Sbírat, co milujete, a přitom vydělat

Fiat 131 Abarth, rok výroby 1978. S tímto autem se na tratích světových rallye proháněl na přelomu 70. a 80. let finský mistr volantu Markku Alén, jak prozrazuje jmenovka na dveřích. Další závodnické legendy se vlastnoručně podepsaly na střechu tohoto zeleno-bílého sporťáku, což jeho unikátnost ještě zvyšuje.

Před pěti lety stál 252 tisíc eur, při posledním oceňování v prosinci loňského roku už se jeho hodnota vyšplhala na 269 tisíc eur, tedy zhruba 6,8 milionu korun. A není důvod, proč by nadále neměla stoupat.

Samozřejmě už nezávodí; teď je k vidění na stálé výstavě v obchodním domě Premium Outlet Prague Airport v Tuchoměřicích u Prahy. Čtyřkolových skvostů, které jsou zároveň záložnami peněz svých majitelů, je tu zaparkováno osmnáct.

Černý VW Golf z roku 1983 vyhlíží o dost civilněji, ovšem v „nadupané" verzi GTI zvýšil svou pořizovací cenu během tří let o čtvrtinu na 20 tisíc eur, tedy 520 tisíc korun. Pak je tu třeba ryze současné Ferrari California, jehož hodnota stoupá už od vyjetí z továrny před třemi lety. Momentálně činí v přepočtu téměř devět milionů korun.

„Vyrobeno bylo u příležitosti 70 let značky Ferrari, v unikátní barevné kombinaci karoserie a interiéru. Zájemců o něj bylo víc, bývali bychom ho hned po koupi mohli ještě dráž prodat dalšímu v pořadí,” uvažuje Štěpán Křeček, hlavní ekonom společnosti BH Securities, která za touto unikátní sbírkou stojí.

Společnost nabízí, že vaše peníze vloží třeba do nákupu akcií nebo nemovitostí, ale pokud chcete, i do něčeho „zábavnějšího”. Před pěti lety proto založila fond Engine Classic Cars, který pořizuje vzácná auta, pochopitelně pod heslem výhodně koupit, zrenovovat, je-li třeba, a draze prodat.

Majitelem vozů tedy není jediný člověk, ale každý, kdo do fondu vloží alespoň jeden milion korun. Aktuálně je takových lidí přibližně osmdesát, ne nutně automobiloví fajnšmekři.

„Jako by vám patřil kousek auta, poměrná část každého vozu,“ zjednodušeně vysvětluje ředitel marketingu BH Securities Lukáš Trnka. Coby spoluvlastník se jimi můžete pokochat, svézt se s nimi na uzavřených akcích, diskutovat o nich se stejně „postiženými“ kolegy a až přijde vhodná doba a najde se vážný zájemce, vydělat na jejich prodeji. To může nastat zítra stejně jako za několik let.

Investice do sběratelského artiklu jsou stále oblíbenější. Nabízejí možnost spojit sběratelství s byznysem a zároveň v nejisté době vložit peníze do něčeho fyzického, ideálně do předmětů, k nimž mají sběratelé osobní vztah.

Podle nadnárodní poradenské společnosti Knight Frank se mezi roky 2009 až 2019 nejvíc zhodnotila vzácná whisky (+ 563 %), dále mince (+ 193 %) a na třetím místě auta (+ 189 %). Nad stovkou procent se drželo i umění, víno, diamanty či šperky.

Vypadá to, že ani letošní koronavirový rok trend nezarazí, nanejvýš zpomalí. „Byli jsme překvapeni, jak se trh s veterány během pandemie zachoval,“ říká hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček.

„U akcií jsme zažili velice rychlý propad a pak hned velice rychlý růst. U nemovitostí propad ani nenastal, ceny zůstaly stejné nebo se zase rychle začaly zvedat. U aut jsme čekali, že sběratelství bude odsunuto na vedlejší kolej a lidé budou řešit jiné problémy, ale ukázalo se, že jak měli více času, zaměřili se na svoje koníčky a určitě nedošlo k poklesu cen. Objevily se zajímavé příležitosti, auta, která třeba dlouho na trhu nebyla.“

V případě aut navíc často vítězí emoce nad rozumem. A nemusí jít jen o placaté sporťáky za miliony. Vždyť i škodovky stovky, stodvacítky či favority, které ještě po roce 2000 končily ve šrotu, se teď v dobrém stavu prodávají i za více než sto tisíc korun.

