RECENZE: The Pathless dokazuje, že artová hra nemusí být automaticky nuda

Ano, i počítačové hry mohou být uměním, bohužel většinou autoři kreativitu popustí pouze v oblasti audiovizuálního zpracování. V posledních letech se objevila spousta meditativních hopsaček či walking simulátorů, na které se sice krásně kouká, hezky se poslouchají, ovšem obsahově jsou prázdné. 

Čtyři roky stará  Abzû nezávislého vývojáře Matta Navy je toho nejlepší ukázkou. Jakmile se totiž pokocháte krásně vytvořeným podmořským světem následuje jen nuda a nekonečného čištění dna od blíže nedifnovaného abstraktního zla (viz naše recenze).

47 fotografií

Navova novinka The Pathless ze začátku působí úplně stejně. Sice se v ní tentokrát alespoň mluví, ovšem příběh o lovkyni, která musí porazit pět příšer a osvobodit tím jakýsi ostrov, by neutáhl ani Dooma. Grafika má stejnou stylizaci jako Abzû, zůstává i čarokrásná hudba držitele Grammy Austina Wintoryho, i tak jsem se však obával další roztahované nudy u které si místo vychutnávání dobrého vína budu muset vařit kafe po litrech, abych vůbec udržel oči otevřené. Naštěstí to tentokrát dopadlo mnohem lépe a autoři do krásně vypadajícího koktejlu přidali i nějakou hru.

The Pathless se odehrává ve velikém otevřeném světě rozděleném na několik samostatných území. V nich budete muset vyřešit určitý počet prostorových hádanek, než se vám otevře možnost vyzvat jednoho z bossů na souboj. Hra je v podstatě lineární, ovšem dává vám poměrně velikou svobodu co a v jakém pořadí chcete řešit. 

Samotné hádanky nejsou ničím významné a spoléhají na tradiční přepínání pák ve správném pořadí, posunování zrcadel, aby paprsek světla dosáhl tam, kam má, nebo třeba hledání ukrytých symbolů. Mnohem zajímavější je ovšem způsob pohybu po herním světě.

Hlavní hrdinka má dispozici speciální luk, kterým musí trefovat po světě nahodile rozházené „terče“. Ty jí udělí dočasné zrychlení, což v kombinaci s možností se díky spřátelenému orlovi dočasně vznášet znamená, že se po herním světě dokážete pohybovat obrovskou rychlostí. Ve výsledku to trochu připomíná pohyb Spider-Mana ze stejnojmenného hitu, jen se u toho držíte mnohem víc při zemi.

The Pathless

Tuto neobvyklou formu pohybu je ovšem potřeba se pořádně naučit, jinak pohybem po světě strávíte spoustu zbytečného času. Ve hře navíc nenajdete žádnou formu mapy ani jinou navigaci, musíte si vše oběhat sami. 

Během průzkumu světa vám nehrozí žádné nebezpečí, o to dramatičtější jsou občasné souboje s bossy. Ty se skládají z několika fází a představují příjemné osvěžení z jinak poklidného tempa.

Bohužel, autoři trochu neukočírovali délku hry, a tak dříve nebo později zjistíte, že děláte dokola pořád to samé. Každý nový svět sice vypadá vizuálně odlišně, děláte v něm však stejné věci. Vyřešit šest hádanek, odemknout tři věže, porazit bosse, vstoupit do portálu a poté zase vše dokola. A znovu. A pak ještě dvakrát.

Naštěstí je u toho na co koukat. The Pathless byl jedním z prvních next gen titulů, které jsem hrál na PS5, což je poněkud paradoxní vzhledem k faktu, že hra kromě toho vychází i na PC a mobilních telefonech. Jenže krása hry nespočívá v obrovském množství polygonů a pokročilém nasvícení, ale v její unikátní stylizaci. O hudbě ani nemá cenu vůbec mluvit, máme tady horkého kandidáta na soundtrack roku.

The Pathless dokonale ukazuje, že umělecké zpracování není překážkou toho, aby hra mohla být v dobrém smyslu zábavná a originální. Jestli to dokáže obhájit poměrně vysokou cenu 850 korun, když už je i na konci své zhruba sedmihodinové kampaně trochu stereotypní, je ovšem otázkou.