Bojím se, že si mnozí politici vůbec neuvědomují, že pro ekonomiku není důležité jen to, jestli je či není lockdown, ale také to, jakou mají lidé náladu a zda opatřením věří. Až politici všechny zákazy ukončí a budeme se vracet k normálu, přesně tahle nálada lidí ekonomiku ovlivní nejvíc. Kvůli programu antivirus a jeho pokračovatelům se sice dařilo a daří držet nezaměstnanost u nízkých hodnot, ale ochota utrácet se propadá. Jinými slovy: je super, když vyrábíte, ale když to nemáte komu prodat, je to stejně pro kočku.
Život se po vládních opatřeních změnil. Skoro všichni sedí doma, málo toho potřebují a jsou zmatení jak včela v zimě. Už nevědí, co se ještě smí a co už se nesmí. Tak raději nedělají nic. To je těžká rána pro moderní ekonomiku, která žije ze spotřeby.
V moderní ekonomice jsou klíčové služby. Ty sice (v době psaní tohoto textu – vše se rychle mění) ještě oficiálně v mnoha případech fungují, ale často by klidně mohly zavřít, protože do provozoven chodí tak málo lidí, že je otázkou, zda už není ekonomičtější zavřít provozovnu i bez lockdownu.
Stal se ze mě zelený zachránce planety. Nedobrovolně
Najednou zjišťuji, jak jsem skromný. A myslím, že takových je nás v současné době většina. Nyní téměř neutrácím. Kupuji jen to, co je opravdu nezbytné, což jsou vlastně jen potraviny. Oblečení jsem si naposledy koupil před tak dávnou dobou, že si už ani nepamatuji kdy. Nechci pomyslet na všechny ty, kteří žijí z toho, že vyrábějí, dovážejí či prodávají textil, protože pokud se brzo nevrátíme do normálu, tak si letos už asi nic nekoupím.
Znenadání se chovám přesně tak, jak o tom mnozí zelení léta básnili. Okřídleně tvrdili, že aby člověk nezatěžoval planetu, stačí mu jen 99 věcí, kde pár ponožek počítali za dvě věci. S koronavirem v tom najednou jedu s nimi, ať chci, nebo nechci. (Nechci.)
Jsem tak moc doma, že nic nepotřebuji. A co hůř, já už ani nic nového materiálního nechci! Spotřebitel, který nic nechce a po ničem netouží, je ovšem metlou kapitalismu. Už se nikam nežene, o nic se nesnaží. Ekonomika se kvůli němu zadrhla. Můžete snižovat úrokové sazby, dávat speciální dávky i rozhazovat peníze z helikoptéry, ale je to k ničemu. Ekonomika narazila na apatii.
Běžný spotřebitel dřív snil o novém autu, ale k čemu dnes auto? Jezdí se tak málo, že se mu vyplatí taxi. Nákup auta proto odloží. A možná už navždy. Nikdo neví, jak dlouho budou zákazy trvat, a než budeme v normálu, možná se už do velkých měst nebude smět jezdit. Zelení aktivisté nespí ani v době koronaviru.
Toto uvažování je ale cestou do pekel pro ekonomiku, kde se vyrábí tolik aut. Proto je třeba být se zákazy velmi opatrný. Už je jich moc, jsou zmatečné, jsou kontrapoduktivní. Politici riskují důvěru spotřebitelů, kterou nemusí být snadné obnovit. Možná, že brzo zákazy ukončí, ale všichni se budou bát, že si to celé zase zopakujeme. Prohlášením politiků, že už žádné lockdowny nebudou, nebude nikdo věřit.
Důvěra je důležitá a nyní ve společnosti chybí. Představa, že se důvěra upevní tím, že ti, kdo mají „nevhodný“ názor na řešení korony, nedostanou veřejně slovo, situaci nezlepší. Konkurence včetně konkurence názorů je třeba. Je vždy přínosem pro ekonomiku. Nechme lidi svobodně myslet a mluvit!
