Obchody s lidmi probíhaly na podobném principu v sumerské říši a Mezopotámii 3000 let př. n. l., ve střední Evropě za vlády prvních Přemyslovců na konci prvního tisíciletí nebo v rámci afrického místního i mezinárodního obchodu s otroky – a v některých případech i dnes.
Měnily se ovšem zvyklosti, cílové destinace, počty a ceny. Nemáme dostatečné údaje ze všech období a regionů. Jakou cenu tedy měl člověk jako zboží?
Z praktických důvodů se budeme věnovat především otrokářskému trojúhelníku mezi Afrikou, Amerikou a Evropou (která ovšem obchod spíše jen organizovala a financovala). Jak uvidíme, údaje jsou stejně neúplné, ale výrazně úplnější než z jiných dob a částí světa.
Nejednotná měna
Kolem roku 1520 jste výměnou za jednoho koně pořídili ve vnitrozemí Senegambie 25 otroků. Na pobřeží Guinei, o 750 kilometrů dál, už to bylo 12–15 manillas, bronzových či měděných hřiven, za jednoho. A živý, který doputoval až na tržnici ve španělské Seville, byl naceněn na 20 dukátů.
Podobně pak portugalští překupníci nakoupili od domorodých otrokářů v Beninu 6–8 otroků za 25 manillas, v Lisabonu je zpeněžili přibližně za 5 300 réis (portugalských reálů) každého. Jejich noví majitelé přeprodejem na pevninské plantáže zvýšili jejich cenu na 50 000 réis.
Pokud se tito „na Evropu adaptovaní“ otroci, tzv. černí Ladinos, dočkali vývozu do Karibiku, jejich hodnota, garantovaná závaznou cédula, tržní tabulkou, vzrostla na 110 dukátů. V případě, že nějakým zázrakem doputovali až do Peru nebo Chile, byli zde odprodáni za 150–180 dukátů.
Z ekonomického hlediska na tom není nic zvláštního: se vzdáleností od zdroje rostla i cena, pochopitelně v závislosti na vzrůstající poptávce.
Koně, hřivny, peníze a zlato
Názornosti trochu ubírá, že se dá jen těžko odhadnout přesné znásobení ceny otroků. Ony bronzové manillas měly univerzální význam pro směnný obchod v Africe, ale ne pro skutečné transakce na evropské pevnině. Výrazně proměnlivá byla i hodnota portugalských a španělských mincí, v nichž se často během dekád měnilo objemové zastoupení drahých kovů. A své také udělal inflační faktor – španělská dobla měla v různých etapách hodnotu dvou, ale také 870 maravedií.
Komplikace působí i vzájemná konvertibilita měn evropských a koloniálních, přepočítávaná na zlato. Pokud se ale tohoto poněkud nepřesného zlatého standardu přidržíme, zjistíme, že existence afrického otroka v 16. století, jehož strastiplná pouť přes Evropu končila v koloniích Jižní Ameriky, by se dala vyvážit 165 gramy zlata. Zaokrouhleno, dnes necelého čtvrt milionu současných korun českých.
Z hlediska pozdně středověkého nomismu, který klade hodnotu zlata k mědi v poměru 1:288, a pohyblivé hmotnosti zobchodovaných manillas (80–300 gramů, dostupných nejméně v pěti různých provedeních, často nastavovaných olovem) se tak hodnota jednoho exempláře „lidského zboží“ mezi africkou domovinou a jihoamerickým kontinentem zvýšila přibližně 70krát.
Cena je to pochopitelně silně orientační, proměnlivá. Protože už během portugalsko-španělské éry obchodu s otroky kupci uměli ocenit na pohled silné a dobře stavěné lidské stroje na těžkou práci, zrovna tak jako „privilegované“ otroky, kteří například ovládli cizí jazyk. Zvláště oceňováni byli otroci se získanou znalostí řemesel: otrok kovář vzrostl na ceně zhruba o 55 %, tesař o 45 %, kuchař o 20 %. V roce 1615 byl v Mexiku prodán „otrok s detailní znalostí postupu zpracování cukrové třtiny“ za osminásobek běžné ceny.
Nastavení nebylo striktní: cenu pochopitelně snižoval neproduktivní věk, tělesné vady a mentální zaostalost (vše přibližně o 40 %) a především fakt, zda se otrok už pokusil o útěk. To jeho hodnotu, v důsledku bití a značení rozpáleným železem, snížilo až o 60 %.
V obecné rovině pak byly slevy a odpočty častější u mužů než u žen a dětí. Ty byly zprvu odprodávány spíše po skupinách, s výjimkou těch zvláště vzhledných.
