Hořava, stejně jako jeho vypravěč, je učitel češtiny. Takže jazyk je v jeho psaní důležitý. Ta nervní, trhaná a rozostřená řeč, zmítaná nepřestajnou chutí hlavního hrdiny vyvanout: nejdřív emočně, pak rozumově, a nakonec komplet. Celý jeho život je takový trhaný, potrhaný, roztrhaný. Prchá z rodného severu Čech pryč – do exilu. A v cizím místě pak utápí v nejrůznějších alkoholech svůj pocit vesmírné nicoty, zoufalé prázdnoty života, marnosti člověka i světa. Chlast teče v novince proudem. Co chlast, nejrůznější druhy chlastu: pivo, víno, pálenky. Pití spouští komunikaci, pití brzdí nežádoucí myšlenky, pití mění emoce, pití vytahuje na světlo zasuté kusy minulosti. Rodiče, vztahy, krajina.
Hořavův vypravěč je ale muž bez vlastností, bez domova; žije v cizotě, nevidí smysl, zítřek; motá se realitou od jednoho místa a člověka k jinému místu a člověku. Občas promluví, spíš mlčí. Jenže to motání není vývojové, je spíš zacyklené. Z těch textů jde nakonec hlavně o zoufalství. Dost stereotypní zoufalství.
Mezipřistání je próza existencialistického typu. Je v ní víc Camuse než Sartra, víc hledání odpovědi na otázku, proč se nezabít, než stopování možných cest ke svobodě. Hned ta první věta: „Ty boty nejsou moje…“ Podobně Mersault v Cizinci: nulový vztah ke všemu. K matce, milence, zavražděnému Arabovi na pláži. Pasivita, trpnost a na rubu tichá bolest, kterou nelze sdílet. Proto je hrdina, ať ten Hořavův, nebo Camusův, nekonečně sám: bez boha, bez domova, bez sebe.
O jednom pocitu
Něco podstatného se totiž tam venku zhroutilo, sesulo k zemi, zmizelo: jistota, řád, hierarchie. Objekt je ze hry, a poslední, kdo drží karty, je roztřesený subjekt – zmožený svobodou, která je k nesnesení, horší než otroctví. Proto Hořavův vypravěč prchá do Banátu nebo Tbilisi, protože tady lze ještě nahmatat poslední zbytky nějakého boha. Gruzínština je možná andělský jazyk.
Hořavův hrdina je v prvotině i druhotině vždycky samotář, minimalista. Nejlíp si rozumí s těmi svého druhu, pochroumanými, rozvrácenými existencemi, které ještě doutnají, ale brzy zhasnou. Mezipřistání nabízí jejich galerii. Jenže těch exponátů, nakonec modelovaných dost stereotypně, je nějak moc. Kniha nemá příběh, který by se někam vinul, ať k vysvobození, nebo konečnému krachu. Ta kniha opakuje, nabízí varianty. Kdyby byl Matěj Hořava stejně minimalistický jako jeho hrdina, vyházel by z Mezipřistání celou řadu zastávek. Jenže nevyházel. Výsledkem je únava a šeď. Místy sice básnivá, místy jazykově docela vynalézavá, ale pořád o tom samém. O jednom pocitu. O jednom pocitu. O jednom pocitu…
MATĚJ HOŘAVA: MEZIPŘISTÁNÍHost, Brno 2020, 136 stran |
