Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dvě výročí hudebního génia Johna Lennona, multimilionářského pokrytce

  10:45
Fenomén Johna Lennona letos slaví dvojité kulatiny. V pátek 9. října tomu bylo 80 let, co přišel na svět, v prosinci tomu bude 40 let, co z něj odešel. Pro mnohé jedna z nejinspirativnějších osobností 20. století. Co všechno se skrývá v jeho uctívání?

John Lennon foto: ČTK/dapd

V liverpoolské čtveřici kluků s kytarami, která si svými jednoduchými energickými písničkami během pár měsíců podmanila svět, platil John Lennon od začátku za ironického a trochu cynického intelektuála. Paul McCartney byl romantik, George Harrison trochu nesmělé dítě a Ringo Starr jasný klaun, takže se s nimi výborně doplňoval – i to bylo od začátku součástí kouzla Beatles.

Jako první se vůči nim ovšem začal vymezovat a měl asi největší podíl na rozpadu kapely, jako první z nich se pak stal sám za sebe globální celebritou, která neoslovovala svět jen písněmi, ale také chytlavě radikálními názory a gesty. A bohužel také jako první z party Brouků svět předčasně opustil, když si ho coby oběť vyhlédl pomatený fanoušek Mark Chapman. Kdyby se tak nestalo, dožil by se John Lennon v pátek 9. října 80 let.

Imagine

„Představ si, že není žádný nebe / Je to lehký, jen to zkus / Žádný peklo pod náma / Nad náma jenom obloha.“ Tak začíná možná nejznámější píseň Lennonovy sólové kariéry Imagine z roku 1971. Těch představ tam bylo víc: „Představ si, že nejsou žádný státy… ani žádný náboženství… ani žádnej majetek, žádnej důvod pro sobectví nebo hlad, jen všeobecný bratrství…“ A v refrénu: „Možná řeknete, že jsem snílek / Ale nejsem v tom sám / Snad se k nám někdy přidáte / A svět bude zajedno.“

Pro někoho možná lákavá vize, pro jiné smutný důkaz, že se někdejší ironický cynik dal na poněkud povrchní a naivní levičáckou agitku. Bylo to vcelku překvapivé, v dobách Beatles se do politiky v písních pouštěl jen ojediněle a nikdy takto prvoplánově. (V Revolution, patrně své nejangažovanější písni z kapelní éry, Lennon píše: „Jasně, všichni chceme změnit svět, ale když budeš mávat plakátem s předsedou Maem, nikoho tím nepřesvědčíš.“)

John Lennon v rozhovoru pro časopis Rolling Stone dokonce přirovnal Imagine ke Komunistickému manifestu, což byl výrazný posun. Ve své době to příliš vzruchu nezpůsobilo, píseň se ovšem hraje i po 50 letech a konzervativnější jedince dráždí dodnes. Přitom šlo jen o jeden z mnoha Lennonových angažovaných textů.

Najednou k tomu neměl daleko a v rozhovoru pro časopis Rolling Stone dokonce přirovnal Imagine ke Komunistickému manifestu, což byl výrazný posun. Ve své době to příliš vzruchu nezpůsobilo, píseň se ovšem hraje i po 50 letech a konzervativnější jedince dráždí dodnes. Přitom šlo jen o jeden z mnoha Lennonových angažovaných textů – třeba protiválečné hymny Give Peace a Chance nebo War Is Over byly svého času ještě populárnější. Ale Imagine jde „protisystémově“ nejdál, a tudíž budí nejsilnější reakce.

„Nepotřebujeme žádnou velkou představivost, abychom pochopili, co by nám Lennonův sen přinesl,“ shrnul komentátor Ronald W. Stelzer před pár lety na serveru Imaginative (sic!) Conservative. „Stačí znát dějiny 20. století a podívat se na bolševické Rusko, stalinský Sovětský svaz, Maovu Čínu a jeho imitátory a ty, kteří si také něco takhle představovali, a vidíme výsledek: stovky milionů zavražděných, vyhladovělých a uvězněných.“

Je to trochu přitažené za vlasy (kdybychom brali vážně všechno, co je napsané v písňových textech, už by takoví Marilyn Manson nebo Řezník museli sedět ve vězení na mnoho let), ale podobný názor zastává dost lidí. Včetně Václava Klause staršího, který se k Imagine rovněž cítil povolán vyjádřit: „Obsahově je tato písnička asi nejšílenější písničkou všech dob.“

Život v luxusu

Exprezidentovo znepokojení svědčí především o tom, že toho o angloamerické kultuře konce šedesátých a začátku sedmdesátých let zjevně mnoho neví – Imagine a další lennonovky rozhodně nebyly jediné naivní protestsongy té doby, naopak. Kdyby Klaus znal texty Grateful Dead, Jefferson Airplane, Love, Richieho Havense nebo tria Crosby, Stills & Nash a dalších hvězd tehdejší hippie scény, patrně by se vyděsil ještě mnohem víc.

Dokonce ani vrchní cynik, intelektuál a opilec Jim Morrison z The Doors, který si z hippies celoživotně utahoval, trendu neunikl: „Řekni všem lidem, co potkáš, ať mě následují…“ Prostě to byl jeden z projevů doby. Problém s Imagine byl trochu jinde – dobře jej vystihl třeba současný folkový zpěvák Frank Turner, který v domovské Británii běžně vyprodává desetitisícové stadiony a hrál i na zahájení olympiády v roce 2012.

Když o svých představách v podobném stylu zpívali autentičtí hippies, zpravidla bydleli někde v komuně, na studentské koleji nebo v pronajatém bytě a žili z ruky do úst, miliony z tantiém přišly až potom. Ovšem Lennon byl multimilionář minimálně šest sedm let před Imagine a nic než luxus už neznal – a v tomto světle člověk vnímá slušné pokrytectví.

„Od chlapíka, co si ve svým milionářským apartmá v New Yorku zřídil speciální chlazenou místnost jenom na skladování sbírky kožichů, jsou slova ‚Představ si, že není žádnej majetek‘ slušný chucpe. Ne že bych měl problém se sbíráním kožichů, ať si každej dělá, co chce. Ale od takovýho boháče je to fakt hodně povýšenecký.“ Jisté pokrytectví vnímají i ti, kteří na Beatles vyrostli, a jejich muzika pro ně v jistou dobu znamenala vše.

K nim patří třeba dlouholetý novinář a muzikant Daniel Deyl, jehož kapela Kixband před revolucí fungovala jako jeden z prvních „Beatles revivalů“ u nás: „Prakticky jsme bydleli na Karlově mostě, hráli Revolution a policajt nechápal, že Lennonův text revoluci odmítá, tak se zlobil. Dnes máme svobodu, takže vás policajt vyhodí rovnou, ať hrajete cokoli. Jenže Lennon byl také zpupný, násilnický, ateistický fracek se slušnou maoistickou úchylkou; jen si přeříkejte text od Imagine nahlas. A víte co? Vzal to čert.“

V tom to je – když o svých představách v podobném stylu zpívali autentičtí hippies, zpravidla bydleli někde v komuně, na studentské koleji nebo v pronajatém bytě a žili z ruky do úst, miliony z tantiém přišly až potom. Ovšem Lennon byl multimilionář minimálně šest sedm let před Imagine a nic než luxus už neznal – a v tomto světle člověk vnímá slušné pokrytectví.

Neskutečně vyhraná parta

Nic ho nevyjadřuje lépe než ikonická fotografie, která dodnes probíhá médii – Lennon a Yoko na ní stojí v přepychovém pokoji amsterodamského Hiltonu a čekají, až jim pokojská přestele postel, aby si do ní mohli vlézt a pokračovat ve slavném „bed-in“, tedy protestním „vylehávání“ za mír za účasti novinářů z celého světa. V té době měl přitom svět ještě v živé paměti dobu, kdy Lennon ani jeho spoluhráči žádné velké otázky v textech neřešili.