Dospělí totiž podléhají nostalgii a chtějí zavzpomínat, v čem je vozívali rodiče. Kdo v posledních letech našel v garáži po dědovi nějaký málo jetý, opečovávaný automobil z doby socialismu, nezdědil šrot, ale poklad.

Ředitel marketingu BH Securities Lukáš Trnka zdůrazňuje, že hmatatelnost je v případě aut důležitá i kvůli pocitu jistoty. „Nezávisle na tom, jak si stojí akciové trhy, otevřete garáž a auto tam pořád stojí.“

Vozy ve společném fondu jsou sice „rozporcované“ pro všechny podílníky, ale ti na druhou stranu nemusejí řešit údržbu nebo se strachovat, že nevystihnou správný moment pro jejich prodej.

„Fond cílí na šestiprocentní roční výnos. Snažíme se tedy nacházet pro automobily kupce a prodávat je se zhodnocením,“ vysvětluje Štěpán Křeček.

Lukáš Trnka upozorňuje, že sběratelský artikl je alternativní investicí, doplňkem, na kterém by nemělo záviset bytí a nebytí.

„Vložit peníze jen do jedné věci nebývá dobré. Pokud by milion, který je podmínkou vstupu do fondu, byl váš první a jediný a nedej bože se nezhodnocoval, mohlo by to pro vás mít vážný dopad. Pravděpodobně bychom vám řekli, pojďme se podívat na jiné nástroje, tenhle fond pro vás není.“

Zdeněk Kortiš naleje do sklenic a pak se posadíme ke stolu v interiéru, který připomíná skotské či irské hospody a bary. Je to záměr, vždyť i název olomouckého podniku zní The Black Stuff Irish Pub & Whisky Bar. Irsko má tedy přímo v názvu, zápis slova whisky zase odkazuje ke Skotsku, neboť Irové jej píšou s „e“, tedy whiskey.

Obě země, které jsou pálenkám z ječmenného sladu zaslíbené, jej při zakládání baru inspirovaly.

„Irsko na mě hodně zapůsobilo, když jsem tam jel po studiích hotelového managementu na praxi. Zůstal jsem skoro pět let, měl jsem čas objíždět palírny a víc a víc se ve whisky vzdělávat. Pak se naskytla možnost vrátit se domů a bar, který dříve provozovala moje maminka, jsem předělal do irského a skotského stylu.“

Na ochutnávku při rozhovoru zvolil whisky značky Gold Cock, jejíž zemi původu by laik neuhodl. Pochází totiž z Česka, dříve se destilovala nedaleko Olomouce, dnes ji vlastní známá palírna Rudolf Jelínek ve Vizovicích.

Na přání Zdeňka Kortiše finišovala sedm měsíců v sudu z francouzského dubu, v němž předtím zrálo víno druhu Pinot Noir. Jiná varianta téže značky, ročník 1992, které si olomoucký bar pořídil celý sud, získala v roce 2017 v mezinárodním průvodci Whisky Bible hodnocení 95,5 bodu.

„Doposud udělené maximum je 97,5, takže na českou whisky fantastický výsledek. Vyprodala se během pár dní. Lahev jsme prodávali za 1200 korun, dneska byste ji pořídil v aukci za dvanáct až patnáct tisíc.“

Tím se dostáváme k otázce zhodnocení, která je u alkoholu aktuální. Jak dokazuje citovaná statistika společnosti Knight Frank, žádný sběratelský artikl neroste tak rychle jako vzácná whisky. Proč zrovna tento druh alkoholu? Podle Zdeňka Kortiše za to může do jisté míry legislativa.

„Už od minulého století platí velice přísná pravidla, která musí být splněna, aby se mohl nazývat například skotskou whisky,“ objasňuje čtyřicetiletý majitel baru a propagátor tohoto destilátu.

Interiér olomouckého baru je vyzdobený vitrínami se stovkami lahví, které Zdeněk Kortiš během let nasbíral. Ty nejvzácnější jsou neotevřené, neprodejné, vitríny zabezpečené, dokonce ani barmani od nich nemají klíče. Část sbírky se nachází i jinde, dohromady je to přes 2000 lahví. Exempláře za desítky tisíc korun nejsou výjimkou.

