Pocity puberťačky, která si je najednou cizí

Pro Elenu Ferrante existuje v současné situaci jediná relevantní soupeřka – Elena Ferrante. Tetralogie Geniální přítelkyně učinila jméno, respektive pseudonym této italské autorky, světoznámým. Díky tomu má i novinka Prolhaný život dospělých všude dveře otevřené – a to ještě s uctivou poklonou, neboť nakladatelé si od ní slibují zisky, které zacelí koronapropad. Na druhou stranu má tento román evidentní handicap – přichází po Geniální přítelkyni. V případě Tíživé lásky, Dnů opuštění a Temné dcery šlo o něco jiného.

Tyto romány publikovala italská prozaička před neapolskou tetralogií, takže jejich pozice, přestože v překladech většinou vyšly až po Geniální přítelkyni, byla odlišná. Šlo o útlejší svazky, jež sice nepostrádají kvalitu, ale bylo možné na ně pohlížet i jako na přípravné texty před úchvatným nadechnutím k tetralogii. Prolhaný život dospělých (2019) takový pardon nemá. Navíc po velkém úspěchu literát vždy stojí na rozcestí.

Ženská tajemství

Naplní očekávání? Bude zklamáním, když nový román bude stejný jako předchozí bestseller, nebo bude zklamáním, když takový nebude? Má Elena Ferrante hledět na čtenáře, nebo na sebe a třeba i na to, aby prokázala, že pouze nenastavuje svou slávu dalším titulem? Ve hře je také možnost zůstat na rozcestí, nepohnout se ani na jednu stranu, a tím vytvořit napětí.

Pro úplnost dodejme, že stejně jako nakladatelé neznají algoritmus, jak vyrobit bestseller – což je k vzteku –, ani autoři, jimž se podařilo takový text stvořit, jej nedokážou napsat znovu, snad na úplné výjimky potvrzující pravidlo. Jednoduše proto, že netuší, co přesně v jejich díle spustilo ohromný sukces. Naopak, pokud se spisovatelé snaží na čtenáře klást bestsellerovou past, sklapne většinou naprázdno. Navzdory tomu bude dobré se nejdříve pokusit zformulovat, co stálo za veleúspěchem Geniální přítelkyně z pohledu vnímatele.

Tetralogie Eleny Ferrante vyvolala u čtenářů pocit, že by nejraději byli také v Neapoli. Vytvořila totiž důvěryhodné hlavní, ale i vedlejší postavy. Jde o moderní podobu ságy, což je tradiční, široký epický žánr. V povědomí zůstává, že sága jako žánr je stále čtenářsky oblíbená, zároveň se však má za to, že je spojena s minulostí, s přehledným světem, kdy ještě byly rodiny a manželství běžné, zatímco dnes žijeme ve světě fragmentarizovaném, rozdrobeném, přičemž nejčastějšími románovými hrdiny jsou osamělci.

Navzdory tomu dokázala Elena Ferrante zmíněný žánr naplnit, a to i díky tomu, že se vrátila proti proudu času. To vše pak způsobilo, že se Geniální přítelkyně stala obřím shromaždištěm na místě, kde léta byla literární mimoúrovňová křižovatka. Rázem se totiž nad neapolskou tetralogií sešla minulost a současnost, starší čtenářky a ty mladší, stejně jako čtenářky literatury žánrové a té vyšší. A v neposlední řadě čtenářky a čtenáři.

Kouzlo díla Eleny Ferrante totiž nespočívá pouze v tom, že zve děvčátka na slovíčko, ale i v tom, že se snaží přesně zachytit, jaké ženy jsou, jaké doopravdy jsou – což hochy a muže přitahuje. Z jejích knih se totiž o ženských tajemstvích dozvědí mnohem víc než z pornofilmů.

Vypravěčská cukrová vata

Na globální úspěch Eleny Ferrante se však lze podívat ještě z jiného úhlu a trochu podezřívavěji. Neznamená to, že Geniální přítelkyni dnes vnímáme jako kvalitní, byť mainstreamovou literaturu, že jsme v posledních letech značně slevili z nároků na umělecké dílo? Nejsme dojatí právě tím, jak tato kniha spojuje? Neboť dnes není literatura výjimkou v našem světě – i ona rozděluje. Na ty, co elitářsky hájí kvalitní literaturu, a na ty, kteří ji považují za nudnou a čtou, co sami chtějí.

