Než budu pokračovat líčením dalšího levelu komunistického Matrixu, jímž bylo studium na střední škole koncem 50. let, chci se zastavit u komentářů k předchozí části. Někdo napsal, že jsem minulým režimem procházel jako nůž máslem a že na střední školu jsem se dostal protekcí. Pisatel si zřejmě plete pojmy, neboť na gymnázium jsem se po komunistickém zarachu studia na elektronické průmyslovce dostal nikoli z protekce, ale úskokem, což je naprosto něco jiného. Z komentářů též vyplývá, že se čtenáři mezigeneračně rozdělili. Ti, kteří jako já prožili větší část produktivního života v totalitním režimu, mi dávají za pravdu a někdo dokonce uvedl, že má pocit, že píšu o něm. Naopak ti mladší, kteří za komunistického režimu maximálně za sebou tahali kačera v mateřské školce, komunistickou totalitu zlehčují a znovu a znovu se objevuje názor, že Češi si zavinili komunismus sami volbami v roce 1946 a že moje líčení je jen pokusem zbavit se viny za kolaboraci, poněvadž jsem přece pro komunisty pracoval.

Napřed k tomu prvnímu. Na zjištění, že se jedná o účelovou lež, stačí si položit prostou otázku: Zvítězil by v Československu komunismus, kdyby místo Koněvových osvobodily Čechy Pattonovy tanky? Anebo v modifikované verzi: Stalo by se Československo sovětským satelitem s diktaturou proletariátu, kdyby na Jaltě nepostoupil Roosevelt Stalinovi jako sféru vlivu vše na východ od Labe za slib pomoci proti Japonsku? A do třetice, nechť tito rozumbradové vysvětlí, proč silně protikomunistické Polsko opsalo tutéž trajektorii (o Maďarsku ani nemluvě) jako Československo. Polské referendum v roce 1946 a volby v roce 1947 polští komunisté s pomocí Sovětů (jejich poradci volby organizovali) zfalšovali a totéž by čekalo Československo, kdyby volby v roce 1946 dopadly pro KSČ nepříznivě. Tedy na tom, kdo a jak volil, vůbec nezáleželo.

Samozřejmě tyto historické úvahy by byly passé, kdyby lež o dobrovolné účasti Čechů na komunismu neměla značný politický potenciál i v současnosti. Jaký je její skutečný účel, odhalí detektivní otázka cui bono, tedy komu dnes prospívá tvrzení, že Češi si zapříčinili komunismus sami. Pokud odhlédneme od zatušování skvrny na americkém vyjednávání se Stalinem, hodí se tato lež do krámu všem postkomunistům, neboť legitimizuje komunistické převzetí moci a dává mu punc demokratičnosti. A dále je velmi výhodná pro eurounijní doktrínu superstátu, kde po odchodu Velké Británie hraje v EU již ničím neomezený prim Německo. Pokud se prosadí názor o dobrovolné účasti Čechů na komunismu, rozředí se tím vina Němců za nacismus. Budou moci říkat – a takové hlasy už zazněly – podívejte se, my jsme si upekli Hitlera a vy zase Stalina, tak jsme si kvit. Jenže to je právě lež – Němci si vypěstovali nacismus na vlastní zahrádce většinovým úsilím, kdežto komunismus dovezly do Československa sovětské tanky – poprvé v květnu 1945 a podruhé v srpnu 1968. Proto je nutné čelit názoru, že patříme do téhož pytle s národními vinami jako Němci, a že je tudíž třeba opustit co nejdříve koncepci národních států, když takto selhala.

A teď krátce k tomu druhému. Názor, že není rozdíl, když něco nemorálního dělá člověk dobrovolně nebo z donucení, se dá nazvat morální purismus. A lidé, kteří tvrdí, že si starší generace zadala s komunismem a umožnila jeho existenci, jsou typickými morálními puristy a navíc pokrytci, protože za svůj dnešní spokojený život vděčí mimo jiné i oné „spoluúčasti“ rodičů na komunismu. Pokud se tedy starší generace v minulém režimu „ušpinily“, činily tak kvůli svým dětem. Morální puristé si to zřejmě neuvědomují a nepřipouštějí si, že takto napadají a pomlouvají vlastní rodiče a prarodiče – a to je ještě větší chucpe než být pokládán za komunistického kolaboranta. Takže vy, milí čtenáři z čeledě morálních puristů, než mi opět napíšete, že jsem spolupracoval s komunismem, se zamyslete nad vlastními rodiči a prarodiči, nad tím, zda jste schopni vmést jim do očí obdobné obvinění z kolaborace.