„Často je získávám v dražbách, akorát doma nesmím prozradit cenu,“ směje se. „Vždycky říkám, že to bylo starý a nikdo jiný to nechtěl...”

Dá se na whisky opravdu zbohatnout? „Pokud budete mít u skutečně investičních lahví, to znamená od sto tisíc korun výš, dobrý čich, půjdete po dobrých palírnách a dobrých značkách, tak si myslím, že ano,“ tvrdí.

Být abstinentem však podle jeho názoru dost dobře nejde. „Není to jako známky. Primárně by vám ten produkt měl chutnat a pak si k němu najdete cestu.“

Hodnotu whisky ovlivňuje několik faktorů, stejně jako u mincí či známek hraje roli počet vyrobených kusů. Palírny to dobře vědí, a tak záměrně produkují limitované, tudíž dražší edice. Po nich se v přímém prodeji či na aukcích jen zapráší.

Před časem byly v kurzu japonské destiláty, neboť jeden z nich získal ve Whisky Bibli ocenění pro nejlepší nápoj roku. Jinak zůstávají jistotami palírny ze Skotska a Irska.

Za Zdeňkem Kortišem často chodí lidé „z ulice“, kteří chtějí ocenit svoje tekuté poklady z obýváku.

„Většinou je zklamu, protože obvykle mají nějakou blended whisky, tedy míchanou, třeba ze 70. nebo 80. let, jenže takové ještě nemají velkou hodnotu. Sice ji doma schovávají třicet let, jenže whisky ve skle už nestárne, nanejvýš se během let změnila lahev, etiketa nebo název produktu. Pokud dostali nebo koupili lahev v Tuzexu za tisíc korun, může mít dnes hodnotu třeba 2,5 tisíce. Když ji pošlou do aukce, ještě zaplatí poštovné a aukční poplatek,“ mírní přehnaná očekávání.

„Tak jim většinou poradím, ať ji radši vypijí...“

„Jako kluk jsem měl hračku - kostky, které fungovaly na podobném principu jako lego. Byla to nějaká stavebnice z NDR, říkal jsem jí „panelové kostky“. Z té jsem stavěl neustále. Dodnes ji vidím před sebou,“ živě si vybavuje padesátiletý Michal Šnobr.

„Lego přišlo mnohem později. Vzpomínám si na úmornou frontu před Vánocemi v Kotvě, na jejímž konci byl nákup velké krabice pirátské lodě. Cena lega byla v té době na studentské poměry šílená.“

Ačkoli věkové doporučení na stavebnicích světoznámé dánské firmy obvykle končí příponou -náct, v Michalu Šnobrovi zůstala hravost i v dospělosti. Pravda, koníček mu trochu přerostl přes hlavu. Jeho sbírka čítající několik tisíc krabic, naskladněných na různých místech, je unikátem i ve světovém měřítku a jako taková má pochopitelně obrovskou cenu.

„Určitě čítá několik desítek milionů kostek. Každá má hodnotu okolo dvou korun,” dává stručné vodítko pro čtenáře, aby si celkovou sumu dopočítali.

„Jinak jsem sběratelem všeho možného,” podotkne. „Věnuju se poštovním známkám, v dětství jsem shromažďoval snad všechno, co šlo. Dnes se asi mou nejvýznamnější sbírkou staly vybrané akcie na kapitálovém trhu.”

Jakožto úspěšný podnikatel, vlastník hotelového řetězce a investor se širokým záběrem rozhodně nepotřebuje sbírku lega z finančních důvodů rozprodávat. I tak mu vydělává. Pořádá výstavy s modely postavenými ze své sbírky (kvůli tomu nakupuje vždy dva kusy, jeden zůstává nerozbalený, tudíž cennější), provozuje obchody s legem. Dříve se zálibě věnoval sám a zabírala mu dost času, teď se mu o všechny záležitosti starají čtyři lidé.

Firma Lego svoje sety neustále obměňuje, doplňuje, vydává limitované série, naopak málo prodejné stavebnice, tím pádem do budoucna sběratelsky cenné, stahuje z trhu. Michal Šnobr proto případné začátečníky navnadí, že vydělat se dá i náhodně na jediné krabici, ačkoli to budou třeba „jen“ tisíce korun.

