Hlavní obsah

Matěj Schneider: Ani Biden, ani Trump. Jaká hnutí bují pod povrchem amerických prezidentských voleb?

Právo, Matěj Schneider, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Když nastupoval Donald Trump do prezidentského úřadu, sliboval změnu, která měla „učinit Ameriku znovu velkolepou“. Po čtyřech letech je zjevné, že se od něj přes halasnou populistickou rétoriku Spojené státy v reálné politice dočkaly veskrze konvenčně republikánského úřadování.

Foto: Profimedia.cz

Protest hnutí Black Lives Matter v americkém Nashvillu, říjen 2020

Článek

Trump přicházel po osmi letech vlády Baracka Obamy, který byl zase zvolen na křídlech vzletného sloganu Naděje a změna. V Obamovi v roce 2008 někteří na americké levici viděli druhého Franklina Delano Roosevelta, jenž v USA nastolí nový Nový úděl. To se ale nestalo, Obama nakonec vládl daleko blíže středu.

Dvě prezidentské naděje na změnu (byť dost rozdílnou) a dvě promarněné příležitosti…

Jiří Pehe: Amerika si zvolila supermana

SALON

Ne že by Trump pro nikoho nic neudělal. Do republikánské voličské koalice, která se příliš nezměnila od dob Ronalda Reagana, patří například voliči tíhnoucí v ekonomických otázkách k libertarianismu. Těm dal Trump pro potěchu daňové škrty. Naopak je ale popudil svým koketováním s obchodními cly.

Pak jsou zde rovněž sociálně konzervativní voliči. Ti do paktu s obhroublým newyorským miliardářem vstoupili čistě pragmaticky kvůli jeho příslibu, že bude jmenovat velmi konzervativní soudce. Trump to skutečně dodržel, na nižší instance jich jmenoval velké množství, a hlavně se mu těsně před volbami podařilo prosadit už třetího nominanta (respektive nominantku) k Nejvyššímu soudu – což je stejný počet, jaký jmenovali demokratičtí prezidenti dohromady od roku 1994.

Ani sociálně konzervativní voliči ale nemohou zcela jásat. Velkou ránu jejich představám o Nejvyšším soudu zasadil Trumpem dosazený Neil Gorsuch, jenž se letos v létě přiklonil na stranu „liberálních“ kolegů a pomohl LGBT+ menšinám k silnějším antidiskriminačním pracovním právům.

Foto: Tom Brenner, Reuters

Americký prezident Donald Trump

Právě rozdíl mezi bombastickými deklaracemi a všednější skutečností reálného trumpismu je důvodem, proč dnes různé frakce na americké pravici přemítají nad tím, jak vlastně do budoucna dosáhnout svých cílů. K větší reflexi Trumpova působení dojde až buďto po letošních prohraných volbách, případně za další čtyři roky. Ale dělicí linie jsou jasně dané již teď a je z nich zřejmé, že zmíněná reaganovská voličská koalice není nic nutně stálého.

Vezměme si například otázku zapojení amerických církví do politického života. Před nástupem nové pravice v osmdesátých letech hrály církve v politice daleko menší roli. Teprve za Reagana začal jejich vliv postupně sílit. Dnes však mezi jejich mluvčími začíná pomalu převládat názor, že konzervativci americkou kulturní válku prohráli a je na čase strategicky ustoupit.

Přesně takto argumentuje konzervativní komentátor Rod Dreher ve své nedávné (už i do češtiny přeložené) knize Benediktova cesta. V té se odkazuje mimo jiné k Václavu Bendovi: americká sociálně konzervativní pravice by se podle něj měla stáhnout z „velké“ politiky a začít tvořit vlastní paralelní polis.

„Biden je naprd, ale Trump musí prohrát“

Na levici je situace ještě komplikovanější. Na jednu stranu zde panuje zklamání z Obamova prezidentství a také z nezdarů socialisty Bernieho Sanderse (a v menší míře antimonopolní senátorky Elizabeth Warrenové) v demokratických primárkách. Především je ale Sandersova kampaň jedním ze základních stavebních kamenů, na nichž se levice snaží budovat svou novou sílu.

Foto: Jonathan Ernst, Reuters

Bernie Sanders a Joe Biden

Stačí se podívat na posledních dvacet let: z dnešního pohledu nesmělá kampaň Howarda Deana v primárkách před volbami 2004, Occupy Wall Street, Black Lives Matter a právě i dvě Sandersovy kampaně. Každý z těchto milníků znamenal vytvoření nových sítí řadových Američanů a zvýšení levicového sebevědomí. To se projevuje i tím, že se levice méně bojí prohraných bitev. „Myslím, že jsem za svůj život neudělal nic důležitějšího,“ prohlásil pro New York Times Sanders po konci své kampaně o mladých lidech, kteří se díky ní zapojili do politiky.

Jak do toho všeho zapadá letošní prezidentský kandidát demokratů Joe Biden? Coby zástupce středového liberálního statu quo pro málokoho představuje pozitivní vizi a naději na změnu. Řečem o tom, že půjde o „nejtransformativnějšího prezidenta“ od dob Roosevelta, které Bidenův volební štáb tak rád šíří, nikdo moc nevěří. Americká levice na něj ale nezanevřela, naopak se šikuje na Bidenovu podporu. A to přesto, že se v jejích očích příliš neliší od Hillary Clintonové. Tím rozdílem je jednak zkušenost šoku právě z voleb 2016, a především ono větší sebevědomí: levice je připravená se prát o své místo u stolu.