Jednoznačně největší poptávka byla po otrocích mužského pohlaví. Měli zastat práci v karibských a jihoamerických koloniích, kde nahrazovali již téměř vyhubené domorodé obyvatelstvo v dolech a na plantážích. S úpadkem španělského impéria se pojil nižší export otrocké pracovní síly z Afriky, králem vydávaných licencí Asiento de Negros ubývalo. Nicméně poptávka neklesala.
Největší odbytiště? Po staletí za ně platila Brazílie
Otevřený prostor záhy vyplnili obchodníci s lidmi s Nizozemska (dominovali trhu mezi lety 1685 a 1687), po nich Portugalci a Francouzi (1698–1713). Stranou rozhodně nestáli ani Švédové a Dánové. Souběžně s nimi ale nakonec převzali vedoucí úlohu Angličané (1713–1750). Ti totiž dokázali pozvednout obchod s otroky na novou, výnosnější úroveň. Jak?
S pomocí tzv. trojnohého či trojúhelníkového obchodu. Britské lodě při něm vypluly k západoafrickým přístavům naložené zbožím z manufaktur: pánvemi, hrnci, alkoholem, zbraněmi. Tady je kapitáni vyměnili za otroky, které v nelidských podmínkách uskladnili v podpalubí, a vyrazili ke Karibiku či jižní Americe. Lidský náklad poté směnili za tabák, cukr, bavlnu a s tímto hodnotným tovarem vyrazili zpět k Evropě.
Maximální efektivita, výtěžnost a zisk plynoucí z každého úseku cesty činil tento byznys nesmírně výnosným, a ve své podstatě uspíšil nástup průmyslové revoluce.
Málo asi zaznívá, že hlavní cílovou zemí pro transatlantický ochod s otroky byla Brazílie. Právě tady končilo, často doslova, 35,3 % všech nedobrovolných pasažérů. Zdejší populace nesvéprávných lidských strojů činila přes čtyři miliony. Po dvě století tak byla Brazílie nejvýznamnějším dovozcem otroků na celém světě. Do kolonií v Severní Americe se otroci z Afriky dostali ve velkém objemu až později.
Otroctví bylo v Novém světě živé dávno před příchodem conquistadorů. Nejznámější je příklad aztécké říše, ale zdaleka se neomezovalo jen na ni. V plně otrokářském režimu fungovaly i některé indiánské kmeny na severu. (Na druhou stranu, v Severní Americe nikdy nefungoval trh s otroky a obvykle to zřejmě nebyl doživotní úděl. Ale máme jen opravdu kusé informace na to, abychom to mohli srovnávat přesně.)
Bílý lev připlouvá
Za zlomový moment otrokářské historie budoucích USA je považováno zakotvení lodi White Lion u pobřeží Virginie v srpnu roku 1619. Její nizozemský kapitán, John Colyn Jope, si coby korzár ve službách Jejího veličenstva přilepšil po přepadení portugalské lodi dvacítkou afrických otroků z Angoly. Na místním trhu je, spíše jako přítěž, prodal coby „domácí pomocníky“. Byl upřímně překvapen velkým zájmem i výnosností celého obchodu.
Legenda jeho úspěchu se rychle šířila dál a předznamenala smutných 246 let severoamerického otrokářství. Kolik tehdy stál lidský život? Dospělý muž byl za 44 liber, chlapec za třiadvacet, dívka 16 liber. Pro lepší představu v současných sumách: zhruba 200 tisíc, 100 tisíc a 75 tisíc Kč.
Hodnotu lidského zboží přitom silně vychylovalo, zda se jednalo o import z Afriky, anebo o jedince, kteří již prošli „přetříděním“ na Barbadosu. Africké „zboží“ bylo poněkud riskantní: jednalo se o jedince neadaptované, ale zase „nezatížené špatnými pracovními návyky“.
Nicméně na trhu bylo místo pro všechny. Jen mezi lety 1700 a 1790 vzrostla na Barbadosu populace o 90 % a na Jamajce a Kubě dokonce o 600 %. Americká pevnina nebyla schopna karibským plantážím konkurovat cenou, a tak se v průběhu britské nadvlády do Severní Ameriky dostalo méně než 5 % z Afriky přivezených otroků. Jejich populace tu nepřesáhla 400 tisíc osob. Ceny ale rostly i v Africe.
Kolem roku 1800 tak u ghanského Zlatého pobřeží nebo v Gambii nakoupíte od místních otrokářů jednoho otroka přibližně za 13 liber (25 800 Kč), abyste jej na Floridě či ve Virginii odprodali za 35–40 liber (74 000 Kč). Pokud jste podstoupili obchodní riziko dlouhé cesty, mohli jste otroky prodat v Chile nebo Peru za 150 liber (300 000 Kč).
Jinými slovy, rostoucí poptávce navzdory se transatlantický obchod v tomto uspořádání přestával Britům vyplácet. I to mohlo přispět ke zrušení obchodu s otroky v britských dominiích (s výjimkou Karibiku).
Americký pohled? Otroci jako dlouhodobá investice
Britové možná oficiálně zrušili obchod s otroky, nikoli však otroctví nebo otrokářství. To, že zapověděli britským lodím podílet se na převozu otroků, podstatu věci nezměnilo. Ostatně, kapitáni lodí amerických podléhali tomuto nařízení – v rámci předchozího britského koloniálního útlaku – už o desítky let dříve. Některé americké progresivní státy – Vermont, Massachusetts – se zřekly otrocké pracovní síly dobrovolně vlastně ještě před válkou za nezávislost.
To v jižních státech americké federace byla situace jiná. Zvlášť poté, co nejprve upadl byznys tabákových plantáží, aby po něm nastoupila strojní mechanizace sklizně bavlny. Ta si v rámci intenzifikace zpracování říkala o rozrůstání plantáží a další otrockou pracovní sílu. Roku 1794 americkým Kongresem schválený Zákon o obchodu s otroky tak znamenal v zásadě dvě věci: trochu jiné obchodníky a vyšší ceny té samé, živé komodity. Tentokrát jen počítané v dolarech místo liber.
Cena „jednoho průměrného kusu“ tak v roce 1807, kdy už alespoň oficiálně není možné otroky dovážet do Států, zahajuje na 300 dolarech (dnes 150 000 Kč), a po krátkém propadu narůstá v důsledku válečné krize roku 1812 o 40 %. V dalším kritickém roce 1837 se pak cena otroka vyšplhala nad 600 dolarů (se započtenou inflací na cca 360 tisíc Kč), aby pak setrvale rostla a usadila se na průměrné sumě 800 dolarů (zhruba půl milionu korun).
Přeprodej „do práce na plantáži stavěných“ otroků z Kuby tehdy vynášel ještě víc, a cena 1 200 dolarů (800 tisíc korun) to odrážela. A to prosím vše v době, kdy průměrná mzda v USA činila 110 dolarů ročně. Otrok byl tedy hodně luxusním zbožím, jež bylo pro majitele v první řadě investicí do budoucna. Která se mu splatila za 15–27 let.
Jak zmiňuje například Samuel H. Williamson z Univerzity v Miami: „Výsledná suma, daná vlastnostmi daných otroků a jejich hodnotou pro majitele, posouvala tržní cenu v dnešních penězích do rozmezí 12 500 až – 205 000 dolarů.“ Tedy v korunách zhruba od 300 tisíc do 4,6 milionu korun za jednoho.
I proto otroky nevlastnili zdaleka všichni. Průměrná jižanská farmářská rodina žila bez otroků, protože si je prostě nemohla dovolit. Přes 80 % jižanských domácností nevlastnilo žádné a jen 0,11 % domácností jich vlastnilo více než stovku. A vlastnit 500 a více otroků? To si mohli, z dnešního pohledu, dovolit v podstatě pouze miliardáři.
Když tedy roku 1863 prezident Abraham Lincoln ruší otroctví ve Spojených státech amerických, týká se to de facto jen bohatších či extrémně bohatých vrstev.
Motivace zbytku jižanské společnosti na udržení otroctví je z ekonomického hlediska méně pochopitelná, protože přítomnost otroků de facto snižovala hodnotu jejich práce a jejich možnosti výdělku. Soustředila bohatství v rukou těch, kdo měli peníze – kapitál – na to, aby si pořídili „drahé lidské roboty“, kteří se vyplatili až za poměrně dlouhou dobu, ale pak tvořili dlouhodobě svým majitelům vysoký zisk.
A co dnes?
Otroctví je dnes na celém světě nelegální – alespoň tedy na papíře. Ve skutečnosti ovšem zdaleka neskončilo. „Dnešní průměrná cena otroka leží mezi 90 až 100 dolary,“ tvrdí profesor pro výzkum současných forem otroctví Kevin Bales, z Univerzity v Nottinghamu.
Jak to? Podle Balese (a také dalších, kdo se problémem zabývají) se správnými kontakty v Číně pořídíte „propašovanou“ severokorejskou služku za 750 dolarů (cca 17 tisíc Kč), v Nepálu jsou děti na důlní práci odprodávány rodiči za 5–10 dolarů (115 až 220 Kč).
To, že cena lidských otroků za dvě století poklesla 400krát, má přitom údajně prosté vysvětlení. „Populační exploze totiž zaplavila svět ‚potenciálně zotročitelnými‘ lidmi a naprosto přesytila trh,“ říká Bales. „Snadná dostupnost levné a nesvéprávné pracovní síly i příležitosti pro sexuální exploataci jsou prostě paradoxem doby.“
Jiank řečeno, okázale ignorujeme skutečnost, že možná každý dvoustý obyvatel planety Země je nyní de facto otrokem. A to, že nelegální obchod s lidmi dnes globálně generuje 150 miliard dolarů ročně.