A můžeme položit další sugestivní otázku: Není fakt, že se romány Eleny Ferrante zamlouvají i mužům, důkazem, že pořádní muži už nejsou – třeba i v důsledku emancipačního tlaku? Není poznatek, že chlapci a chlapi čtou Geniální přítelkyni, podepřením plíživého dojmu, že samci rezignovali – či byli nuceni rezignovat – na své postavení? A nepatřila by v tom případě na romány Eleny Ferrante nálepka „unisex tvorba“?

Prolhaný život dospělých je románem, jehož děj byl umístěn do Neapole, tentokrát s odskoky do Milána. Jeho hlavní hrdinkou je dospívající dívka Giovanna. Elena Ferrante předvádí své dovednosti při vykreslování rodinného rámce i dívčího kamarádství a holčičí řevnivosti v jednom. A rovněž se dozvíme řadu skvělých postřehů nejen z rodinného soužití, ale i o potkávání ženského a mužského elementu. Navíc ani tady nejsme ve žhavé současnosti – jde o svět bortící se pozvolněji díky telefonování výhradně z pevných linek.

Řekněme to jednoduše: deset rozdílů bychom při srovnání s Geniální přítelkyní našli asi těžko. Kdybychom nevěděli, že Prolhaný život dospělých napsala Elena Ferrante, vypadalo by to jako nehorázná vykrádačka. Navzdory tomu dokáže opět obludit vypravěčskou cukrovou vatou plnou hořkých pilulek. Nebo je to možné proto, že jsme si na Geniální přítelkyni sice pošmákli, ale zároveň už na ni zapomněli – že její výhodou v současném světě je i to, že jde o „průtokovou“ literaturu? To nesedí, to bychom Eleně Ferrante křivdili.

Proboření do světa dospělých

Prolhaný život dospělých nicméně obsahuje dva trumfy, které jej z područí neapolské tetralogie částečně vyvazují. Prvním je obdivuhodně důmyslný motiv náramku, jenž se několikrát navléká na románovou paži. Ovlivňuje řadu životů, a tedy určuje dílčí zápletky měnící směr hlavního vypravěčského proudu. Druhým trumfem je, že Giovannin příběh je pomyslným překračováním a ošlapáváním prahu mezi dětstvím a dospělostí.

Důvěřivý jedináček se totiž nechtěně, ale nevyhnutelně probořil do světa dospělých, svých rodičů a jejich přátel, a zjišťuje, že – jak se zpívá v jedné staré písni – „říkali láska, a je to bláto“. Dospělý život je plný hnusných věcí, mezi nimi i lží. Nejde pouze o lži kardinální, ale i o všechna pomlčení, přitlumení tu či onde, o takzvané tiché dohody. A též o prostý fakt, že dítě rodičům do jisté doby věří všechno, nepodrobuje jejich verzi pravdy nedůvěřivému zkoumání.

Do toho se probouzí Giovannino tělo, a tak přichází další špína sexuálních věcí. Otec jejích kamarádek jí věčně kouká do výstřihu, někteří hoši z dívčina okolí zas chtějí, aby si jejich penis strčila do pusy… Hlavní hrdinka Prolhaného života dospělých je zhnusená tím, že sex je mechanismem, který vše ve světě ovládá: „Jak je možné, říkala jsem si v duchu, že jsou muži tak pitomí, jak je možné, že když se těch dvou jen dotknu nebo je nechám, aby se dotkli oni mě, rázem nevidí a neslyší, necítí dokonce ani to, že je mi ze sebe samé špatně.“

Dalším krokem na její cestě poznání je, že sex a láska nejdou ruku v ruce, respektive nemusí vůbec ruku v ruce jít. Giovanna však není pouze zklamána rodiči a zhnusena erotickými mechanismy, ale i sama sebou. Opět jde o kombinaci tělesného a psychického. Dívka je sice mladá a zmatená, navzdory tomu dokáže vyřknout přesně vlastní diagnózu: „Připadám si ošklivá a zlá, a přesto bych chtěla, aby mě někdo miloval.“ Tady Elena Ferrante bravurně vystihla rozpolcenost dítěte, jehož tělo začalo bez povolení dospívat.

