Podstatnou složkou úspěchu videotéky Netflix je její hybridní charakter. Prestižními dramaty jako Roma, Irčan nebo Mank na jedné straně konkuruje zavedeným filmovým studiím a sbírá ceny za hvězdně obsazené seriály s vysokou produkční hodnotou. Na straně druhé imituje nabídku nepřetržitě vysílajících komerčních televizí. Na své si tak přijdou milovníci reality show i pořadů o vaření, zdraví či designu. Trochu Hollywood, trochu TV Nova.
Tento model vyžaduje stálý přísun novinek pro různé typy diváků. Proto je pochopitelné, že originalita v některých případech ustupuje osvědčeným šablonám. Dobře je to patrné v dokumentární tvorbě: tvoří ji primárně krátké infotainmentové pořady, to znamená točené s cílem poučit a pobavit, dále série o skutečných zločinech a celovečerní výkladové dokumenty o kontroverzních či provokativních otázkách.
Vloni vzbudil pozornost třeba portrét zpěvačky Taylor Swiftové nazvaný Miss Americana, film o zneužívání amerických gymnastek Atletka A nebo Sociální dilema - zamyšlení nad tím, jak nás nová média připravují o soukromí a svobodu.
Nový dokument nazvaný Crack: Kokain, korupce a konspirace sice nepojednává o slavné osobnosti či problematice stejně medializované jako sexuální násilí a vliv sociálních sítí, také ale sází hlavně na emoce a kontroverzi.
Devětašedesátiletý zkušený dokumentarista Stanley Nelson se ve filmu vrací do 80. let, kdy Spojené státy zachvátila drogová epidemie. O drtivém nástupu kokainu a cracku ale vypráví z jiné perspektivy než tehdejší média a politici. Pro ně bylo šíření drog především problémem okrajových komunit. Nelson zvýrazňuje další souvislosti, týkající se rasového bezpráví, mediální etiky, ekonomické nerovnosti, policejní korupce nebo občanské války ve Střední Americe.
Jak v první z osmi kapitol, do nichž je dokument rozčleněn, dokládají mimo jiné ukázky z filmu Olivera Stonea Wall Street, koks byl po nástupu Ronalda Reagana k moci drogou bohatých a mocných. Představoval neodmyslitelnou součást životního stylu úspěšných manažerů a burzovních makléřů. Zatímco oni díky Reaganově podpoře volného trhu bohatli, chudoba a nezaměstnanost lidí žijících mimo městská centra rostla.
Pak se objevila levnější varianta kokainu zvaná crack. A droga mocných byla najednou k dispozici i těm, kdo mohli o drahých autech či bydlení v mrakodrapech na Manhattanu leda snít.
Snazší dostupnost kokainu i jeho návykovější a nebezpečnější volné báze ale nesouvisely pouze s rostoucí popularitou obou drog, k níž vedle filmů přispěly slavné osobnosti jako komik Richard Pryor. Ten se při kouření cracku jednou málem upálil, čehož se ihned chytla média. Významnou roli podle filmu sehrály též americké intervence v zahraničí.
Ve snaze zabránit tomu, aby se v Nikaragui udrželi u moci socialisté, začaly americké tajné služby sponzorovat tamní povstalce. Stejná letadla, která na jih dopravovala prostředky pro rebely, se ovšem vracela do USA naditá kokainem od nikaragujských obchodníků.
Dokument Netflixu pracuje s neprokázanou tezí, že pašování probíhalo buď za aktivní spoluúčasti nebo přinejmenším za tichého souhlasu CIA. Ať už byl její podíl jakýkoliv, stálý přísun návykové drogy snížil cenu na americkém černém trhu a přístupnějším se tudíž stal i crack, nová zhouba chudých.
Právě jako problém pochybných čtvrtí a zejména afroamerické komunity, nikoliv americké vlády, rozmáhající se drogovou závislost rámovala média a politici. Dlouho pro ně nešlo o prioritu. Až když ve druhé polovině 80. let americkou veřejnost šokovalo předávkování basketbalisty Lena Biase, Reaganova vláda zasáhla. Protidrogový zákon z roku 1986 ovšem tvrdě dopadl zejména na uživatele cracku.
Za držení jediného gramu této drogy člověku hrozil stejný postih jako za držení 100 gramů práškového kokainu. Válka proti drogám pak spočívala v masivním zatýkání, nikoliv v hledání systémového řešení.
V 90. letech, za vlády Billa Clintona, byly ve snaze o snížení drogové kriminality pouze navýšeny investice do policie a vězeňského systému. Přestože crack užívali z větší části běloši, za mřížemi nápadně častěji končili Afroameričané. Film naznačuje, že tento nepoměr stojí za současným rasovým napětím ve Spojených státech.
