NE a NEVÍM
Mexičané jsou tvorové velmi komunikativní. A součástí vší téhle komunikativnosti je i jeden zásadní rys, který se prolíná celou společností napříč věkovými skupinami i společenským postavením. Slovíčko NE je pro ně totiž relativní velkou neznámou, stejně jako NEVÍM (určití jedinci jsou schopní odmítnutí a přiznání nevědomosti, ale většinou je to doprovázeno výrazem híjole, ekvivalentem „šmankotepanenkopodsrpenská“).
Začíná to, když se zeptáte na cestu – Mexičané se vám budou pravděpodobně snažit poradit, i když nebudou mít ani zaboha tušení, na co se jich vlastně ptáte. Radou nad zlato je v tomhle ohledu ptát se buď Googlu (lepší volba) nebo policajta (občas taky neumí říct ne) anebo případně tří různých kolemjdoucích.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
Když jeden řekne doprava, druhý doleva a třetí zase doprava, je poměrně dobrá šance, že váš cíl bude tam, kde uvedli dva ze tří – tedy vpravo. Podobné je to při plánování čehokoliv, od rodinné oslavy až po mezinárodní festival. Kladná odpověď na vámi nabízenou spolupráci, veselici či jen prosté společné kafe absolutně není zárukou realizace. Neptejte se mě, jak skutečně poznat zájem, sama v tomhle dodnes strašně plavu. Existují samozřejmě čestné výjimky a nerada bych tímto bodem Mexičany jakkoliv hanila, jen jsou ty jejich nepříjemné pocity, když už vážně na to „ne“ dojde, poměrně úsměvné.
NA ZDRAVÍ!
Mexičané jsou tvory komunikativními i při obyčejném kýchání (i když v tomhle ohledu možná kartami zamíchá COVID a kýchnutí už nebude tak společensky kvitované jako dřív). Když kýchnete kdekoliv na ulici (včetně přeplněného metra, kde je hlava na hlavě), ozve se z okolí sto různých hlasů se slovem ¡salud!, tedy na zdraví! Slušností je na to vždycky (jako fakt vždycky, pořád se to sama učím) odpovědět vyjádřením díků. A tak to v tom přeplněném metru občas vypadá následovně: HEPČÍ! ¡Salud! ¡Salud! ¡Salud! ¡Salud! ¡Salud! ¡Salud! ¡Salud! (opakujte ve své představivosti až do nekonečna), následované vaším ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! ¡Gracias! (jak kroutíte hlavou kolem jak na obrtlíku, abyste patřičně poděkovali všem, kteří vám přáli pevné zdraví).
DOBROU CHUŤ!
Komunikaci se nevyhneme ani u jídla. Ono vlastně jedno souvisí s druhým – Mexičané neustále o jídle mluví. Rozumějte – když něco jedí, mluví o tom, jak je to dobré. Když už to patřičně pochválili, začnou si vzájemně doporučovat, kde co dobrého jedli. Jakmile dojedí, spustí debatu o tom, co kde budou jíst příště. Zajímavá je i komunikace při odchodu z restaurace. Kdokoliv opouští jakékoliv restaurační místo, loučí se relativně hlasitým adiós mířeným k personálu, ale také k nejbližším stolům.
Těm kromě rozloučení i popřeje ¡provecho! , tedy dobrou chuť. Do téhle chvíle je to vlastně jen milé, ale ne rozhodně zajímavé. Zajímavá je až odpověď těch, co u stolů stále debužírují, a odpovídají těm odcházivším. Mexické nepsané komunikační kánony velí, aby touto odpovědí bylo gracias, igualmente – tedy díky, nápodobně. Co na tom, že jsem právě popřál dobré chuti někomu, kdo už je dávno po jídle a je zrovna na odchodu.
Touhle „nejsvětější trojicí“ to ale rozhodně nekončí, příště zase o dalších komunikačních tématech.
