie, je ovšem příšerně zjednodušující a nebezpečně černobílé z mnohdy neužitečné filozofické abstrakce vinit muže jako celek. Pokud se podíváme do historie, většina mužů neměla čas se podobnými věcmi zabývat, protože – stejně jako většina žen – pracovali kdesi na poli. Mělo by tedy větší smysl cílit spíš na univerzity či akademické elity.

Kulturní války

Někteří lidé tvrdí, že politika opustila tradiční pravolevé dělení a přesunula se na pole celospolečenských debat o genderu, pojetí lidských práv či zbytečnosti humanitních věd. Jiní se obávají, že takzvané kulturní války jen zastírají skutečné problémy, například rostoucí ekonomické nerovnosti nebo rozpad sociálního státu. Další děsí ohrožení svobody slova, mizení tradičních společenských uspořádání a hodnotové vakuum.

Zastávám názor, že kulturní války jsou v zásadě nafouknuté téma, za kterým ovšem často stojí skutečný strach. Vzhledem k té nafouknutosti – byť se nejlítější bitva odehrává v USA – cloumají i naší politikou, ať už jde o stížnosti na mnohost genderů, nebo o přetahování se o ceduli All Lives Matter v Poslanecké sněmovně. Zajímá mě jejich původ, a budu proto psát o knihách, které do této oblasti vlétly výrazným způsobem a zanechaly v ní hlubokou stopu, v Česku ale nejsou příliš známé. Knihy, které by clickbaitové titulky označily za „problematické“ či „kontroverzní“.

Zatím vyšlo: 

Allan Bloom: Uzavírání americké mysli
Allan Bloom je jedním z otců kritiky politické korektnosti na amerických univerzitách – byť jeho dnes proslulá kniha o úpadku vysokoškolského vzdělávání tenhle výraz ještě nezná.

John M. Coetzee: Disgrace
Disgrace odhaluje ty nejperverznější a nejtemnější myšlenky stárnoucího muže – ať už jde o sex, nebo rasismus. Otevřeností i kritikou společenských a ekonomických poměrů může oslovit čtenáře Michela Houellebecqa, Coetzeeův hrdina se však i přes některé odporné činy snaží do světa vracet grace – důstojnost.

Válka
Zdroj: Shutterstock

Zrušme práci

Muži jsou podle Solanasové zodpovědní i za všeobecnou přepracovanost a systém peněz. Automatizace, při které by každý (resp. každá) musel(a) pracovat maximálně čtyři hodiny týdně a byl by dostatek pro všechny, nenastala pouze proto, že muži mezi sebou pro zahnání vlastní prázdnoty musí soutěžit, k čemuž si vymysleli kategorie jako „prestiž“. Muže prý fascinuje smrt a pocit viny (proto si vymysleli boha), a proto také věda, kterou rozvíjejí, se točí jen kolem válčení a běžnému pokroku – na příklad léčení nemocí – zabraňuje.

Solanasová je překvapivě utopistická. Chtěla by žít ve společnosti, kde lidi (ehm, ženy) osvobodí technologie, kde bude moct každá volit z domova a kde budou bez obav o ztrátu střechy nad hlavou rozvíjet vědu a umění společně, bez hierarchií a zbytečných soubojů.

Valeria Solanas
Zdroj: Wikimedia Commons

Valeria Jean Solanas (1936–1988)

Součástí toho by bylo i rození dětí – respektive holčiček, proč množit citové mrzáky! – ze zkumavky, protože Solanasová tvrdí, že těhotenstvím by si žádná žena dobrovolně neprošla. V této části se manifest skutečně podobná přehnanému, feminismus parodujícímu filmu Sexmise. Valeriina velmi pravděpodobně traumatická zkušenost brzkých porodů zde velmi pochopitelně hraje roli, na druhou stranu dělá velkou chybu, když předpokládá, že tak, jak to cítí ona, to jistě musí cítit a chtít i všechny ostatní ženy – což z dnešního pohledu není vlastně ani příliš feministické.

Právě myšlenku spolupráce a solidarity, která by měla nahradit současný společenský model soupeření a boje, označuje feministka Alexandra Berková ve svém doslovu k devadesátkovému vydání za hlavní nosný bod knihy. Nebyli bychom na tom skutečně lépe, kdybychom jako společnost investovali méně do válek (kde tradičně dominují muži), začali se řídit spíš společenskou prospěšností než ziskem a mnohem víc podpořili oblasti, které pomáhají všem, kde pracují ženy a které jsou tradičně podfinancované, jako je třeba zdravotnictví nebo školství?

Házet vinu na muže – tj. všechny muže – je samozřejmě nespravedlivé a nesmyslné, jelikož, jak zdůrazňuje i Berková, „mužský“ soutěživý, nesolidární model poškozuje nejen ženy, ale i většinu mužů. Valeriinu knihu tak vidí jako zoufalý výkřik jinak velmi bystré ženy, která měla hrozný život a se svým traumatem se vyrovnávala pouze nenávistí.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Násilím k míru?

Svou nenávist ale rozhodně nesměřuje jen proti mužům – v žaludku jí snad ještě víc leží ty ženy, které přijaly pasivní roli a nevzdorují zaběhnutým pořádkům. Snad ty krásné ženy, které se pohybovaly okolo Andyho Warhola a jimž místní umělci věnovali čas raději než jejímu prokazatelnému intelektu. Ona sama o tyto muže nestála, nechtěla s nimi navazovat vztahy ani mít mít sex, ale chtěla, aby ji braly vážně jako spisovatelku.

Když říká, že ženy, jediná stvoření, která se dokážou sama zabavit a dělat skutečně přínosné věci, se snaží primárně ostatním neublížit a obklopovat své okolí láskou, sama si samozřejmě protiřečí. Zmítaná nenávistí a volající po násilí, by podle svých vlastních kritérií jen těžko mohla být ženou.

Navrhuje Solanasová jednoduše pozabíjet všechny muže? Když se jí na to jeden její kamarád (ano, měla i mužské kamarády, někteří z nich dokonce měli rádi její manifest) zeptal, odvětila, že to nebude potřeba. Podle Solanasové nadvláda žen – stejně jako dříve předpovídaná komunistická revoluce – přijde sama, protože muži se zničí sami. Sebenenávistí, válkami, drogami a tak dále.

Solanasová by ráda nechala žít ty muže, kteří přijmou svou pasivní roli. Pozitivně se dívá třeba na gaye. Označujeje vlastně za takové položeny, protože se svým chováním ženám přibližují – to je, mimochodem, z dnešního pohledu dost nepěkný stereotyp. Valerie ale potřebuje celý svět nacpat do svého černobílého vidění a na rozmanitost skutečné společnosti, politickou korektnost nebo smířlivé řeči kašle. Chce urychlit to, co považuje za přirozený chod věcí, a ženskou utopii nastolit hned. Její revoluce bude násilná, a pokud by měla zahrnovat i pochody, budou pouze – podle jejích vlastních slov – přímo přes „prezidentův ksicht“.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo