Před 66 miliony let dopadl do oblasti poloostrova Yucatanu asteroid o hmotnosti několika bilionů tun. Vyhloubil jámu sto kilometrů širokou a třicet kilometrů hlubokou. Kolem ní se vyvržené horniny zformovaly do kráteru o průměru sto osmdesát kilometrů. Kolize uvolnila energii odpovídající deseti miliardám explozí atomové bomby shozené na Hirošimu a ta roztavila tolik hornin, že by stačily devětkrát až po okraj naplnit celé údolí Yellowstone.
Asteroid zvedl mohutnou tsunami vysokou až půldruhého kilometru. Její ničivá síla 2600krát převyšovala energii smrtící vlny, jež se po Vánocích roku 2004 přehnala Indickým oceánem a na pobřeží připravila o život čtvrt milionu lidí.
Ptačí dinosaurus používal lesklé peří ke svádění |
Následky srážky byly děsivé. Na Zemi vyhynuly tři čtvrtiny všech druhů. Z dinosaurů, kteří do té doby vládli přírodě druhohor, přežili jen předci dnešních ptáků. Mračna prachu zastínila oblohu a nedostatek slunečního svitu skoro zlikvidoval pozemskou flóru.
Dnes přítomnost kráteru na pobřeží Yucatanu nic neprozrazuje, protože ho v průběhu následujících milionů let překryla šest set metrů silná souvrství usazených hornin. Geologové Glen Penfield a Antonio Camargo-Zanoguera narazili na jeho pozůstatky v roce 1978 při hledání naftových ložisek pod dnem Mexického zálivu čirou náhodou. Kráter dostal jméno Chicxulub podle nedalekého pobřežního letoviska. V jazyce místních obyvatel to znamená Ďáblův ocas.
Životadárné horké prameny
Vulkány chrlící žhavou lávu jsou zásobovány roztavenými horninami z nitra Země. Kotel magmatu vzniklý na konci druhohor po pádu asteroidu do oblasti Yucatanu ale takové napojení na nitro planety postrádal. Přesto vydrželo jezero lávy pod tenkou slupkou oceánského dna statisíce let a definitivně vychladlo až po dvou milionech let.
O tom, co se na přelomu druhohor a třetihor odehrávalo v místě kolize a jejím okolí, se vědci dozvěděli více před čtyřmi roky z hlubinných vrtů. Ty pronikly až do hloubky 1300 metrů a vynesly na povrch jeden a půl tuny vzorků hornin.
Vrty prozradily, že dopadový kráter s kotlem žhavého magmatu opět zalily vody pravěkého oceánu. V horninách zahřívaných jezerem lávy a zalitých mořem se vytvořil rozsáhlý systém vydatných horkých pramenů, jaké známe i ze dna současných oceánů. Z některých prýští pod tlakem vysoce koncentrovaný roztok solí o teplotách přes 400 °C.
Vzestup milovníků síry
Podmořská vřídla jsou domovem pro početná společenstva mikroorganismů adaptovaných na extrémní podmínky. Nejnovější výzkumy týmu vedeného Davidem Kringem z houstonského Lunar and Planetary Institute a týmu pod vedením Kliti Griceové z Curtin University v australském Perthu nezávisle na sobě prokázaly, že také místo dopadu asteroidu velmi záhy kypělo mikrobiálním životem.
Jak vyplývá ze studií publikovaných ve vědeckých časopisech Astrobiology a Geology, k rozkvětu mikrobiálního života zásadním způsobem přispěly podmořské horké prameny. Analýzy mikroskopických částic pyritu nalezených v horninách kráteru Chicxulub prozradily, že vznikly činností bakterií žijících v podmořských vřídlech.
„Tyto mikroorganismy žily v pórovitých propustných horninách obklopujících kráter a živily se sírany rozpuštěnými v horké vodě podmořských pramenů,“ vysvětluje Kringův tým ve své studii.
Báječný život
Tým Kliti Griceové došel k závěru, že se život do lokality dnešního kráteru Chicxulub vrátil po katastrofě velmi rychle. V některých místech se mohly uchytit mikroorganismy přinesené přívalem vod z okolního oceánu už po pouhých několika dnech. Jinde si to zřejmě vyžádalo roky.
Z moře kolem kráteru záhy vymizeli mikrobi využívající sluneční svit k fotosyntéze, protože obloha zastíněná mračny nepropouštěla dostatek světla. Návrat jim dovolila pročištěná zemská atmosféra až po 200 000 letech. Do té doby dominovaly v místě dopadu asteroidu bakterie žijící z chemické přeměny sirných sloučenin.
Podmínky se v oblasti Chicxulubu v období po kolizi rychle měnily. Vždycky se ale našli mikrobi, kteří je dokázali využít. V epicentru katastrofy se rozhodně nerozkládala pustina.
David Kring je přesvědčen, že dopady kosmických těles nesvědčily mikrobům jen na konci druhohor, ale významně přispěly i k samotnému vzniku pozemského života. Před více než 3,8 miliardy let si Země prošla obdobím četných kolizí s asteroidy, které se označuje jako „velké bombardování“. Na řadě míst tehdy zavládly podmínky neslučitelné se životem.
Počátky života
Kring se však domnívá, že někde vznikaly podobné kotle magmatu, jaký se vytvořil před 66 miliony let po dopadu asteroidu do oblasti Yucatanu. Asi nebude náhoda, že se nejstarší stopy po pozemském životě datují do doby před 3,77 miliardy let, tedy zhruba na konec „velkého bombardování“.
Život na naší planetě navíc pravděpodobně vznikal v prostředí, kde vládly poměrně vysoké teploty. Teorie o významné roli kosmických kolizí při vzniku a vývoji života jsou zajímavé i pro astrobiology. Planety, které prodělaly etapu těžkých srážek s asteroidy, by při hledání života v kosmu mohly představovat „horký“ tip.