„Nakonec podobné náhody fungují i u jiných sběratelských předmětů. Dlouhodobá hodnota se ale podle mého názoru tvoří jinak. Prohlubovat znalosti v té věci, zvětšovat, kompletovat, doplňovat sbírku, ale taky se mnohokrát spálit, v tom je síla hodnoty...“

Ještě loni trhaly částky za nejdražší obrazy v tuzemských aukcích rekordy. V květnu se na první místo vyšvihl obraz Františka Kupky Plochy příčné II., vydražený za 78 milionů korun.

V říjnu jej o půl milionu překonalo dílo Oskara Kokoschky Praha - Pohled z křižovnického kláštera.

Letos by však podle serveru artplus.cz potřeboval případný zájemce na první desítku nejdražších děl v českých aukcích o 200 milionů korun méně. Nejdráže se hned na začátku karantény prodal šedesát let starý obraz Mikuláše Medka s názvem Padající staré flétny, a to za něco málo přes šest milionů korun.

Důkaz poklesu trhu s obrazy v době koronaviru? Ne tak docela, vždyť stejný obraz se podle serveru artplus.cz objevil na aukci před čtrnácti lety, vydražen byl za 900 tisíc korun. Tehdejší kupec jej tedy nyní, po čtrnácti letech, prodal za více než sedminásobek.

Podle Jana Kašpara, jednatele společnosti Galerie Art Praha, která je prodejní galerií a aukčním domem, mohou být „levnější“ rekordmani důsledkem pandemie, avšak spíše proto, že řada galerií zrušila z bezpečnostních důvodů plánované aukce.

„Nejen naše galerie proto uspořádala aukci v nové, internetové formě. Trh byl zavřený, čísla se nedají úplně srovnávat, ale důsledek tam je. Na druhou stranu když byli lidé doma, měli více času brouzdat po internetu, hledat, začít toužit po něčem do sbírky, takže další vývoj vidím pozitivně.“

Strach sběratelů-investorů z toho, že pandemie hodnotu pečlivě budovaných sbírek zničí, nezaznamenal. „Obrovskou výhodou investování do obrazů je, že za ním máte na rozdíl třeba od akciových trhů reálné dílo. Jejich hodnota je na různé výkyvy méně náchylná.“

Obrazy a umění celkově jsou tradičním sběratelskýma artiklem, v jehož dobré zhodnocení může majitel doufat, ačkoli - pokud není jen překupníkem - se ho často dočkají spíše jeho děti nebo vnuci.

„Investorem může být samozřejmě také člověk, který v tomto odvětví žádnou velkou poetičnost nevidí a snaží se pouze rozdělit své portfolio. Jako téměř u všech investic se může stát, že o investovanou částku přijdete, nebo se vám spíše o něco sníží, ale riziko zde většinou není tak vysoké. Ovšem nedoporučil bych vnímat umění čistě jen jako spekulativní majetek, na to existují jiná odvětví,“ upozorňuje Jan Kašpar.

Je vůbec šance, že nějaké dílo současného, méně ceněného autora vystoupá během sběratelova života natolik, aby na něm mohl zbohatnout? „Určitě ano a je to největší umění obchodníka - odhadnout současné umělce, budoucí poptávku a cenu jejich děl,“ vysvětluje.

Pokud odhlédneme od nejdražších českých malířů typu Kupky, Filly nebo Toyen, pořád je tu podle jednatele Galerie Art Praha mnoho autorů, kteří si drží své ceny v různých hladinách.

„Záleží tedy pouze na tom, kolik byste chtěli investovat. Mohou to být například Blažíček, Bubeníček, Kaván, Janeček, Burian, Radimský, Zrzavý a mnoho dalších,“ jmenuje autory vesměs působící na sklonku 19. či v první polovině 20. století. Zároveň je přesvědčený, že k umění člověk musí nejprve dozrát.

„Ve dvaceti to moc nejde, pokud vás k tomu nevychovali rodiče. Nejdřív uspokojíte běžné životní potřeby, pak se teprve začnete rozhlížet, hledat něco svého, originálního, co vám udělá radost a k čemu získáte vztah.“

Může se vám hodit na Seznamu: