7°C
Než se dostaneme k samému zániku hradu, začněme nejdříve jeho výstavbou. Psal se rok 1407, a Václav IV. zrovna koupil ves Kunratice. „Učinil tak nepochybně s úmyslem postavit si na tomto území lovecký hrad, který by mu současně sloužil jako opevněné venkovské sídlo v blízkosti Prahy a nahradil jeho málo bezpečnou vodní tvrz v Záběhlicích,“ dočteme se v 7. svazku edice Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pod níž je podepsán kolektiv historiků.
S výstavbou hradu začal Václav podle historika a předního odborníka na české hrady Augusta Sedláčka v roce 1411. „Dne 20. června zavázali se Řehoř a Mařík Odrole bratří, že vylámou před Novým hradem příkop zhloubi 15 loktů a šíří 30 loktů (cca 9 metrů hloubka, 18 metrů šířka – pozn. redakce) na místě jim ukázaném,“ píše Sedláček v 15. svazku Hrady, zámky a tvrze Království českého. Za stavitele hradu byl určen jistý Kříž, který je podepsán rovněž pod stavbou Novoměstské radnice na Karlově náměstí.
Jak se napájel vodní příkop?
Hrad byl stavěn na ostrohu nad dnešním Kunratickým potokem v Kunratickém lese. Pro krále se měl stát místem, odkud se mohl vydávat na lov a pořádat hodokvasy. Jelikož byl už dříve za svého života několikrát zajat a vězněn, dbal také na to, aby hrad byl skvěle bráněným sídlem. Proto byl příkop kolem hradu naplněn vodou.
Z toho důvodu vznikl rybník, „který měl pod hradním ostrohem zachytit vodu z Kunratického potoka. Hráz tohoto vodního díla měla být asi 18 m široká a 8 m vysoká,“ dozvíme se v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Právě voda z něho napájela vodní příkop.
Král se stěhuje „na chatu“
Rychlost, s jakou byl hrad stavěn, je udivující i na dnešní poměry. Sedláček podotýká, že Václav na hradě bydlel už v roce 1412, tedy rok poté, co se začal stavět. Oficiálně jeho sídlem byl tzv. Králův dvůr, který si Václav nechal zbudovat v místě dnešního Obecního domu. V Novém hrádku se však objevoval velice často a rád. Do jisté míry bychom Nový hrádek mohli označit za jeho „venkovské“ sídlo, ale podobně v oblibě měl Václav IV. taktéž hrady Točník nebo Žebrák. Nicméně právě na Novém hradě nakupil Václav četné poklady a nemalou hotovost.
„Leta 1419 před svou smrtí bydlíval tu král Vácslav stále. Zde mysl jeho pobuřovaly stále zvěsti o nepokojích; zdá se, že konšelé Novoměstští v tom nadsazujíce krále proti Husově straně popichovali,“ poznamenává Sedláček. Václav, povahou silný cholerik, se údajně děsil toho, že se lid obrátí proti němu a svrhne jej. První pražská defenestrace z léta 1419 tyto obavy ještě více podnítila.
Na věčný odpočinek
První zprávy o defenestrace, se k němu donesly na Nový hrad, kde tehdy pobýval. „Útok na novoměstskou radnici a násilná smrt novoměstských konšelů uvedly Václava IV. (…) do opětného záchvatu zuřivého vzteku,“ líčí Jiří Spěváček v knize Václav IV. Tehdy jej stihla mrtvice, údajně ještě lehká, zato závažná natolik, aby král zůstal na Novém hradě pro jistotu několik dní. Cesta do Prahy v tomto zdravotním stavu nepřipadala v úvahu.
„Královo částečné uklidnění po této dramatické epizodě probíhalo v trvalé duševní depresi a melancholii, doprovázené nevolností a občasným zvracením,“ podotýká Spěváček. „Ve středu 16. srpna 1419 si Václav IV. před polednem naříkal pouze na bolest v levé ruce. Po poledni (…) byl náhle stižen záchvatem mrtvice. Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, vydrala z jeho úst strašný výkřik, podobající se podle mínění těch, kteří byli přítomni, lvímu řevu. Smrt nastala po tříhodinové agónii.“ Krále Václava již nebylo více. Zůstaly po něm však četné stavby, včetně Nového hradu.
Zase ten Zikmund!
Ten však neměl dlouhého trvání. Jeho zkázu do jisté míry způsobil Zikmund Lucemburský, Václavův mladší bratr a právoplatný dědic české koruny. Ve známost Čechů vešel především tím, že coby římský král nezabránil upálení Jana Husa. Zároveň i vydatně škodil Václavovi a otázku husitské revoluce byl odhodlán řešit mečem a ohněm. Kulantně řečeno – pramálo libého v něm Češi tehdy i potom nalézali.
Když přijel roku 1420 ku Praze, aby se nechal korunovat na krále, umístil svou posádku právě do Nového hradu. Husitští Pražené jej s nadšením nevítali, naopak se s Zikmundovým vojskem se párkrát vojensky utkali a zvítězili, pročež Zikmund musel z Prahy prchnout.
„Na Novém hradě zůstala posádka Zikmundova. Odtud nebylo daleko na silnici, a vojáci zabavovali potraviny a zboží, jež se ku Praze vozilo. Aby se tomu zabránilo, usnesly se obce Starého a Nového města (…), že oblehnou Nový hrad,“ uvádí Sedláček. Obléhání trvalo zhruba tři týdny. Pražané „házeli den co den takové množství kamenův, že rozbili všechny střechy na hradě.“ 25. ledna 1421 posádka kapitulovala a byl jí zaručen bezpečný odchod.
Do základů
Jenomže královští vojáci, snad na Zikmundův příkaz, hodlali z hradu odvézt nejrůznější cennosti včetně Václavovy bohaté knihovny. To se husitům nelíbilo, jelikož sami hodlali pozůstalé věci převézt do Prahy, tak hrad vzali opět útokem a začali v něm rabovat a devastovat jej. „Co tu bylo, všechno sebrali; v Praze ty věci pak za babku prodávány,“ uvádí Sedláček.
Horké vášně Pražanů ne a ne vychladnout. Ačkoliv pro ně hrad mohl představovat pomyslné opevnění před případnými útoky na Prahu od východu, zvolili mu jiný osud. „Dne 28. ledna zapálen hrad, pak svolavše robotníky kázali jej pobořiti do základů. Poslední stavba krále Vácslava trvala sotva desítiletí,“ uvádí Sedláček. „Do dnešního dne se zachovaly jen některé části sklepního zdiva a zbytky palebných postavení Pražanů,“ uvádí historici.
Důstojné i krále
Na první pohled dnes ruiny hradu nenapovídají o tom, že by byl kdovíjak rozsáhlý. Na základě jeho pozůstatků si ale jen stěží představíme jeho skutečnou majestátnost. „Půdorys Nového hradu měl tvar nepravidelného pětiúhelníka, jehož delší osa ve směru severovýchod – jihozápad byla asi 70 m dlouhá,“ líčí historikové.
„K hradnímu areálu se vstupovalo od severovýchodu po zvedacím mostě přes zmíněný vylámaný příkop,“ pokračují. „Při severní části hradební zdi byla vybudována věž se vstupní bránou, k jejíž levé straně přiléhala hradní palácová budova o rozměrech 23 x 8,5 m.“