Ještě závěrečné přirovnání. Dnes se globálně řeší otázka otroctví v USA a kdo za ně nese vinu. Podle morálních puristů by hlavní vinu nesli otroci sami, neboť otrokářství jižanských států drželi v chodu oni. A že to nebylo dobrovolně – to je přece fuk. (Pro ty, kteří přemýšlejí na úrovni mazacích robotů na sociálních sítích upozornění – předchozí věta je ironická nadsázka – a toto je opět ironická nadsázka v ironické nadsázce.)

V naší třídě SVVŠ na tehdejší Koněvově ulici sedělo v lavicích třicet osm avatarů a proti nim další za katedrou, protože učitelé skrývali své skutečné názory ještě mnohem pečlivěji než žáci, neboť jim šlo o víc – o existenci. Teprve o dost později jsem dokázal rozklíčovat, kdo z profesorů komunistický režim skrytě nenáviděl a kdo své názory dokonale skrýval, poněvadž usiloval o místo asistenta na vysoké škole nebo o jiný kariérní růst. Čitelní byli jen ti, kteří se přímo vezli na komunistické vlně – jako třeba ředitel, bývalý politruk z Vojenské akademie Antonína Zápotockého, který dostal ředitelské místo jako sinekuru po odchodu do výslužby a na hodiny ruštiny přicházel ve starých zelených kalhotách, jež mu zbyly z uniformy.

Samozřejmě jsme zažívali všechno, co k životu středoškoláků patří ve všech dobách a všude na světě – první lásky, nedělní taneční čaje, taneční, sport, zájmové kroužky a hudební záliby (mým spolužákem v paralelní třídě byl Míša Polák a na gymnáziu měla kořeny bigbeatová skupina Synkopy 61), ale pořád zde byla třináctá komnata, kam nikdo nikdy z nás nevstoupil – nikdy se nemluvilo o tom, co si myslíme o režimu, o falešné realitě Matrixu, ve kterém žijeme. Vlastně ani dnes nevím, jak tehdy mí spolužáci smýšleli a na abiturientských srazech se na to bojím zeptat. Stačilo, když jsem zjistil, že spolužák, se kterým jsem poslední dva ročníky seděl v jedné lavici, to dotáhl po absolvování vojenského učiliště až na podplukovníka a zástupce velitele útvaru Pohraniční stráže na jižní Moravě, a po roce 1990 získal prestižní místo vedoucího pracovníka ve velké bezpečnostní agentuře. Jen v jednom případě mi již zesnulý spolužák H. potvrdil, že i jiní měli stejné pocity jako já. Ačkoli byl chytrý a nadaný, studium z protestu flákal a hrál si na pozéra, provokujícího pozéra. To já nemohl, já se snažil pochytat ze zideologizované výuky (hlavně v humanitních předmětech), co se jen dalo.

Jediným kantorem, který občas nechal svého avatara zmizet a nahradil ho skutečným člověkem, byl PhDr. J. J. V hodinách občanské výchovy a dějepisu tu a tam naznačil, jak falešný je obraz, který se nám místo reality podsouvá. Měli jsme společný zájem o sci-fi, dokonce jsem panu profesorovi půjčil okamžitě rozebraný sborník amerických sci-fi povídek, který pod názvem Labyrint sestavil Adolf Hoffmeister (1962), aniž bych tušil, že se jednou potkáme na Draconu jako spisovatelští kolegové.

