Zájem Čechů o Tchaj-wan výrazně povzbudila nedávná ostře sledovaná cesta šéfa Senátu Miloše Vystrčila. Ostrovnímu státu však v poslední době věnuje pozornost celý svět, spolu s tím, jak roste napětí některých zemí s Čínou. Peking na to reaguje ještě agresivnější rétorikou a nahlas se začíná mluvit o reálné možnosti ozbrojeného střetu v Tchajwanské úžině.

Vojenský konflikt sice podle většiny odborníků stále přímo nehrozí, protože, jak píše Michael Schuman pro The Atlantic, přímá invaze ze strany Číny by byla „nepředvídatelným rizikem“, nicméně napětí mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny po letech relativního klidu prudce stoupá.

Chris Horton ve svém článku pro The Atlantic z července loňského roku označil status Tchaj-wanu za „geopolitickou absurditu“:

Připomíná, že ostrov není uznáván svým nejdůležitějším spojencem, USA. Čelí také existenciální hrozbě ze strany území, které považuje za své vlastní, ze strany pevninské Číny, a jeho suverénní status je postupně eliminován zahraničními firmami, jež usilují o udržení přístupu na největší světový trh.

Peking podle Hortona v posledních letech tvrdě prosazuje svoje vlastní pojetí „principu jedné Číny“ a nutí zahraniční partnery na úrovni soukromých firem, místních samospráv i států, aby s Tchaj-wanem nenakládali jako se samostatným státem, jímž stále de facto je, dodává Horton.

Úspěch Tchaj-wanu v boji s koronavirem spolu s mezinárodně významnou podporou ze strany USA v posledních měsících posílil tchajwanskou pozici na globální scéně. A Peking to bere jakou vážnou provokaci, dodává Bethany Allen-Ebrahimian v pravidelném newsletteru Axios.

„Tchajwanský špion“ z Prahy

Během víkendu, na který připadly oslavy 109. výročí založení Čínské republiky (tchajwanského státního svátku připomínajícího svržení poslední čínské dynastie Čching 10. října 1911, pozn. autora), svět obletělo video, na němž Čínská lidová osvobozenecká armáda nacvičuje invazi ostrova.

Čínská státní televize CCTV dvouapůlminutové video odvysílala krátce poté, co tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen přednesla při příležitosti státního svátku projev, v němž vyzvala Peking, aby umožnil „smíření mezi oběma stranami úžiny a mírový dialog“ tváří v tvář rostoucí hrozbě „vojenského konfliktu.“

Hned v neděli pak CCTV odvysílala reportáž obsahující vynucené „doznání“ dvou zadržených údajných tchajwanských špionů, Li Meng-ťüho a Čeng Jü-čchina, který dříve spolupracoval také s Institutem politologických studií na pražské FSV Univerzity Karlovy.

Li byl ve vězeňském mundúru přinucen se v televizi veřejně omluvit za „ohrožování čínské státní bezpečnosti aktivitami podporujícími nezávislost Tchaj-wanu a protesty v Hongkongu“. Druhý jmenovaný byl pak obviněn z toho, že v Praze založil výzkumnou instituci, jež se zabývala „shromažďováním informací o ČLR za účelem podkopání vztahů mezi Pekingem a evropskými státy“.

Aktuálně.cz však již před rokem upozornilo na pochybné aktivity tohoto muže, který v Česku „pod hlavičkou Univerzity Karlovy šířil čínskou agendu“. Zdá se, že Peking se v tomto případě pokouší zvrátit vytváření obrazu Číny jako potenciální hrozby a naopak obraz Tchaj-wanu jako potenciálního partnera.

I Číňané umí demokracii

Jak vysvětluje Ebrahimian pro Axios, „čínská komunistická strana nahlíží na Tchaj-wan nejen jako na zásadní trhlinu v územní celistvosti Číny, ale také jako na ideologickou hrozbu – Tchaj-wan je živoucím důkazem, že demokracie je kompatibilní s čínskou kulturou a společností“.

Tchaj-wan názorně vyvrací jeden z nejčastějších argumentů obhájců čínského režimu, totiž že autoritářský systém je Číňanům vlastní. Tchaj-wan se zároveň za více než sedmdesát let de facto nezávislé existence a po více než třiceti letech demokracie posunul tak daleko, že velká část jeho obyvatel již vnímá vlastní identitu primárně jako „tchajwanskou“, a nikoli obecně „čínskou“ – byť zde jsou samozřejmě úzké kulturní vazby.

„Sjednocení“ s pevninou již pro většinu Tchajwanců není na pořadu dne, jak se potvrdilo nejen v řadě průzkumů veřejného mínění, ale zejména při posledních volbách, kdy byla s velkou podporou podruhé zvolena současná zástupkyně Demokratické pokrokové strany, prezidentka Cchaj Jing-wen, která otevřeně hájí současnou (de facto) a možnou budoucí (de iure) nezávislost ostrova.