„Miluj, miluj mě. Víš, že já tebe miluju. Vždycky zůstanu věrný. Tak mě přece miluj, prosím tě.“ Nebo: „Miluje tě, jé, jé, jé. Miluje tě, jé, jé, jé.“ Z raných písniček Beatles si lze dělat legraci – texty jsou tak pitomoučké, že třeba intelektuály obecně vysmívaná tvorba kapely Kryštof proti nim zní jako vysoká literatura. Jenže to platí především z dnešního pohledu – počátek šedesátých let sofistikovaným textům v popu ani rocku moc nepřál.

Beatles toho ve skutečnosti už v dobách prvních nahrávek uměli mnohem, mnohem víc, než by ty prostinké písně naznačovaly. Především to byla neskutečně vyhraná parta – v míře, kterou si dnešní muzikanti většinou nedovedou ani představit.

Samozřejmě, že existovali skvělí textaři (namátkou Chuck Berry), ale obecně platilo, že slova mají být libozvučná a jednoduchá, aby nekomplikovala pozitivní náladu z hudby. Doba, kdy tuto idylku zbořil Bob Dylan a jemu podobní, měla přijít až za pár let. Také se sluší dodat, že Beatles toho ve skutečnosti už v dobách prvních nahrávek uměli mnohem, mnohem víc, než by ty prostinké písně naznačovaly. Především to byla neskutečně vyhraná parta – v míře, kterou si dnešní muzikanti většinou nedovedou ani představit.

Důvod byl jasný – několik dlouhodobých pobytů v Hamburku, kde v drsných námořnických klubech a vykřičených domech hráli osm až deset hodin noc co noc, bez víkendů a dovolených, a to pro publikum, které nějaké flákání netolerovalo. Co na tom, že ještě neměli vlastní repertoár a mydlili vše od rokenrolových standardů přes námořnické odrhovačky až po hity z tehdejších muzikálů.

Důležité je, že po návratu do Liverpoolu převyšovali všechny kapely široko daleko muzikantskou vyspělostí a především sehraností s neuvěřitelně sladěnými vícehlasy Lennona a McCartneyho, s občasnou Harrisonovou výpomocí. (Těsně před startem ke hvězdám museli vyměnit bubeníka, ale nový příchozí Ringo, jeden z nejlepších hráčů v Anglii, se svým profesionálním přístupem do party zapadl výborně. Pokud někomu jeho styl připadá jednoduchý, nechť si zkusí zahrát Come Together a zaručeně změní názor.)

Revoluční kapela

Když k tomu připočteme nebývalou dávku invence a jisté muzikantské drzosti, bylo jen otázkou času, kdy Beatles začnou své konvenční písničky na tři akordy ozvláštňovat novátorskými postupy, které podle tradičních zvyklostí neměly v hudbě co dělat. Třeba pověstné první záměrné použití zpětné vazby v I Feel Fine. Nebo nesmrtelný úvodní akord v Hard Day’s Night – můžete jej zkoušet trefit celý den a stejně to nezvládnete, protože do sebe zní několik akordů popírajících zákony harmonie.

Z boybandu, po kterém s jekotem šílely slečny po celém světě, se pomalu stávala revoluční kapela připravená zcela změnit svět rocku a popu, k čemuž došlo jen o pár let později. Hudební novátorství bylo v této rané fázi především McCartneyho doménou, Lennon měnil tvář Beatles trochu jinak – v jeho písních začalo místo rozjásaných prostinkých textů znít něco úplně jiného.

To však bylo Lennonovi a McCartneymu úplně jedno, hlavně když to znělo skvěle. Z boybandu, po kterém s jekotem šílely slečny po celém světě, se pomalu stávala revoluční kapela připravená zcela změnit svět rocku a popu, k čemuž došlo jen o pár let později. Hudební novátorství bylo v této rané fázi především McCartneyho doménou, Lennon měnil tvář Beatles trochu jinak – v jeho písních začalo místo rozjásaných prostinkých textů znít něco úplně jiného.

