Je to již více než čtyři měsíce, co se začalo používat evropské nařízení označované jako P2B - Platform to Business. Dává si za cíl podpořit spravedlnost a transparentnost ve vazbě podnikatelský subjekt - poskytovatel online zprostředkovatelských služeb. Co a jak nám ukazují o své nabídce Google, Booking nebo jakékoliv jiné internetové tržiště? Pořád je to každý pes, jiná ves.
Jednou z novinek, které Nařízení přineslo, je povinnost poskytovatelů online zprostředkovatelských služeb stanovit ve svých smluvních podmínkách „hlavní parametry určující pořadí a důvody relativní důležitosti těchto hlavních parametrů v porovnání s ostatními parametry“. Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka: jakákoliv platforma, která vám zprostředkuje zboží či služby (například online tržiště či portál nabízející ubytování), se se svými uživateli musí podělit o způsob, kterým vám předloží výsledky vašeho dotazu. Obdobná povinnost pak platí i pro klasické internetové vyhledávače typu Google či Seznam.
Jak již to v unijní legislativě (z dobrých důvodů) bývá, Nařízení tuto povinnost formuluje velice vágně. Není zcela jasné, co si normotvůrce představuje pod pojmem „hlavní parametry“ či „důvody relativní důležitosti těchto hlavních parametrů“. Situaci navíc komplikuje jazyková nekonzistence – zatímco česká verze pracuje toliko s pojmem „relativní důležitost“, jiné jazykové verze včetně anglické, francouzské a německé, od pojmu relative importance (l’importance relative, relative Gewichtung), který se vztahuje k mechanismu vyhledávání, odlišuje pojem relative prominance (la priorité relative, relative Hervorhebung), se kterým pracuje definice search rankingu, a který spíše souvisí se samotným výsledkem vyhledávání. Měli bychom této jazykové nuanci přikládat význam? Učinit přesvědčivý závěr je v tuto chvíli obtížné.
Jako mnohem závažnější se jeví nejasný rozsah těchto pojmů. Jinými slovy – jaký objem informací je poskytovatel povinen spotřebiteli sdělit. Lze totiž očekávat, že poskytovatel bude mít zájem na tom neodkrýt své know-how v podobě vyhledávacího algoritmu.
Upřesnění vágních pojmů obsažených v Nařízení je rozhodně na místě. Nařízení ukládá Evropské komisi vydat „pokyny doplňující požadavky na transparentnost“ v souvislosti se search rankingem. Komise tyto pokyny vydat slíbila, a to do data použitelnosti Nařízení, avšak globální pandemie pravděpodobně její plány zhatila.
Není tudíž překvapením, že současná praxe adresátů Nařízení je zatím rozmanitá. Některé platformy vás ve svých obchodních podmínkách doslova zasypou parametry, které pro generování výsledků vyhledávání využívají. Jiní poskytovatelé jsou však již o mnoho stručnější a splnění jejich povinnosti se omezuje na sdělení, že seznam nabídek je uspořádán zejména podle ceny zboží. Nakonec existuje velká skupina online platforem, které dosud parametry určující pořadí jejich vyhledávacích mechanismů vůbec nezveřejnily.
S tím souvisí další nezodpovězená otázka. Do jaké míry jsou povinnosti stanovené Nařízením vymahatelné? Nařízení nechává způsob vymáhání na jednotlivých členských státech. Česká republika však zatím potřebnou legislativu nepřijala. Vládní návrh novely zákona o některých službách informační společnosti, dozor nad dodržováním povinností stanovených v Nařízení svěřuje Českému telekomunikačnímu úřadu. Ten by mohl v případě zjištěného porušení oprávnění udělit pokutu až do výše deseti milionů korun. Návrh novely však zatím nedoputoval ani do prvního čtení.
Nezbývá než doufat, že vydání pokynů Evropskou komisí přinese kýžené odpovědi na otevřené interpretační otázky ohledně povinností poskytovatelů online zprostředkovatelských služeb a online vyhledávačů. Do té doby by měla Česká republika zajistit efektivní mechanismus vymáhání těchto povinností, v opačném případě Nařízení zcela ztrácí svůj účel.
Autor je externí právní analytik advokátní kanceláře PwC Legal; MJur Candidate, University of Oxford