Právě posilování specifické tchajwanské identity vedoucí k odklonu od pevniny je trnem v oku pekingské vlády, podle níž je ostrov jen jednou z provincií Číny. Prostřednictvím diplomatických a ekonomických tlaků se Číně postupně podařilo donutit většinu států, které dosud Tchaj-wan diplomaticky uznávaly, aby svou podporu zrušily a namísto toho podpořily čínský komunistický režim.

Dalším čínským úspěchem bylo vyloučení Tchaj-wanu z významných mezinárodních organizací, jako je Interpol, Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) či WHO. Tyto kroky jsou pro ostrovní stát obzvlášť bolestivé, protože v důsledku vedou k zablokování a částečné izolaci Tchaj-wanu na mezinárodní scéně.

Škodlivé jsou však i pro mezinárodní společenství, jak se ukázalo velmi názorně během současné pandemie. Tchaj-wan nejen že ji zvládl lépe, než většina ostatních zemí (včetně Číny), ale také před ní včas varoval WHO. Ta jeho varování pod tlakem „politiky jedné Číny“ ignorovala. K čemu to vedlo, vidíme denně na vlastní oči i v Česku.

Konec křehkého statu quo

I přes veškeré snahy Pekingu se Tchaj-wanu podařilo v letošním roce dosáhnout několika významných mezinárodních úspěchů. Země s 24 miliony obyvatel zaujímá přední pozici v úspěšnosti boje proti koronaviru, a to i bez drastických opatření, bez katastrofálních ekonomických a společenských dopadů, a navzdory čilé výměně osob i zboží s Čínou.

Na rozdíl od zbytku světa (s několika málo výjimkami zemí, které mají podobně „bohaté“ zkušenosti s Čínou, jako např. Jižní Korea a Vietnam) se totiž Tchaj-wan hned v lednu uchýlil ke svědomitému dodržování protiepidemických opatření a hrozbu pandemie bral od počátku vážně.

Dalším „zářezem“ pro Tchaj-wan v tomto roce byl březnový podpis zákona, jímž americký prezident Donald Trump podpořil posilování vztahů mezi USA a Tchaj-wanem a – poněkud paradoxně, protože samy USA s ostrovem plnohodnotné diplomatické vztahy od 70. let nemají – vyzval ke změně přístupu ty státy, jež s Tchaj-wanem v posledních letech přerušily diplomatické styky.

Tchaj-pej následně navštívilo několik vysokých amerických představitelů včetně ministra zdravotnictví Alexe Azara. Byl to první vládní představitel USA, který zemi navštívil po přerušení diplomatických vztahů před více než 40 lety. Vliv na jeho cestu měl také starší zákon o cestování diplomatů a státních úředníků na a z Tchaj-wanu (tzv. Taiwan Travel Act). 

Pekingská vláda opět reaguje zvýšeným tlakem, a to nejen diplomatickým a ekonomickým, ale také vojenským. Vojenské přehlídky a narušování námořního a vzdušného prostoru Tchaj-wanu jsou již tradicí, ale mnozí komentátoři připouštějí, že současná situace může směřovat k otevřenému konfliktu.

Ani jedna ze stran již není ochotna nadále akceptovat dosavadní vágní status quo, který po desetiletí zaručoval stabilitu vztahů mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny. Obavy ostatně vyjadřují i nejvyšší představitelé tchajwanské vlády, prezidentka Cchaj Jing-wen či ministr zahraničí Joseph Wu, který letos v srpnu varoval, že Tchaj-wan může být „příštím Hongkongem“.

Co udělá příští prezident USA?

Jakýkoli otevřený konflikt by ovšem měl tragické následky nejen pro Tchaj-wan. Čína by tím definitivně zničila svou image „mírumilovné velmoci“, kterou se snaží dlouhodobě vytvářet, a navíc by přímou vojenskou akcí dost možná vyprovokovala k zásahu USA a jejich spojence. Je však otázkou, zda by se USA pod Trumpovým vedením za Tchaj-wan postavily.

Podle Michaela Schumana by nicméně selhání Washingtonu v podpoře Tchaj-wanu potenciálně rozložilo systém amerického spojenectví v regionu, a v důsledku by se stalo osudným pro velmocenské postavení USA. Bitva o Tchaj-wan je možná reliktem z doby studené války, ale bude utvářet budoucnost, tvrdí Schuman.

Vzhledem k rizikům, která s sebou potenciální vojenský konflikt nese, je pravděpodobné, že sílící tlaky ze strany Číny jsou spíše „dlouhodobou strategií podkopávání důvěry v tchajwanskou vládu a její schopnost se i navzdory Číně udržet“, tvrdí Richard Bush, odborník na Tchaj-wan při americké Brookings Institution.

Zda se podaří udržet dosavadní relativní stabilitu v oblasti, kterou od konce druhé světové války pomáhá zajišťovat systém aliancí a také vojenská přítomnost USA, bude tedy do značné míry záviset na tom, jak se k otázce vztahu mezi demokratickým Tchaj-wanem a autoritářskou Čínou postaví mezinárodní společenství.