Náladový a často depresivní autor, jehož život zásadně ovlivnila tragická smrt matky v dětství, do textů vnášel mnohem vážnější a smutnější tóny. Jedním z prvních příkladů je I’ll Cry Instead z Hard Day’s Night a pak Help!, titulní píseň stejnojmenné desky, která rané boybandové období v zásadě ukončila. Nenechte se zmást veselou melodií, svižným rytmem a libými vícehlasy a pusťte si třeba verzi Tiny Turner z roku 1984 (vyšla na desce Private Dancer).

Z toho smutku, osamělosti a zoufalého volání po spřízněné duši mrazí i na několikátý poslech, americká soulová hvězda vystihla ducha písně přesně. A pak rané období skončilo, Beatles přestali koncertovat (především z Lennonovy a Harrisonovy vůle) a z boybandu se stala experimentující studiová kapela, pro kterou se nové technologie staly dalším hudebním nástrojem. Místo popěvků pro pubertální dívky najednou na deskách převažovaly propracované písně s nápady, z nichž by jiná kapela dala dohromady desky na celou kariéru.

I po 50 letech

Pozorně si poslechněte třeba druhou stranu alba Abbey Road, kolik samostatných nosných motivů tam na pár taktech zazní, načež je kapela nemilosrdně opustí, a už se k nim nikdy nevrátí. Méně invenční muzikanti by z nich bez výjimky udělali další píseň, Beatles ne. A mezi oběma hlavními autory se role postupně vyměnily.

McCartneyho písně ve druhé polovině beatlovské kariéry působí konzervativněji, zatímco Lennon se vrhal do zvukových i skladatelských experimentů (i pod vlivem druhé manželky Yoko Ono, o níž beatlovští fandové hovoří s oprávněným despektem, ovšem její láska k avantgardnímu umění se na Lennonově skládání nepochybně projevila).

McCartneyho písně ve druhé polovině beatlovské kariéry působí konzervativněji, zatímco Lennon se vrhal do zvukových i skladatelských experimentů. Občas to nevyšlo, takovou Revolution 9 doposlouchá do konce jen opravdový nadšenec, ale neobvyklé harmonie v Tomorrow Never Knows, náročná struktura Strawberry Fields Forever, psychedelická nálada Lucy in the Sky with Diamonds, Because jako Beethovenova Měsíční sonáta pozpátku, podmanivý rytmus Come Together nebo strhující kontrasty v I Want You / She’s So Heavy... Tyto vrcholy jeho tvorby působí progresivně i po 50 letech.

Občas to nevyšlo, takovou Revolution 9 doposlouchá do konce jen opravdový nadšenec, ale neobvyklé harmonie v Tomorrow Never Knows, náročná struktura Strawberry Fields Forever, psychedelická nálada Lucy in the Sky with Diamonds (Lennon se do smrti dušoval, že název nesouvisí se zkratkou LSD), Because jako Beethovenova Měsíční sonáta pozpátku, podmanivý rytmus Come Together nebo strhující kontrasty v I Want You / She’s So Heavy...

Tyto vrcholy jeho tvorby působí progresivně i po 50 letech. Je přitom neuvěřitelné, že od Love Me Do až sem vedlo pouhých sedm let, tedy doba, za kterou průměrná dnešní kapela vydá tak dvě desky, a rozdíl mezi nimi zpravidla není skoro žádný. Malá nechronologická odbočka: v době vrcholící beatlemanie si Lennon pro radost napsal dvě sbírky nonsensových povídek a říkanek, které vyšly pod názvem In His Own Write (česky Písání) a A Spaniard in the Works (Španěl na vesnici).

Najdeme v nich trochu Lewise Carrolla, trochu Edwarda Leara, špetku Morgensterna nebo i Woodyho Allena, ale především spoustu originálních obratů a neodolatelný poetický černý humor, díky němuž se tyto legrační miniaturky čtou dobře dodnes.

Autorský blok

V češtině se Písání proslavilo už v šedesátých letech díky překladu Luboše Trávníčka a několik generací si citovalo třeba Fáfův mejdan: „,To mi neni jasný, proč sem tak sám, zrovna dyš se čekal pár známejch?‘ přemýšlel Fáfa. Ale pak se dal do zdobení stromečku. Najednou se ozvalo veselé zaťuknutí na dveře. Kdo ale gdo jen to může klepat na moje dveře? Otevřel a tam stál kdo? No jeho kámošové. Bertík, Dóda, Ruda, Niky, Líza, Béda, Vily, Jája, Dolfi, Pravoslav, Tom, Míra, Lolo, Vilém a Jarmila přece.

Jen poďte dál, staří braši, přátelé a kamarádi. S velkým výrazem v tváři je Fáfa lípal. Všichni se strkali a křičeli ,Šťastný a veselý, Fáfo‘, a jiné srdečnosti, pak na něho skočili, tloukli ho mocnými údery do hlavy a křičeli: ,Nikdy sme tě nemněli rádi, celý ty léta co tě známe. Nigdy si nebyl opravdu jedním z nás, ty mněká hlavo.‘ Víte, zabili ho, ale neumřel přeci sám. Veselý Vánoce-tung, Fáfo, starouši.“ O další překlad se postaral v devadesátých letech Petr Kopec, Španěla přeložil též výborně Jiří Popel.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se Lennon víceméně stáhl ze scény – postihl ho autorský blok. Zato Yoko se umělecky i obchodně realizovala s chutí a Lennon trávil většinu času péčí o syna ve zmíněném newyorském apartmá v komplexu Dakota u Central Parku.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se Lennon víceméně stáhl ze scény – postihl ho autorský blok. Zato Yoko se umělecky i obchodně realizovala s chutí a Lennon trávil většinu času péčí o syna ve zmíněném newyorském apartmá v komplexu Dakota u Central Parku. (O mnoho let tím předběhl časy střídavých rodičovských dovolených, díky čemuž si ho začaly vážit feministky – další paradox v životě člověka, který se k ženám celé mládí choval majetnicky a sobecky, první manželka Cynthia by mohla vyprávět.)

V roce 1980 se to celé mělo změnit – po dlouhých letech natočil album Double Fantasy, dal velký rozhovor časopisu Playboy a začal chystat comeback. Než k němu ale došlo, přišel 8. prosinec a výstřely z pistole poblázněného fanouška Marka Chapmana, které Lennonův život ve 40 letech uťaly. Světem, a nejen tím hudebním, to nebývale otřáslo. Čtrnáctého prosince se na výzvu Yoko sešly ke vzpomínce miliony lidí po celém světě, sto tisíc jich dorazilo na dohled od místa vraždy do Central Parku.

Paul McCartney na zprávu o spoluhráčově smrti později vzpomínal jako na „podobný zážitek, jako když jsem slyšel o vraždě prezidenta Kennedyho“. Mnozí slavní muzikanti na to reagovali ve své tvorbě – málokterá smrt kolegy z branže kdy vzbudila takovou reakci. George Harrison napsal píseň All Those Years Ago, McCartney zase Here Today. Elton John přidal Empty Garden, David Gilmour z Pink Floyd reagoval písní Murder, Paul Simon složil The Late Great Johnny Ace.

Památníky všeho druhu

Když ji hrál na obřím comebackovém koncertě s Artem Garfunkelem shodou okolností rovněž v Central Parku, jiný pomatenec ho napadl přímo na pódiu. Naštěstí ho zneškodnila ochranka, takže otřesený Paul Simon po chvíli v koncertě pokračoval. Nakonec se s mnohaletým zpožděním k lennonovskému vzpomínání připojil i Bob Dylan, krásná balada Roll on John uzavírá neméně skvělé album Tempest z roku 2012.

Po Lennonově smrti vyrostly po celém světě od Islandu po Japonsko památníky všeho druhu. Snad nejzajímavější z nich na zcela nepravděpodobném místě – u zdi na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně v Praze, jemuž od té doby nikdo neřekne jinak než Lennonova zeď, a kde se první amatérsky nastříkaný pomníček objevil krátce po muzikantově smrti.