Ve snaze dobrat se pointy ale Nelson mnohé složité sociokulturní fenomény zjednodušuje a vícesměrné vztahy mezi některými jevy nahrazuje přímou kauzalitou, kdy se zdá, že situace A rovnou vedla cestou k situaci B. Crack je tak bohužel stejně jako jiné dokumenty od Netflixu řízen především snahou rychle strhnout diváka a nedovolit, aby jeho pozornost polevila.
Prioritu představuje přehlednost, atraktivní podání a vyvolání silných emocí, ne pečlivější analýza, zohledňující mnohoznačnost faktů.
Naléhavý tón nastoluje již jeden z prvních výroků ve snímku: "Doba cracku změnila celou Ameriku." Následujících 90 minut se nás snaží přesvědčit, že Spojené státy v 80. letech neřešily nic důležitějšího než šíření městské drogy.
V důsledku unáhlených spojů, které klipovitě sestříhaný dokument vytváří mezi jednotlivými událostmi, se crack sám o sobě jeví jako hlavní příčina nárůstu kriminality, policejního zbrojení i přetížení vězeňského systému. Další faktory nejsou zohledňovány.
Film sice bezezbytku nepomíjí širší kontext, ale relevantní fakta se neustále přetahují o pozornost s emotivními příběhy obětí drogové války. Místo přínosných informací se dozvídáme děsivé detaily o drogově závislých matkách, které kvůli dávce prodávaly hračky svých potomků.
Film na jedné straně boří dobový mýtus, podle kterého byly patologickými uživatelkami cracku osamělé černošky, zároveň ale dopad drogy na tuto komunitu ilustruje srdceryvným záběrem ženy zatýkané za přítomnosti jejího plačícího dítěte.
Obohacující poznatky se neustále ztrácejí v záplavě vyhrocených emocí. Podle klíče nadřazujícího osobní zkušenost věcnému rozboru byli také zjevně vybráni hosté, jejichž "mluvící hlavy" představují s archivními záběry stěžejní obrazovou složku.
Vedle historičky, neurovědce či novináře se ke slovu dostane bývalý detektiv z oddělení vražd, drogový dealer nebo několik uživatelů cracku, kteří nejdříve popisují slastné pocity po užití první dávky, aby v závěru se slzami v očích vyjádřili lítost nad svým životním selháním.
Jak je pro podobné, sériově vyráběné dokumenty typické, formální oživení se omezují na jednoduchou animaci, zde názorně vysvětlující chemické složení kokainu, nebo stylové situování jednoho z hovořících novinářů do velké prázdné haly. Jinak autor jen chronologicky vrší krátké záběry mluvících hlav a dobové zpravodajství. Rychlému spádu napomáhají střihové sekvence, podkreslené popovými písněmi ze sledované éry.
Snímek tak sice se zaujetím vypovídá o zničených životech, traumatu z chudoby, drogové kriminalitě a institucionálním rasismu, ale nikdy nepřestává být efektní. To je zjevně ústřední požadavek na netflixovské dokumenty - bez ohledu na téma by měly dobře vypadat, vzbuzovat emoce a nenechat divákovi moc prostoru k vlastním úvahám.
Každá vteřina filmu je napěchovaná poutavým audiovizuálním obsahem a autoritativními závěry, které nejsou konfrontované s protichůdným stanoviskem a nenechávají prostor pro pochybnosti.
Přelétavost a povrchnost je možná daní za široké spektrum témat, která se hodinu a půl dlouhé dílo snaží postihnout. Zúžení pozornosti by nejspíš umožnilo probrat alespoň některé okruhy do hloubky a lépe vystavět znepokojivý argument o diskriminačních politických opatřeních.
Nelsonův snímek bezesporu záslužně vyvrací rasové stereotypy a upozorňuje na neúčinnost upřednostňovaného řešení, které namísto odstranění příčin přispívá k disproporční kriminalizaci černochů. Místy tak ale činí za cenu nahrazení jednoho populárního narativu jiným, stejně zjednodušujícím.
Crack nakonec stejně jako jiné dokumenty od Netflixu působí jako pouhé lákadlo k jinému, lépe zpracovanému filmu, v němž budou zkratkovitá sdělení a emotivní výroky plné všelijakých "nej" zasazeny do širšího rámce a podrobeny kritickému pohledu.
Crack: Kokain, korupce a konspirace
Režie: Stanley Nelson
Film je k vidění na Netflixu.