Vstupenky už nekupuji a nevím, jestli je ještě kupovat budu
Dříve jsem utratil hodně peněz za kulturu. Nyní nic! Vloni jsem byl snad osmdesátkrát v divadle. Korona mě vyškolila i u koncertů. A to ne proto, že přišel zákaz zpěvu, kterému jsem nejprve nechtěl věřit, protože vypadal jak z pohádky o Pyšné princezně, ale proto, že všechny koncerty byly zrušeny. Často i u kapel, kde hrozí, že měli kvůli věku poslední turné. Měl jsem například ještě (celkem jistě naposledy) vidět Ozzy Osbourna. Nejspíš ho už neuvidím. I kdyby mi nyní nabízeli lístky na jeho koncert v roce 2021, asi bych je nekoupil a počkal si na poslední chvíli, zda se bude koncert opravdu konat.
Je totiž velkou otázkou, jestli nebude rok 2021 pro kulturu stejně zabitý jako rok 2020. S tím rozdílem, že v roce 2020 všichni čekali, že na podzim se to konečně rozjede a že to těch pár měsíců nějak překlepou.
Vize, že to budou umělci překlepávat roky, nikoho nebaví a mnozí si už logicky hledají jinou práci. A kytarista, který dlouho nehraje, už není dobrý a možná už ani nikdy dobrý nebude. Nikde přitom není záruka, že během dalších měsíců bude na trhu důvěryhodná, zázračná vakcína a svět se rychle vrátí do normálu. Osobně o rychlém a snadném návratu kultury do normálu pochybuji.
Korona přinesla překvapivé úspory
Zatímco výdaje mnoha domácností výrazně klesají, u příjmů se rozevřely nůžky. Část lidí vůbec nepocítila změnu. Naštěstí v nejvíc zasažené oblasti kultury a turismu nepracuje až tolik lidí. Kvůli programu Antivirus navíc stále zůstává míra nezaměstnanosti nízká. To s sebou přináší nečekané makroekonomické důsledky. Ve druhém kvartále 2020 vyskočila míra úspor na nový historický rekord 18,9 %. Takový výsledek čekal od korony asi jen málokdo.
Toto přitom nepozorujeme jen v ČR, ale i jinde. Např. v Británii se dostali ještě na mnohem vyšší úspory. Tady ve druhém kvartále vyskočila míra úspor na neuvěřitelných 29,1 %. Proč říkám neuvěřitelných? Protože ještě před pár lety se míra úspor pohybovala jen lehce nad 5 % a nejvyšší byla v první polovině devadesátých let, kdy se blížila k 15 %. Nyní jsou skoro na dvojnásobku. Možná, že kdyby náš premiér ležel s koronou v nemocnici, šetřili bychom jako Britové. Kdo ví?
Korona nám skrze vyšší úspory vlastně přinesla nečekaný „dárek“. Ovšem moc bych se neradoval. Když se nedávno v jednom průzkumu ptali lidí, co udělají s naspořenými penězi, 40 % z nich je chce nechat ležet na běžném účtu a postupně utratit. To je na první pohled dobré, protože díky tomu se zase jednoho dne roztočí kolečka ekonomiky, ale problémem je, že čtvrtina Čechů má rezervu pouze ve výši jednoho platu. Podle průzkumů proto dramaticky roste počet lidí, kteří uvažují o spoření. To je dobře, protože nikdo neví, kolik lockdownů ještě přijde.
20 procent lidí nemá z čeho spořit
Lidé jsou často zoufalí. Mnozí by chtěli spořit, ale není z čeho. Tady je podle mě velký prostor pro vládu. Toto je systémový problém. Dokud budou Češi chudí, nebudou mít z čeho spořit.
Vláda léta usiluje o nízkou nezaměstnanost. To se jí daří a je to bezesporu důležité. Bez práce nikdo nic nenašetří. Problémem ale je, že v minulosti vláda až moc lákala na investice s nízkou přidanou hodnotou, kde není a nikdy nebude prostor pro vysoké mzdy. Jinými slovy, je třeba změnit strukturu ekonomiky. Potřebujeme modernější ekonomiku, kde hrají větší roli lidé s vyšším vzděláním.
Vedle toho je potřeba lidem příjmy nechat. Jakmile stát lidi vysokými daněmi o vše oholí, jsme tam, kde jsme byli. Daně musí být nízké, aby motivovaly k práci! To vlády léta nedělají. Místo aby se každý víc snažil pracovat a být produktivnější, tlačí naopak na větší socialismus, kde rostou sociální dávky. To se mnoha voličům líbí. Problémem je, že z dávek se nebohatne. Dávky jen zvyšují dluh. Ten zatím není astronomický, ale děláme vše pro to, aby vyšší byl.
