Pamukův nový román: Vesmír zvaný Istanbul a láska, která se rodí po svatbě

Aleš Palán Aleš Palán
24. 9. 2020 11:48
Bozu, kvašený, lehce alkoholický nápoj, si návštěvník Istanbulu může koupit i dnes. Ne ovšem od pouličního prodejce, jako je Mevlut, hlavní postava česky nedávno vydaného románu Orhana Pamuka nazvaného Cosi divného v mé hlavě. Dnes ji dostane balenou v supermarketu.
Orhan Pamuk s Istanbulem za zády.
Orhan Pamuk s Istanbulem za zády. | Foto: Shutterstock

Mevlutův už tak skromný výdělek se od té doby ještě snížil. To hlavní mu ale nové technologie výroby tradičního osmanského nápoje nevzaly - ulice města, které mohl dál procházet a vyvolávat: "Bozá, bozá."

Osmašedesátiletý nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk v rozsáhlé prozaické fresce zachycuje roky 1969 až 2012, kdy se změnilo úplně vše. Lidé z tureckého východu ve městě na Bosporu hledali nejen nové příležitosti, ale chtěli si podržet i to, co nechali doma - tradiční vztahy, domluvené svatby, únosy nevěst, skromné hospodářství za domem.

Město otevřelo náruč a vše pojmulo do svého vesmíru. Jako by jeho obyvatelé ani nevyznávali monoteistický islám, ale hinduismus, tedy víru, která jakéhokoliv nového boha či světce nadšeně zařadí do svého nepřehledného pantheonu.

V bobtnajícím Istanbulu se setkáváme s mafiemi, kurdskými levičáky, nuzáky bez původu a budoucnosti, s šestiproudými dálnicemi, krevní mstou, tajnou dervišskou lóží. A také s láskou, která se prý nejlépe rodí až po svatbě. Vždyť stačí letmé setkání, krátký pohled do očí, který je víc než osud, je to úmysl. Nad tím vším se klene důraz na osobní čest, ať už to v nové době znamená cokoliv.

Největší turecké město ukazuje jeho nejslavnější spisovatel jako dílo zrychlené evoluce. Silní požírají slabé, ale když slabí spolupracují, vyplatí se to nejen jim. Nečekaně, zdánlivě z ničeho, vznikají nové druhy, některé vysloveně endemické. Pokud si chtějí podržet vývojový úspěch, musí se znovu rychle proměnit.

V pohybu je zkrátka všechno: politici, vztah k náboženství, dokonce i k základnímu axiomu, jakým je Turecká republika. Pamuk tomu víření dává přehledný odstup a zároveň niterný ponor. Nic jiného než velké, rozmáchlé dílo, v českém překladu čítající 488 stran, se od něj ani čekat nedalo.

Orhan Pamuk letos v květnu při procházce Istanbulem v době karantény.
Orhan Pamuk letos v květnu při procházce Istanbulem v době karantény. | Foto: Shutterstock

Čtenáře může polekat seznam postav a chronologie příběhu, která je vyčleněna zvlášť. Měl by ale zůstat bez obav. Příběh či lépe řečeno příběhy jsou přehledné a logické, karty hlavním hráčům záhy rozdané a do děje vstupují už jen solitéři.

Intimní příběh Mevluta a jeho blízkých Pamuk rozehrává v dramatickém allegru, trochu nečekaně ale chybí závěrečné grande finale. Ve třetí třetině naopak kniha poněkud ztrácí rytmus.

Hlavní postavy už nezažívají zlomové situace, které lámou jejich představy, způsoby a tradice. Už jen obyčejně žijí, vdávají své děti nebo zůstávají bezdětní. Stěhují se na jiná místa - z nuzných chatrčí, které si před desetiletími vystavěli na zabraných pozemcích, do činžáků, které tam nyní budují developeři. Mohou si to dovolit, protože co ještě nedávno bylo na kraji Istanbulu, je dnes v jeho širším centru a cena pozemků tomu odpovídá. A co bylo nelegální, je dnes akceptované.

Město na Bosporu mezitím přijalo dalších 10 milionů obyvatel a svým způsobem se odevzdalo těm, kteří přišli včas a zabrali si kus nehostinného kopce.

Pokud čtenář odhalil toho skutečného hrdinu Pamukova románu, tedy Istanbul jako takový, ztrátu dynamiky moc nepocítí. Lidé už jsou usazeni na svém a mají víc prostoru pociťovat to podivné ve vlastních hlavách, ujasňovat si, které postoje jsou soukromé a které veřejné. Veliké město se ale žene dál a nese je s sebou.

Obal románu Cosi divného v mé hlavě.
Obal románu Cosi divného v mé hlavě. | Foto: Argo

To město přitom neznamená chrám Hagia Sofia nebo slavný sultánský palác. Byť se děj odbývá převážně na evropské straně metropole, monumentální svědci osmanské minulosti v něm nehrají žádnou roli. To podstatné se děje na periferii, i tehdy, když se město rozšíří o další desítky kilometrů.

Nového Pamukova díla se pro nakladatelství Argo ujal autorův dvorní překladatel do češtiny Petr Kučera. Jeho práce je zárukou kvality a pochopení reálií. Pamukovy spisy v Argu zůstávají typografickou lahůdkou.

O to víc tentokrát mrzí odfláknutá redakční práce, zjevné překlepy či stylistické chuchvalce, které jsou vadou na kráse jinak jedinečného rozmachu.

Orhan Pamuk: Cosi divného v mé hlavě

(Přeložil Petr Kučera)
Nakladatelství Argo 2020, 488 stran, 498 korun

 

Právě se děje

Další zprávy