Ředitel židlochovické mateřské školy: Všichni se učíme vzájemnému porozumění

Ilustrační foto
Autor: R. Nováková, Židlochov...

Mateřská škola Židlochovice má k dnešnímu dni sedm tříd, které navštěvuje přes 155 dětí. Hlavní budova se čtyřmi třídami tvoří srdce sídliště, do dalších tří tříd docházejí děti na Brněnskou ulici na Žižkov. Děti jsou věkově rovnoměrně rozděleny a třídy jsou naplněny do počtu 26 dětí. O provoz školy včetně pedagogického sboru pečuje 28 zaměstnanců. Od září působí v Mateřské škole Židlochovice nový ředitel, Bc. et Bc. Miloslav Plocek.

Proč jste se rozhodl stát pedagogem a co Vás vedlo k tomu ucházet se o místo ředitele mateřské školy?

S trochou nadsázky by se dalo říci, že učitelství je v naší rodině řemeslem s dlouholetou tradicí… Už můj pradědeček byl prvorepublikovým kantorem a tradice nebyla přes čtyři generace porušena. Zjišťuji, že být ředitelem mateřské školy je po čertech záludná práce. Pohnutky pro přijetí této výzvy však byly jednoduché. Když jste muž v mateřské škole a je vám mezi dvaceti a třiceti, jsou rodiče zpravidla nadšeni, že má jejich dítě ve třídě mladého energického učitele. Tak nějak ale tuším, že by se s přibývajícím věkem nadšení rodičů mohlo proměnit spíš v rozpaky. Tato představa mě děsí natolik, že jsem se jí snažil předejít. Copak někdo slyšel o „školkovém dědečkovi“?

Úspěšně jste prošel výběrovým řízením. Co byla první věc, kterou jste udělal po nástupu do funkce?

Utřel osm nosů dvouletých dětí, tesknících po mamince. Také jsem kvůli zajištění provozu MŠ narychlo zavedl rodiči ne příliš populární protiepidemická opatření.

Jaké jsou Vaše profesní zkušenosti?

V průběhu studia vysoké školy jsem měl možnost vyzkoušet si práci na prvním stupni základní školy. Působil jsem jako vychovatel ve školní družině, jako učitel angličtiny či asistent pedagoga nebo jako trenér sportovního kroužku a lektor environmentálního volnočasového kroužku při ZŠ. Poté se mi naskytla příležitost pracovat s nejmenšími dětmi v mateřské škole a jejich čistota a bezelstnost mi učarovala.

Děti mají ale i své vlastní malé-velké problémy. Jak k nim přistupujete?

Děti jsou různé individuality, stejně jako my, dospělí. Všichni se učíme vzájemnému porozumění, toleranci, ochotě ustoupit či přijmout jiný názor. Přijmout společná, v budoucnu společenská pravidla, jistý druh řádu. To vše se odehrává na pozadí poznávání světa, který dětem jako pedagogové pomáháme objevovat. Některým dětem to jde rychleji, jiným pomaleji. A v tom bych viděl celý ten problém.

Jaká je Vaše vize do budoucna, co plánujete?

Vize mateřské školy, kterou jsem představil v rámci výběrového řízení na tuto pracovní pozici, si klade za cíl především spokojenost dítěte, které je metodicky a všestranně rozvíjeno v harmonickém prostředí školy, do níž se těší na nové zážitky s kamarády – vrstevníky i pedagogy. Rád bych však pracoval intenzivněji s již fungujícími projekty. Dlouholeté směřování k environmentální výchově a ekologii, polytechnicky zaměřené pracovní činnosti a akcentování rozvoje pohybových schopností dítěte. Vize byla představena pedagogickému sboru, diskuse začínají. Za rok budeme stát u výsledku… začátku společné cesty…

Pracujete v oboru, kde převládá dámský kolektiv… Jak se cítíte sám mezi ženami?

Je logické, že tohle zajímá každého. Vystudoval jsem střední pedagogickou školu. Poté praxe při studiu a další studium Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, takže jsem na genderově nevyvážený kolektiv zvyklý. Do práce však nechodím kvůli svým či cizím pocitům, spíš kvůli pocitům dětí.

Co Vám dělá na Vaší práci největší radost?

Člověk by čekal, že je to pocit, že jsem je něco naučil. Ale největší radost mám, když je dokážu od srdce rozesmát tak, že nedovedou přestat. Tahle krásná vlastnost s věkem mizí a ten pocit, že stačí pouhým gestem či jedním šklebem přiživit záchvat smíchu na další půl minuty, je neuvěřitelně nabíjející.

Jak trávíte svůj volný čas?

Právě se nám narodilo druhé dítě, takže na druhé směně… Ne, žena by jistě nesouhlasila, navíc, kdo by si chtěl tahat práci domů, že?

Volný čas trávím převážně s rodinou. Večery v divadle či na koncertu nahradily večery mezi plenkami a dováděním s dětmi. Co mě ale mrzí, je, že mám čím dál méně času na mototuristiku. Na druhou stranu jsem se vrátil k hraní s kapelou. A tak trochu tuším, že mé další hobby se bude vzhledem k rodinné situaci týkat stavebnictví.

Pane řediteli, děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby se Vám u nás líbilo a abyste nikdy dar děti rozesmát neztratil.

Článek byl se souhlasem vydavatele převzat ze Židlochovického zpravodaje. Titulek je redakční.