Po Lennonově smrti vyrostly po celém světě od Islandu po Japonsko památníky všeho druhu. Snad nejzajímavější z nich na zcela nepravděpodobném místě – u zdi na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně v Praze, jemuž od té doby nikdo neřekne jinak než Lennonova zeď, a kde se první amatérsky nastříkaný pomníček objevil krátce po muzikantově smrti.

Policie jej chvíli nechala být, když se však kolem něj začaly stále častěji objevovat květiny a nápisy na zdi, zareagovaly úřady s typickou normalizační necitlivostí – celou zeď nechaly natřít v tom nejodpudivějším odstínu zelené, který všem tehdy připomínal policejní uniformy. A tím učinil z Lennonovy zdi jedno z prvních ohnisek občanského odporu.

Jeden z pomníčků jsem tam tehdy obnovoval i já, v prvním ročníku nedalekého gymnázia v Hellichově ulici jsme si na to s kamarádem (dnes profesorem Karlovy univerzity) vyrobili šablonu z tvrdého papíru a nakoupili modrý sprej. Nechytili nás a pomníček tam vydržel pár měsíců, než ho zakryla policejní barva a po něm další pokus někoho jiného. Nezůstalo však jen u pomníčků.

Když se dnes píše o nelegálních demonstracích drolících komunistický režim, většina lidí klade jejich začátek už do roku 1988 – tehdy se v srpnu sešlo první velké shromáždění na Václavském náměstí. Jenže skutečný začátek se odehrál 8. prosince 1985 u Lennonovy zdi. Opět jsem u toho byl, stejně jako další zhruba dvě stovky lidí. Napřed se hrálo na kytary a zpívaly písničky Beatles, pak se účastníci vydali na Karlův most a dál Nerudovou ulicí na Hrad.

Příspěvek k pádu komunismu

Nemám nejmenší tušení, zda akce proběhla spontánně, či zda ji někdo takto naplánoval, ale každopádně už o žádné Beatles nešlo – skandovala se stejná hesla o svobodě a policejním státu jako na známějších demonstracích o pár let později. Policie byla zjevně nepřipravená, protože nezasáhla dokonce ani na Hradčanském náměstí, kde akce skončila. Další rok se vše opakovalo, ale to už nás na Hrad nepustili a já poprvé v životě zažil, jak chutná úder policejním obuškem.

Lennonovy ikonické portréty – silueta s typickými dlouhými vlasy a brýlemi – byly běžnou součástí transparentů na demonstracích až do revoluce, většinou doplněné hesly o míru a nenásilí. Člověk, který svou asi nejslavnější píseň nazval „komunistickým manifestem“, tak svým odkazem výrazně přispěl k pádu komunismu v jednom ze sovětských satelitů. Navzdory některým jeho prohlášením by ho to nejspíš potěšilo.

Ani tím však Lennonovo „posmrtné angažmá“ v českém protikomunistickém hnutí neskončilo. Když se pár let před listopadovou revolucí dala část společnosti definitivně do pohybu a začaly vznikat nezávislé iniciativy, dostala jedna z nich název Mírový klub Johna Lennona – zakládal ji tuším dodnes aktivní Stanislav Penc. Minimálně rok před revolucí organizovali koncerty a demonstrace, vydávali prohlášení, účastnili se i legendárního fotbalového turnaje disidentských skupin pořádaného Společností za veselejší současnost.

A Lennonovy ikonické portréty – silueta s typickými dlouhými vlasy a brýlemi – byly běžnou součástí transparentů na demonstracích až do revoluce, většinou doplněné hesly o míru a nenásilí. Člověk, který svou asi nejslavnější píseň nazval „komunistickým manifestem“, tak svým odkazem výrazně přispěl k pádu komunismu v jednom ze sovětských satelitů. Navzdory některým jeho prohlášením by ho to nejspíš potěšilo.

Autor:

Prodej pozemků 5760 m2 se stavbou 358 m2
Prodej pozemků 5760 m2 se stavbou 358 m2

Hrádek nad Nisou - Oldřichov na Hranicích, okres Liberec
2 725 840 Kč