Nejvíce mě ubíjela výuka českého jazyka, potažmo české literatury. V té době už jsem si pravidelně kupoval Literární noviny a od roku 1959 měsíčník pro literaturu, umění a život Plamen, který vedl Jiří Hájek a přispívali do něho autoři jako Bohumil Hrabal, Vladimír Páral, Václav Havel, Josef Škvorecký (poslední šéfredaktor), Milan Kundera, Arnošt Lustig, Jan Procházka a též se zde objevila próza Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče (v roce 1963), první dílo o životě ve stalinském gulagu. Publikovali zde i Vladimír Neff, František Nepil, Milan Uhde a Dominik Tatarka a praktický každý, kdo něco v české literatuře a kultuře znamenal, ale též ekonom Ota Šik a další. Ilustrace vytvářely takové osobnosti jako Adolf Born, Jaroslav Malák, Neprakta, Vladimír Renčín a Ivan Steiger, autory fotografií byli Miroslav Hák, Vilém Heckel a Ladislav Sitenský – co jméno, to pojem. Toto byla moje učebnice literatury a vůbec kultury a to, co se uvádělo v osnovách českého jazyka, jsem při jedné hodině češtiny veřejně odmítl. Příslušná profesorka, taková postarší bezbarvá paní, mě pak pozvala do kabinetu a téměř plačky řekla, že podrývám její autoritu. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem se choval velmi bezohledně, že možná to vyučování češtiny bylo jediné, co jí zbylo, a od té doby jsem se jakékoli kritiky na jejích hodinách zdržel. Plamen po roce 1969 skončil; přestože do něho přispěl i Gustáv Husák, prvním činem jeho normalizační politiky bylo vydávání časopisu zastavit. Plamen byl vůbec ten nejlepší kulturní počin, který za komunistického režimu vznikl – a proto musel být zadupán do země.

Velkou trhlinu v krunýři komunistické propagandy způsobila na jižní Moravě a hlavně v Brně rakouská televize. Pravda, již předtím se poslouchala Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a mládež si ladila pověstné Radio Luxembourg, což byla anglicky hovořící stanice pro americké vojáky v Evropě. Vysílala však hlavně populární hudbu, takže jsem si tam poslechl Elvise Presleyho. Na Moravě však byly tyto stanice špatně slyšitelné a Svobodná Evropa mohla být jako soukromá stanice legálně rušena. Můj strýc Pepa byl nadšený radioamatér a jako jeden z prvních měl televizi (Tesla 4001 s obrazovkou jako větší pohlednice) vlastnoručně předělanou na západní normu CCIR. To byla další komunistická obezlička, místo převzetí západní normy pro VKV vysílání (rádio, televize) se ve východním bloku zavedla frekvenčně posunutá norma OIRT a teprve v 80. letech se začaly vyrábět přijímače s oběma normami. Televizory se lišily mezifrekvencí, která oddělovala video signál od audia. U OIRT to bylo 6,5 MHz, u CCIR 5,5 MHz, takže každý Brňák, který chtěl sledovat rakouskou televizi, si musel mezifrekvenci doplnit a opatřit přepínáním, aby měl jak normu CCIR, tak OIRT. Když začalo v červenci 1961 vysílat televizní Studio Brno, rozhodl se ke koupi televizoru i táta (Tesla 4102U Mánes) a ihned nechal přidat normu CCIR. Prakticky každý večer jsme napřed od 19:00 vyslechli komunistickou verzi denních událostí na ČST a v 19:30 přepnuli na „Zeit im Bild“, tedy na pravdivé zpravodajství rakouské televize. Ještě důležitější, než že se člověk dozvěděl, co se ve světě skutečně děje, byl fakt, že porovnáním se daly odhalit principy a pravidla komunistické propagandy, co komunistickou věrchušku a Moskvu nejvíce pálí, takže si člověk mohl vytvořit něco jako „převodní slovník“ a v dalším případě komunistickou propagandu přímo dekódovat.

Problém byl s kvalitou signálu, navíc mezi mým tátou a strýcem panovala bratrská řevnivost, která se projevovala i soutěžením, kdo má lepší „Vídeň“. Napřed se elaborovalo s anténními systémy a táta položil strýce Pepu definitivně na lopatky, když pořídil otočnou anténu. Její nosná tyč, která se mohla otáčet, byla na půdě spojena velocipédovým převodem s trubkou, jež procházela podlahou půdy až do naší koupelny (naštěstí jsme bydleli v nejvyšším poschodí). Mým úkolem pak bylo každý večer trubkou otáčet a přestat, když táta z obývací kuchyně vykřikl, že teď je obraz nejlepší.

