Tak trochu ve stínu řádění koronamršky proběhla médii zpráva o tom, že na udělení prestižní Nobelovy cenu míru byl nominován americký prezident Donald Trump. Navrhl ho na ni poslanec norského parlamentu Christian Tybring–Gjedde.

I když on má vlastně nominace dvě. Byť ta druhá je jen sdílená. Netýká se totiž přímo jeho osoby, ale vlád USA, Srbska a Kosova (zde). Návrh vznesl švédský poslanec Magnus Jacobsson za „společné úsilí pro rozvoj míru a ekonomických vztahů skrze dohodu podepsanou v Bílém domě“. I když na rozvíření debaty o tom, zda si americký prezident Nobelovu cenu míru opravdu zaslouží, by klidně stačila i nominace jedna.

Rozhodně nelze přehlížet jeho významné úspěchy v úsilí snižovat mezinárodní napětí. Má neopomenutelné zásluhy na dosažení podstatného pokroku v mírovém procesu na Blízkém východě, kde si podali ruce zástupci Izraele se zástupci Spojených arabských emirátů a Bahrajnu a navázali spolu diplomatické styky (zde). Tím to ovšem nemusí skončit a další mírové dohody by mohly následovat (zde). Má se údajně jednat o dalších šest až devět států včetně Saúdské Arábie. Pokud by se to povedlo, tak by to byl dle mého soudu nejvýznamnější mírový počin od doby, kdy Ronald Reagan a Michail Gorbačov odpískali studenou válku. I když nobelovku si za to odnesl jen druhý z nich.

Nastartovat nadějnou cestu k ukončení jiné, i když menší, studené války se ostatně podařilo i Donaldu Trumpovi. To když dokázal zprostředkovat rozhovory mezi oběma Korejemi. Byť jde zdánlivě jen o konflikt lokálního rozsahu, jeho nebezpečí spočívá v tom, že má potenciál zatáhnout do případné „horké fáze“ i velké světové hráče. A i když si Korejci z obou stran hranice kolem krku zatím nepadají, je velkým úspěchem už jen to, že si po něm alespoň tak moc nejdou. Kim zkrátka díky Donaldu Trumpovi zkrotnul, přestal harašit zbraněmi a na rozděleném Korejském poloostrově po mnoha desetiletích konečně svitla naděje na mírové řešení.

Donald Trump má také zásluhy na tom, že USA jako jediné dokáží držet na uzdě Číňany. Ti totiž dle mého soudu neberou nikoho jiného opravdu vážně. A ani Rusové si nechtějí Spojené státy moc naštvat. Obzvláště poté, co se americký prezident rozhodl část vojáku přemístit z Německa blíže k jejich hranicím. Konkrétně do Polska (zde). I když Rusové směrem na západ spíše štěkají, než koušou, tak míru v Evropě určitě neublíží, když budou vědět, že nic víc než to štěkání jim neprojde.

Donald Trump by si zkrátka nobelovku zasloužil jako málokdo a pokud by ji opravdu dostal, ocitla by se v rukou z nejpovolanějších. Což je zřejmé ještě markantněji, když se člověk podívá do seznamu těch, co ji obdrželi před ním (zde). Jedním z nejkontroverznějších rozhodnutí Nobelova výboru bylo udělit ji v roce 2009 Baracku Obamovi. Dostal ji totiž v době, kdy do prezidentského úřadu teprve nastoupil. Údajně za jeho „vizi světa bez jaderných zbraní“. I když podle mne byla rozhodujícím faktorem jeho barva kůže, a tedy fakt, že jde o prvního černocha ve funkci amerického prezidenta. Už tenkrát to ostatně ve světě vyvolalo řadu nesouhlasných reakcí (zde), přičemž rýpnutí si neodpustil ani Václav Havel (zde). A když se později ukázalo, že se veškeré „mírové úsilí“ pana Obamy omezilo jen na pronášení prázdných frází, posypal si hlavu popelem dokonce i Nobelův výbor (zde).

Ten ovšem neměl šťastnou ruku už dva roky před tím, kdy se nositelem nobelovky stal Al Gore, u kterého ocenil jeho „úsilí o ochranu klimatu“. Dostal ji přesto, že britský soud v souvislosti s jeho filmem „Nepříjemná pravda“, pojednávajícím právě o dopadech lidské činnosti na klimatické změny, rozhodl, že hned v devíti případech uváděl nepravdivá tvrzení (zde). To ovšem nebyl jeho jediný škraloup. Již před udělením ceny bylo totiž veřejně známo, že ve svém soukromí si s nějakou ekologií a ochranou klimatu hlavu zrovna neláme (zde). Zkrátka obyčejný pokrytec, který „káže vodu a pije víno“.

V roce 2001 dostala Nobelovu cenu za mír OSN. Jejím deklarovaným cílem je zachování míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Jenomže ten se jí už dávno nedaří naplňovat. V současnosti je z ní totiž neakceschopný moloch, jehož „mírové aktivity“ se omezují jen na to, že různě po světě posílá „modré přilby“ (ty mají nobelovku už od roku 1988), které bezmocně přihlížejí tomu, jak se mezi sebou znesvářené strany řežou hlava nehlava, a ony jen počítají civilní oběti. Nebylo tomu tak vždycky. Třeba za první války v Zálivu svoje poslání OSN splnila. Tehdy se pod jejím mandátem podařilo mnohonárodním vojenským silám dát iráckému agresorovi najevo, že přepadat svoje sousedy se zkrátka nedělá. Jenomže od té doby uběhlo už třicet let...

Ovšem asi největším znevážením Nobelovy ceny za mír bylo její udělení šéfovi Organizace za osvobození Palestiny (OOP) Jásiru Arafatovi. Dostal ji v roce 1994 spolu s izraelskými politiky Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem za dosažení mírové dohody o autonomii v pásmu Gazy a Jerichu (zde). Výměnou za to uznali Palestinci stát Izrael a zavázali se, že OOP ukončí teroristické útoky a přestane usilovat o jeho likvidaci. Při pohledu na současnou blízkovýchodní realitu je však zřejmé, že pro získání nobelovky někdy stačí držet se taktiky „slibem nezarmoutíš“...

Zkrátka, když člověk porovná „mírové zásluhy“ některých jejích dřívějších nositelů s dosaženými úspěchy Donalda Trumpa, tak si posledně jmenovaný něco tak zprofanovaného jako Nobelovu cenu za mír snad ani nezaslouží. Ale ono je to vlastně jedno. Jako „bílý heterosexuální muž“ totiž v současné politické a společenské atmosféře stejně nemá šanci. Leda by se prohlásil za „černou lesbu“...