Pocity pubertálního tvora, který si je najednou cizí, jelikož v průběhu těchto let je člověk jiný, než býval, a jiný, než bude. Přesto (či právě proto) jde o období, kdy toho nejvíc zažije, a na něž pak většinou nejvíc vzpomíná. Patrně proto, že dělá spoustu věcí, které mu jsou cizí. Doslova: nepoznává se.

Teta a náramek

Elena Ferrante hraje skrze Giovannu otevřenou a upřímnou partii. Nic neskrývá, ale zároveň je daleka toho, aby lacině šokovala. V případě Prolhaného života dospělých čtenář necítí, že by nejprve zištně odvažovala a následně snaživě sypala špetky dráždivého sexu na románový pekáč:

„Dokonce jsem si v té době přestala dělat dobře před spaním, čímž jsem se měla ve zvyku každý večer odměňovat za tu nesnesitelnou námahu, kterou mě má existence stála. Zdálo se mi, že všechny zoufalé bytosti odsouzené k smrti mají štěstí aspoň v jedné nepatrné věci: mohou zmírnit svou bolest a na chvíli na ni zapomenout tím, že probudí ústrojí, které mají mezi nohama a které jim přinese trochu toho potěšení.“

Významným katalyzátorem děje nového románu Eleny Ferrante je nejen náramek, ale i jeho „majitelka“, Giovannina teta Vittoria, která jeho půjčováním ukazuje momentální přízeň, a tak udržuje mezi blízkými napětí a soupeřivost. Vittoria je druhem postavy s tajemnou minulostí a zprvu nesmyslným jednáním. Její tajemnost se musí postupně odhalovat a ona mezitím z odstupu tahá za nitky. Právě skrze tetu a náramek se odkryje velká manipulativní lež, jíž byla Giovanna rodiči léta vystavena.

Jde o vyretušování Vittorie z rodinného portrétu zlou pomluvou. Vyžádané setkání s tetou tak Giovanně otevře dosud zatajovaný, zamlčovaný svět – a zpětně odlišně nasvítí i její rodiče. To je moment, kdy je dívka nucena si uvědomit, že rodičům nemůže ve všem věřit a že si bude muset udělat vlastní názor. V tom totiž spočívá dospělost, pokud jí lze někdy dosáhnout.

Velká noblesa a um

Jak je Giovanna zmatená ze svého přechodu z dětství do dospělosti, tak je Elena Ferrante klidná a má vše pod kontrolou, aniž by nechala své dílo profesorsky zchladnout. Prolhaný život dospělých má románové přísady rozprostřené přesně tak, jak to má být. Je napsán s velkou noblesou a umem – jak vyprávění, tak dialogy. Nikde nic otravně netrčí, ani podivně neshrnuje. Navzdory tomu se najdou tací, kteří řeknou, že nevědí, proč by něco takového měli číst. Tradičně vyprávěných příběhů o dospívající dívce je přece už tolik…

Na to se asi nedá nic namítnout. Proč také někomu nutit knihu, kterou nechce číst? Nicméně čas strávený s Prolhaným životem dospělých rozhodně není ztracený nebo jen lacině utracený, nejde o kratochvilnou literaturu. I v současné české literatuře hrají prim autorky – i když přehled vítězů letošních knižních cen Magnesia Litera tento trend nepotvrdil. Každopádně že by se některé z děl zdejších literátek toužících plout v takzvaném středním proudu mohlo rovnat s Prolhaným životem dospělých, to ani náhodou.

Teď ještě abychom se nakonec dozvěděli, že se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá muž… Jedinou útěchou budiž to, že v tomto směru na tom česká literatura není hůř než ty ostatní. Takový je holt aktuální stav. Pro Elenu Ferrante totiž existuje v současné situaci jediná relevantní soupeřka – Elena Ferrante.