Původně měla vyjíždět z holandského Utrechtu, ale nakonec startovala první etapa z baskického Irúnu, který leží kousek od San Sebastiánu na hranicích s Francií. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla první etapy zúčastnit jako host, na pozvání CzechTourismu v Madridu, se kterým občas spolupracuji. A zážitek to byl opravdu mimořádný.
  |
Kromě koronaviru zkomplikovalo první etapu i počasí: bylo sice teplo, ale foukal velice silný vítr. Stan, ve kterém se měl konat doprovodný program pro pozvané hosty, nemohli organizátoři vůbec postavit. Cyklistům, kteří se představovali na pódiu, dokonce padala kola postavená pod ním. Všichni měli roušky, které si cyklisté sundávali pouze na chvíli. Jedním z důležitých opatření totiž bylo nahrazení tradičního podpisu startovní listiny biometrickou identifikací, takže fotografie každého závodníka se po přečtení jeho obličeje přístrojem objevila vedle jména na velkoplošné obrazovce. Letos jedou Vueltu dva čeští cyklisté - Zdeněk Štybar z belgické stáje Deceuninck-Quick Step a Jan Hirt z týmu CCC.
Kateřina Ferenčíková NolascoKateřina Ferenčíková Nolasco žije v Baskicku, autonomním regionu na severu Španělska. Živí se jako učitelka angličtiny.  |
V Baskicku je cyklistika velice populární jako rekreační sport, ale také divácky. A to platilo i pro první etapu této “okleštěné” Vuelty. Diváci neměli přistup do areálu výstaviště Ficoba, kde se konalo slavnostní zahájení celého závodu a představování jednotlivých týmů. Fandili ale hned od startu, také za přísných bezpečnostních opatření: museli mít roušky a dodržovat dvoumetrové rozestupy. Překvapilo mě, kolik lidí i přesto lemovalo v podstatě celou trať až do doby, kdy peloton vjel do horské oblasti.
Jela jsem v doprovodném autě pro hosty, které mělo za úkol ukázat nám průběh závodu zblízka a obeznámit nás s jeho fungováním. Tato auta řídí bývalí profesionální cyklisté, kteří jsou zároveň výbornými řidiči. Brzy jsem pochopila proč. Celou “bublinu” - slangové slovo pro peloton a doprovodná vozidla - totiž tvoří pro mě naprosto nepřehledná skrumáž vozidel policie, sanitek, organizačního štábu, mechaniků, fotografů a novinářů a také hostů. A samozřejmě cyklisté, které nemohou vozidla obtěžovat ani zdržovat. Tento úkol zvládla naše řidička opravdu na jedničku. Pro zajímavost, na Tour de France i Giro d´Italia řídí tato vozidla jen muži, zatímco na Vueltě jsme měli dokonce tři ženy, z nichž jednou byla právě ta naše. Jízda byla často docela adrenalinová: někdy jsme se řítili 80 kilometrovou rychlostí místy, kde je za běžného provozu povoleno pouze 50. Je opravdu neskutečné vidět závodníky zblízka. Při sledování závodu v televizi je divákům jasné, že cykisté jedou hodně rychle, ale jet vedle nich, to je ještě působivější!
A při této etapě navíc při dešti a velice silném větru. Právě vítr nás sice ochudil o let v helikoptéře, ale také nám připravil dobrodružství se šťastným koncem. Asi uprostřed závodu, kdy jsme jeli jako jedno z prvních vozidel ještě před pelotonem a skupinkou, která unikla, na nás najednou mával divák od cesty, ať zpomalíme. Nejdříve jsme si myslely, že nepochopil, že patříme k závodu. Ale za okamžik bylo vše jasné a v duchu jsme mu poděkovaly. Na cestě totiž ležel rozpůlený spadlý strom a kusy větví a půdy. Muselo k tomu dojít hned po průjezdu předchozího auta, které bylo před námi asi minutu. Naše řidička zareagovala okamžitě a profesionálně: jednak stihla zabrzdit těsně před tou spouští, a pak okamžitě telefonovala vedení závodu.
Během pár vteřin se objevili na cestě policisté z aut, která jela asi těsně za námi, a bleskurychle vše zlikvidovali: nejdříve odsunuli kmen a větve a pak začali zametat silnici. S kolegyní jsme musely zůstat v autě, což z bezpečnostních důvodů chápu, i když jsme nejdříve chtěly vyběhnout a také pomoci. Tak jsme jen celou akci sledovaly a zároveň poslouchaly z vysílačky v autě, jak se cyklisté za námi blíží. Naštěstí se podařilo vše odstranit opravdu rychle a nebylo nutné závod přerušit. Oddechly jsme si až poté, co jsme opět velkou rychlostí ujížděly pryč, ať závodníky za sebou nebrzdíme. Ani jsme si nechtěly představit, co by se stalo, kdyby strom spadl na právě projíždějící cyklisty…
Sledovat zblízka závěr této etapy byl také mimořádný zážitek. Dojezd byl netypický - v horském sedle Arrate nad městem Eibar. Cyklisty tak čekalo šestikilometrové stoupání se skoro 400metrovým převýšením. Tady už platil zákaz vstupu pro diváky jako součást proticovidových opatření. Určitě to ochudilo atmosféru závodu, protože právě v těchto místech bývá fanoušky nejvíce slyšet a cyklisté to také potřebují, ale letos šlo především o ochranu zdraví jak závodníků, tak i publika.
Takže nás bylo jen pár - policisté, technici a pár hostů - kteří jsme se snažili aspoň trochu cyklisty povzbudit. Opět musím říci, že vidět zblízka, jak po skoro 170 kilometrech velice náročné etapy zvládají výstup, bylo úžasné. Zvítězil fantastický Slovinec Primož Roglič z týmu Jumbo-Visma, kterému letos těsně unikla Tour de France a podle všeho si to chce vynahradit na Vueltě.
Klobouk dolů nejen před cyklisty, ale i organizátory, pro které je letos vše mnohonásobně těžší. Celková situace ve Španělsku se totiž den ze dne zhoršuje: v neděli vyhlásila vláda nouzový stav, zatím na 15 dnů. O každé další prodloužení musí požádat Kongres poslanců, ale už teď premiér Sánchez naznačil, že to má v úmyslu dělat až května. Opozice se nechala slyšet, že to je příliš dlouho a že chce dát svůj souhlas pouze do doby před Vánoci. Opět nám tedy hrozí bitva politická, i když hlavní nepřítel je pořád stejný. Doufejme, že zvítězí kritérium odborníků a snaha ochránit co největší počet lidí.
