Narodila se 1. ledna 1934 ve Svatobořicích u Kyjova do rodiny, která se záhy stěhovala do Prahy, kde její tatínek získal práci magistrátního úředníka. Marie tehdy zůstala na Moravě u babičky, která si ji tak oblíbila, že ji do Prahy nechtěla pustit. Za rodiči a sedmi sourozenci se přistěhovala až po její smrti v roce 1940. „V Praze jsem nastupovala do první třídy, na Břevnově, kde jsme bydleli. Bylo nás deset i s rodiči, bylo to hezké mládí, skromné, jednoduché, ale hezké,“ popsala.

Logopedická Škola svaté Ludmily naváže na činnost nejstarší logopedické vzdělávací instituce v Evropě, kterou dnes Pražské arcibiskupství zřizuje. Zdroj: m4 architekti
Církev postaví novou školu pro děti s poruchami řeči

Rodiče Marii po ukončení měšťanky zapsali do ošetřovatelské školy sv. Kříže, kterou boromejky zřídily na Úvoze na dohled své nemocnice Pod Petřínem. „V té škole jsem se rozhodla že vstoupím do kláštera, protože nás učily řádové sestry,“ vzpomínala. Svěřila se jedné z nich, a ta ji zavedla k představené boromejek, Matce Bohumile. Přímo od ní dostala nabídku nastoupit od 1. ledna 1949 do mateřince, kde se dívky připravovaly na vstup do řádu. Marie byla nadšená, zbývalo jí své rozhodnutí oznámit rodičům.

Věčné sliby dělala skrytě

Maminka nebyla proti a tatínek jí prozradil, že právě to, aby vstoupila do kláštera, bylo posledním přáním její milované babičky. Nechtěl jí to ale dříve říct, aby ji neovlivnil. Měl radost, že toto rozhodnutí učinila sama.

Na Nový rok 1949 oslavila Marie patnácté narozeniny a rodiče jí po obědě doprovodili do mateřince boromejek v domě sv. Notburgy ve Šporkově ulici. Marie se zde připravovala na život řádové sestry a práci ošetřovatelky. V srpnu 1952, kdy Státní bezpečnost obklíčila dům sv. Notburgy i nemocnici a sestry odvážela na práci do továren, už naštěstí pracovala v nemocnici v Pelhřimově.

Jiří Nosek (nar. 1933) připravuje mši v kostele sv. Jakuba.
Akce K zavřela řeholníky a kláštery i na Vysočině

Následoval život, který popsala jako partyzánský: „Dělala jsem věčné sliby skrytě, byly to zajímavé věci pro mladého člověka, mládí snese všechno a mě to ani nepřišlo.“ Při slibu přijala řádové jméno Goretti a dál pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka. Přitom studovala státní střední zdravotní školu, „aby měla na práci s nemocnými papír“.

Tajný řádový život komunistům odolal

Přepal knihy Nezapomeňme, která obsahuje příběh sestry Marie Goretti.Zdroj: Post Bellum/Paměť národaNenápadná sestra Marie Goretti se naučila se řídit auta a stala se spojkou mezi sestrami na svobodě a generální představenou boromejek Bohumilou Langrovou, která byla odsouzena v procesu s knězem Otou Mádrem. U boromejek ho ukrývala před Státní bezpečností a soud ji za to poslal na dvacet let do vězení. „Naučili mě, co mám Matce Bohumile říct. Třeba jsem jí řekla, že Mařenka musela dnes v noci odejít, a ona věděla, co to znamená.“

Zprávy předávala po celé republice „Do auta jsem sedla jako jeptiška a v lese jsem se převlékla do civilu.“ V ženské věznici v Pardubicích si odpykávala trest i další představená boromejek Vojtěcha Hasmandová, která v Prachaticích ukrývala františkánského kněze a byla za to odsouzena k osmi letům vězení.

Farář Josef Toufar během Státní bezpečností zinscenované rekonstrukce tzv. číhošťského zázraku. O den později, 25. února 1950, Toufar umírá ve valdické věznici na následky mučení.
Od zázraku ke kruté smrti. Před 70 lety estébáci utýrali faráře Toufara

Cesty po věznicích trvaly do roku 1960, kdy byly představené boromejek propuštěny na amnestii. Sestry mohly řídit na svobodě, ale stále tajně. „My jsme měly různé domečky, kde žily dívky, které k nám přicházely a chtěly se stát sestrami.“ Dohled nad nimi měla některá ze starších sester, která je učila. Komunisté se snažili komunitu narušit tím, že sestry čas od času přesunuly na jiné místo v republice: „To vždycky přišli v noci a mohly jsme si vzít jen kufříček a pár věcí“. Tajný řádový život se jim ale zlikvidovat nepodařilo.

Navrácený majetek byl v dezolátním stavu

Po celou normalizaci dodávala sestrám boromejkám odvahu pro ilegální život generální představená Marie Vojtěcha Hasmandová: „Vždycky říkala: ,Nám komunisté nemohou dát nikdy červenou, my máme díky Ježíši Kristu pořád zelenou.‘ Nebály jsme se a s radostí jsme žily veselý partyzánský život.“

Matka Vojtěcha se bohužel nedožila pádu komunismu, zemřela v lednu 1988. Stejně jako sestru Marii Goretti by ji určitě bolelo, kdyby viděla, v jakém stavu dostaly boromejky své majetky zpět. „Všecko bylo v hrozném stavu, zdevastované,“ vyprávěla Marie Goretti, která zapojila do obnovy Domova sv. Karla v Praze–Řepích.

Skautská skupina Jiřího Navrátila.
Nebyly to promarněné roky, vzpomíná Záviš Bozděch na vězení a vojnu u PTP

Původně sloužil jako sirotčinec a později jako ženská věznice, kde sestry pracovaly spolu s trestankyněmi na okolních polnostech, aby zásobily nemocnici Pod Petřínem. Po zrušení věznice a vystěhování sester v roce 1950 sloužil klášter Výzkumnému ústavu zemědělské techniky.

„Mít trpělivost naslouchat“

„V kostele byly traktory, to si nikdo neumí představit, jak to tam vypadalo,“ popsala Marie Goretti příchod do Řep. Na boromejky se obrátila Vězeňská správa, zda by nechtěly ženskou věznici obnovit. Boromejky souhlasily a vybudovaly v Domově sv. Karla Boromejského vybudovaly s pomocí státních i soukromých partnerů Dům čtyř světů, ve kterém se spojují řádové sestry Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, věkem pokročilí a nemocní lidé, odsouzené ženy a civilní zaměstnanci.

Levko Dohovič v době odsouzení.
Jako náctiletý šel do lágru. Mohli vás tam i prohrát v kartách a zabít, vyprávěl

„Odsouzené ženy žijí s námi pod jednou střechou a pomáhají mi v péči o nemocné,“ vysvětlila Marie Goretti, jak soužití funguje. A co považuje ve své práci za nejdůležitější? „Mít trpělivost naslouchat.“

Příběh Marie Goretti Boltnarové obsahuje kniha Nezapomeňme: Příběhy Paměti národa, která přináší dalších deset vyprávění. Zakoupit ji můžete v e-shopu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Koupí podpoříte sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková společnost Post Bellum.