„Na našem kontinentu se hraje málo turnajů, pro dívky z Latinské Ameriky je náročné stát se tenistkou. Snad jim můj příklad pomůže,“ věří Podoroská.
Její rodné Rosario je na sportovní třeštění zvyklé hlavně kvůli fotbalu. A nejen proto, že se zde narodili Lionel Messi či Ángel Di María; Argentinci prostě míč zbožňují. Teď však malé povstání propuká i díky tenisáku: Podoroská je první zástupkyní země v semifinále Roland Garros od roku 2004.
Třiadvacetiletá dívka navazuje na nejlepší tradici ztělesňovanou Gabrielou Sabatiniovou. Uhrančivá kráska ji ostatně vyzdvihuje nejen na sociálních sítích: „Gaby nás pořád podporuje, jsme v kontaktu. Je tak milá! Ale to i Paola Suárezová. A obecně hodně lidí v Argentině.“
Podoroská totiž může dokázat něco, co ani Sabatiniová nesvedla, ta v Paříži pětkrát končila právě v semifinále. Její absolutně nečekaná nástupkyně ve čtvrtek vyzve lepší z dvojice Šwiateková-Trevisanová.
„Je to úžasná cesta. Čekal jsem tu od ní dobré výkony, ale tohle je neuvěřitelné,“ říká kouč Juan Pablo Guzman. „Hodně dřela během lockdownu, kdy byla dva měsíce zavřená doma v Rosáriu, ale každý den poctivě makala. Žádný relax. Žádné prázdniny.“
To platí i pro její herní program. Před Roland Garros stihl šest duelů na turnaji v Praze, dalších pět ve francouzském Saint-Malo (tuto akci ITF vyhrála) a následně tři v kvalifikaci oranžového grandslamu.
„Přitom ještě dva tři roky zpátky mě trápila řada zranění, padala jsem žebříčkem, na osm měsíců jsem vypadla z turnajů a na další jsem neměla peníze,“ vzpomíná Podoroská. „Taky jsem kompletně změnila tým, s trenérem jsme se rozešli po desetileté spolupráci. Tak trochu jsem nevěděla, co se sebou.“
Paradoxně ji nastartovala zmíněná covidová pauza: „Zlepšila jsem nejen bekhend, forhend a servis, ale hlavně jsem získala duševní sílu.“
Do toho se v Paříži hraje v novém termínu, za jiných podmínek. V zimě, s těžšími míči. „To vše jí pomáhá,“ tvrdí Guzman. „Možná i to, že tu nejsou diváci, což je výhoda pro hráčky, které nejsou zvyklé na plné tribuny a velké arény. Ale hlavně s mentálním koučem pracují na tom, aby se nehroutila z velikosti zápasů. Předtím občas pod tlakem začala dělat na kurtu věci, které k ní nepatří.“
Najednou se všechno sešlo. Podoroská musí korigovat třeba i informace z Wikipedie, která ji popisuje jako dívku s ukrajinskými předky. „To byli mí praprarodiče. Táta i máma jsou Argentinci. A já taky. Rusky nemluvím,“ smála se.
A popisovala, jak se vůbec k tenisu dostala: „V pěti letech jsem ho začala hrát, protože jsem prostě chtěla. Tehdy byla spousta Argentinců ve stovce, tenisté byli slavní a já přišla za mámou s tím, že to chci dělat taky.“
Z těch dob pochází vzpomínka na ryze argentinské finále Gaudio vs. Coria. Tehdy na dálku poprvé pocítila magii antuky na Roland Garros. „Doteď si na to vzpomínám,“ říká o titulové bitvě z roku 2004. „Pro všechny Argentince to bylo něco výjimečného.“
Teď našli novou hrdinku. „Lidi doma jsou nadšení, pobláznění,“ popisuje kouč Guzman. A pohádce nemusí být konec.
