29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Kolonizátor Jan Novák

25.9.2020

Kamenujte toho, kdo necítí vinu. Za cokoli a za všechno

Mírné zaševelení údivu vyvolal manifest sestavený „skupinou vysokoškolských studentů a pedagogů“ vyzývající k dekolonizaci našeho myšlení. Manifest zveřejnil v plném znění server A2larm. Naše současná identita se zakládá na představě o kulturní nadřazenosti nad ostatními, píše se tu. Zapomínáme na to, že profitujeme z ekonomické nerovnosti a to že je podstata onoho koloniálního myšlení. Následuje výčet toho, co „odmítáme“ a co „chceme“, a vše vyústí ve výzvu kriticky hodnotit svou pozici a naslouchat druhým. Tím tedy započne dekolonizace našeho myšlení.

My a kolonie

O krutostech prováděných Evropany v afrických kolonií se už v jednom období naší moderní historie hodně psalo. Bylo to za Protektorátu, kdy u nás vycházely překlady německých spisů pranýřujících řádění anglických kolonizátorů. Nikde se tu nepsalo o tom, že Německo mělo v Africe své kolonie do roku 1918 také a že krutosti zde provozované si s těmi anglickými, francouzskými nebo belgickými v ničem nezadaly. Rakousko-Uhersko ale koloniální expanzi zaspalo. Úsměvnou kartografickou kuriozitou je Země Františka Josefa, shluk ostrovů obydlených medvědy, do map zanesených Rakušanem, ale mocnář si je nikdy nenárokoval. Zato podpořil dr. Emila Holuba při jeho druhé cestě do Afriky v létech 1883 až 1887. Český cestovatel zde dokonce vyjednával s náčelníky o odkupu rozsáhlých území, nicméně je fakt, že se do spárů habsburské orlice nedostala ani píď africké země. O generaci později cestovatel Jan Havlasa usiloval o to, aby nově vzniklý československý stát měl podíl na koloniální kořisti a získal doposud německé Togo. Blouznil o tom, že by državu mohli spravovat demobilizovaní legionáři přesunutí z Ruska. Horký brambor v českých dlaních nespočinul, postarali se o něj Britové s Francouzi. My jsme od té doby z toho venku, což zjevně není důvod pro to, proč bychom se neměli kát.

Není to vůbec nic úsměvného. Zapadá to do širšího konceptu, který se zvolna stává dominantní částí charakteristiky současnosti. Přebírání viny, kritické hodnocení vlastní pozice, nejčastěji se tomu říká reflexe, najdeme v pozadí zdánlivě nesouvisejících, někdy na pohled až protikladných myšlenkových a politických proudů. Kam se podíváte, tam stojí někdo a ujišťuje vás, že nesete vinu za to či ono, o čem jste možná ani neslyšeli anebo se to stalo desítky let před tím, než jste se narodili.

Pocit viny

Ničemu člověk tak snadno a rychle neuvěří, jako když ho někdo ujišťuje, že se mu ukřivdilo a má na něco nárok. Hnutí BLM vypustilo z láhve džina a toho už nikdo nikdy nenasouká zpátky. Opačně to funguje také. Je to patrné i na příkladu s českými kolonizátory. Po první reakci „je to nesmysl“ o tom začnete přemýšlet a nakonec si řeknete, ono na tom něco je. Připomenete si Holuba a Togo a nad hrnkem kafe začnete přemýšlet, kolik asi dostal ve výplatě ten, kdo to kafe pěstoval. Pak si pustíte televizi a tam vám budou dokladovat, jak ti Češi za války pracovali ve zbrojovkách pro wehrmacht a dostávali za svoji píli potravinové lístky na přilepšenou. Načež otevřete noviny a zrak vám padne na stať o tom, jak si ten komunismus zavinilo obyvatelstvo. protože si ho nechalo líbit. Jste-li mužem, odložíte noviny s pocitem spráskaného psa, protože nesete část viny za ženskou obřízku, a pokud nedejbože jste ženatý běloch, měl byste se stydět za ústrky, jimž jsou vystaveni zoufalí příslušníci LGBTXYZ, už dávno jsem ztratil o té bobtnající zkratce přehled. Z čehož mám silný pocit viny.

Když si to takto srovnáte vedle sebe, z mlžiny jednotlivostí vyvstává nezamýšlený, nekoordinovaný, zato ale zřetelný záměr. Menšina uvědomělých (už je na to termín „woke“) tu stojí proti většině individuí druhého řádu, jíž je třeba pocit viny vnuknout. Za cokoli a za všechno, počínaje úhynem korálových útesů v Austrálii až po vyvraždění Lidic. Samozřejmě, že hlasatelé viny ji na sebe berou také, vždyť oni s tím přišli (viz: likviduje v sobě kolonialistu), ale je to, jako když celebrující kněz volá u oltáře „mea culpa“. My, co jsme dole, jaksi vnímáme, že on se svou culpou je spasení mnohem blíž než my, nehodní. Křesťanské církve ovládaly masy lidí na principu strachu ze smrti. Ten dnes už nefunguje, umírá se až za dlouho, že kdo by na to myslel. V pocitu viny se podařilo najít vhodnou náhradu. Opět jde o ovládnutí mas přes jejich myšlení.

Pod tím dekolonizačním manifestem v A2larm není nikdo podepsaný. Zatím. Buďte si ale jisti, že se signatáři pohrnou. Nebude to dlouho trvat a v humanitních oborech a v kultuře bude taková konverze kvalifikační předpoklad, něco jako absolvování VUMLu v minulém režimu. Cesty jsou rozličné, pokaždé se najde nějaký jiný trik, jiný princip, ale výsledek je vždycky stejný: zglajchšaltované nesvobodné myšlení, ochromená kreativita, zotročení osobnosti.

Jděte tedy a přemýšlejte, za co ještě nesete vinu. Když se včas přihlásíte, bude se vám to hodit.

LN, 23.9.2020

Neff.cz