Červenobílý dres v proměnách času: K dresům Dynama a zase zpět!
Klub začal nakupovat další dresy i kopačky nejen pro první mužstvo, ale i pro první dorost. A do klubových předpisů bylo přidáno ustanovení o podobě dresů. První garnitura dresů: košile červenobílá klasická, trenýrky bílé, stulpny modré. Druhá garnitura dresů: košile zcela bílá s hvězdou na shodném místě jako u červenobílé garnitury, trenýrky a stulpny modré. A nově v případě velmi silných mrazů šlo použít i třetí garnituru dresů: modrá bunda (v provedení i bez hvězdy), modré trenýrky a modré stulpny. U všech tří barev (červené, bílé a modré) bylo navíc uvedeno „podle normy“ průmyslové číslo, aby nedošlo k nedorozumění v případě nakupovaných odstínů.
Výjimku ve vybavení měli v té době brankáři. „Oblékali jsme klubová trika, ale bylo povoleno koupit si i svetr a klub ho proplatil. Trenér Madden ale zakázal dvě barvy: zelenou a žlutou, protože to měla ve svém vybavení Sparta. Franta Plánička si později opatřil brankářský svetr, který byl skutečně parádní,“ vzpomínal další legendární brankář Jaroslav Cháňa, který hájil branku Slavie od roku 1915 do roku 1923 (poslední tři roky působil v prvním mužstvu a také reprezentaci).
Fotbal ale začínal mít potíže uvnitř klubu, protože ostatní odvětví sportu si nemohla dovolit to, co fotbalisté. Na výročním sněmování v roce 1922 došlo k tomu, k čemu dojít muselo. SK Slavia už nebyla nadále jen jedna. „Hlavní výbor“ povolil samostatnost jednotlivých odvětví. Sportovní i hospodářskou.
Významné datum ohledně „správcování“ dresů a vybavení slávistického fotbalu je 1. listopad 1924. Mladý František Plánička nastoupil v té době základní vojenskou službu. A u II. světlometné roty 151. protiletadlového pluku v jednom dřevěném domě u Hladové zdi na Petříně objevil šikovného ševce, který uměl opravovat míče i kopačky. Byl to mladý „bručoun“ s nečeským jménem Franczyszek Szywczak. František Plánička ho představil trenérovi Maddenovi s tím, co umí, a že má jít do civilu. Dědek Madden byl nadšený a talentovaného obuvníka ihned přijal. Šéf financí Andrlík i pokladník Peisert zařídili další. V březnu 1925 se už bývalý švec a nyní už kustod seznámil s pradlenou u paní Čechové při vyzvedávání klubové zakázky. Jmenovala se Marie Polťáková. Brzy byla svatba a po ní kustod Slavie přijal příjmení své manželky. Jméno Franta Polťák se stalo na řadu dalších let symbolem pro správu slávistického vybavení. Začátky ale neměl Polťák právě růžové, až v roce 1930 dostal pracovní „definitivu“. Do té doby mu byl úvazek v klubu prodlužován jen na půl roku.
Stálý dres měla Slavia až na občasné výjimky (modré trenýrky) nepřetržitě až do roku 1951. S jednou podstatnou změnou. Od prvního ligového zápasu jara roku 1950 byly dresy povinně číslovány. To už měla Slavia vnucený složitý název Závodní sokolská jednota Dynamo Slavia Praha. Na nejvyšších místech bylo rozhodnuto, že všichni sportovci musejí vstoupit do celostátní DSO (Dobrovolná sportovní organizace), jinak nemohou hrát mistrovské soutěže. Až do roku 1954 užívala (někdy) naše první garnitura klasický dres, kde na hvězdě byl našit ještě celostátní znak DSO. Od roku 1951 už náš klub neuspěl s objednávkami na klasický slávistický dres. Nákup byl centralizován. Klub dostával takzvané „poukazy“. Jen ty opravňovaly k nákupu nového vybavení. A slávistická klasika k dostání nebyla...
Přišla „pětiletka“ rozličných dresů: nové celé modré měla Slavia při otevírání Národního stadionu v Bukurešti, nové modro-červené při prvním zápase otevírání „domácího stánku“ v Edenu, jindy žluté nebo bílé. Kuriozita pochází z roku 1953, kdy se Slavia už jmenovala DSO Dynamo Praha a pro připravované zápasy se sovětskými soupeři obdržela modrá trička a na místě bývalé slávistické hvězdy bylo psací velké písmeno D. To podle „sovětského vzoru“ jako Dynamo Moskva, Kyjev či Tbilisi. V ústředí se ale „soudruzi“ domnívali, že Dynamo znamená energetiku (většina slávistů byla zaměstnána ve firmě Energovod) a jde o „družební styk“. Jaké bylo potom překvapení, že sovětská Dynama jsou vlastně policejní kluby. Naši funkcionáři se o tom dál nesměli vůbec zmiňovat pod sankcemi odvolání.
Slavný návrat červenobílých dresů se váže k Velikonočnímu turnaji 1956 na Spartě. Hospodář Sehnoutka, správce Polťák a redaktor Laufer poslali na trávník mužstvo ve „slávistické“ červenobílé klasice schovávané poslední sezony před vlastními čelnými funkcionáři. Fanoušci v ochozech slzeli dojetím, Slavia navíc Velikonoční turnaj vyhrála, když porazila Hajduk Split i IFK Göteborg.
Podnik VELVETA Varnsdorf Slavii vyrobil okamžitě tři sady stejných košil „bez poukazu, za hotové“. Trenýrky a stulpny musel klub nadále kupovat „na poukaz“. Teď už v nově otevřeném Domě sportu v Jungmannově ulici. Stulpny byly bílé, bílé s modrou obrubou, pruhovaně modro-bílé. Zkrátka různé. Jiné prý nebyly. Na Spartakiádním turnaji 1960 Slavia hrála poprvé v dresech s krátkými rukávy. V září 1964 se Slavia vrátila (obratností dvou funkcionářů) k původnímu tradičnímu a slavnému názvu Slavia Praha. Od té chvíle se také vrátila ke klasickému vybavení z časů Koška, Pláničky a Bicana. Slávistická „renesanční“ jedenáctka se v něm vrátila do ligy, odehrála divácky rekordní ligové derby se Spartou (Strahov 4. 9. 1965) a podnikla „Cestu kolem světa“ (závěr roku 1967).
Na konci roku 1969 po neuvěřitelných 45 letech odešel do důchodu „na zasloužený odpočinek“ legendární kustod František Polťák.
Další díl: Kustodi už musí zajišťovat nejen dresy. A škála jejich dodavatelů je opravdu různorodá: Jitex Písek, PUMA, HI-TEC, Diadora, Matchwinner, Beltona, ADIDAS, UMBRO... A v současnosti opět PUMA.
Návrat k červenobílým dresům na Velikonočním turnaji 1956. Foto: Archiv Slavie.