„Biden je naprd, ale Trump musí prohrát, a to o hodně,“ napsal nedávno na Twitter newyorský socialista, komentátor Doug Henwood. Do teorie, že by pro levici bylo výhodnější „vydírat“ centristické demokraty svými hlasy, se pro změnu pustil Noam Chomsky. „Když si to promyslíte do důsledků, tak tím říkáte, že bychom měli pomoct Trumpovi ke zvolení v naději, že to v dlouhodobém horizontu změní demokratickou stranu. To je ale hrozivě špatné rozhodnutí,“ vysvětloval svůj postoj v podcastu Bad Faith.

Foto: Majed Jaber, Reuters

Noam Chomsky

Levice, zdá se, věří, že dokáže Bidena po jeho zvolení ke své politice dotlačit. Rozhodně že v tom bude úspěšnější, než by byla v případě Trumpa. Opírat se přitom může o řadu sílících hnutí.

Zdravotnictví, policie, monopoly

Za posledních pět let se například výrazně rozrostli Demokratičtí socialisté (DSA). Politická strana, která měla ještě nedávno okolo deseti tisíc členů, jich dnes má přes sedmdesát tisíc. O další strategii se v rámci jednotlivých frakcí DSA vedou stále velké spory, je však zjevné, že strana směřuje k překonání odvěké americké otázky: Má v systému dvou dominantních stran smysl pokusit se ovládnout jednu z nich, nebo je lepší založit třetí? Odpověď DSA se inspiruje u radikálně konzervativní Tea Party a zní: Ani jedno!

Tea Party se podařilo posunout republikány výrazně doprava. V okrscích, kde to bylo výhodnější, stavěli nezávislé kandidáty, v jiných se účastnili republikánských primárek. K něčemu podobnému se teď odhodlává i DSA ve vztahu k demokratům.

Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

SALON

Pozoruhodné jsou také různé lokální iniciativy za vyztužení zdravotního pojištění, z nichž jen část je výrazněji spojená se Sandersovou kampaní (pro kterou bylo toto téma stěžejní). Nejúspěšnější je asi skupina Reclaim Idaho, která pomocí referenda prosadila rozšíření programu Medicaid, poskytujícího zdravotní pojištění nízkopříjmovým obyvatelům. Idaho přitom patří ke konzervativnějším, republikánským státům – demokrata tu v prezidentských volbách volili naposledy v roce 1964.

Vše ale není jen růžové. Letošní obrovské protesty pod praporem Black Lives Matter si kladly za cíl dalekosáhlé reformy policie. Jejich středobodem se stalo heslo Defund the police: přesun financí od policie směrem k sociálním programům, jež jsou podle aktivistů ve snižování kriminality efektivnější. Jak by to mělo konkrétně vypadat, ale dosud není jasné.

Většina radních ve městě Minneapolis, kde proběhly největší nepokoje, se v létě zavázala místní policejní sbor dokonce rozpustit. Teď ale couvají. „Myslím, že náš slib způsobil mnoho zmatku v místní komunitě a v našich okrscích,“ řekla na konci září pro New York Times radní Lisa Benderová.

Foto: Profimedia.cz

Protest proti policejní brutalitě v americkém městě Minneapolis

Amerikou se šíří rovněž antimonopolní smýšlení. Nejsilněji se to téma probírá přímo ve Washingtonu D. C. a v rámci think tanků jako Open Markets Institute. Díky lobbingu ze strany podobných skupin si teď americká politika začíná troufat na rozlomení technologických gigantů, jako je Google nebo Facebook. Nejde tedy o klasické hnutí, průzkumy ale ukazují, že koncentrace moci napříč sektory americké ekonomiky je tématem rezonujícím i mezi voliči. Je tak možná jen otázkou času, kdy se tlak zespoda a síla washingtonských think tanků propojí.

Lyndon B. Johnson rozhodně nebyl před tím, než ho smrt Johna F. Kennedyho vynesla do Bílého domu, nějakým progresivním politikem. Přesto zůstává posledním demokratickým prezidentem, který dokázal prosadit opravdu zásadní reformy. A to právě i díky silnému tlaku zespoda vyrůstajících hnutí. Část americké levice dnes sází na to, že se v Bidenově případě bude historie opakovat.

„Levice musí být připravena dělat velký rámus, tlačit zvenku, protože Biden nebude schopný změnu zařídit sám,“ řekl serveru American Prospect novinář John Nichols. Jak naznačují zmíněná bující hnutí, rozhodně je na to levice připravena nejlépe za několik posledních dekád. Nicméně zatím ani Biden nevyhrál volby…

Autor je novinář, specializující se na americkou levici.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Pehe: Amerika si zvolila supermana

V románu Spiknutí proti Americe nabízí Philip Roth příběh z alternativní historie. Ukazuje, kam se mohly USA vydat, kdyby v prezidentských volbách v roce 1940...

Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

Spojené státy i zbytek světa jsou fascinovány Donaldem Trumpem, který se už od své prezidentské kampaně topí v kontroverzích a skandálech a pokouší se o cosi,...

Výběr článků

Načítám