Po zkušenostech s přijetím na střední školu jsem věděl, že na vysokoškolské studium lukrativnější oborů jako třeba anglistika nebo žurnalistika mohu zapomenout, že si musím podat přihlášku na vysokou školu, na niž kvůli obtížnosti studia málokdo chce jít. V Brně byla po medicíně druhou nejobtížnější vysokou školou Fakulta elektrotechnická VUT, kde měli takový nedostatek zájemců, že brali i trojkaře, a tu jsem si zvolil. Jako všichni kluci jsem se chtěl stát námořníkem, jenže mě to nepustilo ani v dospívání, a když nevyšla střední škola, doufal jsem, že po studiu elektrofakulty si najdu zaměstnání jako elektrotechnický důstojník na některé lodi Československé námořní plavby. Unikalo mi, nebo jsem nedomyslel, že Československá námořní plavba byla součástí operativy tajných služeb a její lodě případ od případu pašovaly zbraně, munici a výbušniny povstaleckým hnutím po celém světě, hlavně do Afriky. To byl i případ čs. lodě Lidice, která byla 7. dubna 1959 zadržena u marockého pobřeží francouzskou fregatou La Bearnais, neboť pašovala zbraně pro alžírské povstalce z Fronty národního osvobození.

Na FE jsem studoval ve „zlatých šedesátých“, kdy se i v Československu začal drolit rigidní komunistický systém. Důvody byla ekonomické, celý východní blok se dostal do ekonomické krize, žádný pětiletý plán se nepodařilo nikdy splnit a ten třetí, od roku 1960, se zhroutil na samém začátku. Československo s rozvinutou průmyslovou strukturou bylo postiženo jako první a nejvíc. Nutnost ekonomických reforem byla zřejmá a tohoto úkolu se ujal profesor Ota Šik, avšak bez zavedení tržní ekonomiky, kterou komunistická ideologie zakazovala, byl jeho úkol řešitelný asi jako kvadratura kruhu. Tehdy se začala rozevírat mezi sovětským blokem a Západem technologická propast. Západ začal zavádět moderní metody výroby a řízení opírající se o samočinné počítače, avšak stalinská encyklopedie z roku 1949 prohlásila kybernetiku za buržoazní pavědu, obdobně jako o patnáct let dříve prohlásili nacisté zase za židovskou pavědu kvantovou fyziku, takže Východ promeškal nástup digitální revoluce. Následky však nebyly tak drtivé, protože válka mezi Západem a Východem byla pouze studená, nicméně zde se kladly základy k Reaganovu „uzbrojení“, které pak položilo komunistický blok na lopatky. Sovětský svaz měl převahu pouze v oblasti velkých raket diky jednoduchému, ale přitom geniálnímu nápadu raketového konstruktéra Koroljova, který sice převzal koncepci původního von Braunova motoru pro V-2, ale motory sesvazkoval – strategická raketa R-7, k níž přidáním 3. stupně vznikl kosmický Vostok, měla de facto 20 raketových motorů, neboť z těch pěti oficiálně uváděných měl každý čtyři samostatné spalovací komory. Nicméně koncem šedesátých let Sověti ztratili dech i v této oblasti.

Jako studenti oboru elektro jsme mohli tuto propast dobře posoudit, neboť všichni jsme byli doslova pobláznění kybernetikou a jednoznačně jsme v ní viděli budoucnost lidstva (ani jsme se moc nespletli). Když jsme si porovnali Wienerovu fundovanou definici kybernetiky jako vědy o řízení v mechanismech, organismech a ve společnosti s „vědeckým komunismem“, který se velkohubě prohlašoval za jediné pravdivé učení o řízení společnosti, byl nám prostě i s tou „vědeckostí“ k smíchu. S těmito ideologickými skvosty jsme se museli seznamovat v kurzu marxismu-leninismu, který byl povinný pro všechny vysoké školy, od uměleckých až po technické. Doba změkla natolik, že jsme se smáli lektorům marx-leninismu do očí a logickými argumenty je přiváděli do varu, takže se občas stalo, že se neovládli a vyběhli z učebny s řevem, že jsme kontrarevoluční banda a nepatříme na vysokou školu. Tady jsem se konečně mohl vzdát svého avatara a říci, co si myslím.A už jsem od té zásady neupustil, ani po roce 1968 ne.